Film v komunistickém Československu: Nástroj propagandy i vzdělávání
Komunisté, stejně jako nacisté, ale i demokraté dokázali využít film jako důležitý nástroj k posílení svých idejí. Jak konkrétně se ideologický důraz kladený na film odrážel ve filmové výchově dětí a mládeže socialistického Československa?
Na školách se práce s filmem zaváděla už výnosem Ministerstva školství a národní osvěty ve třicátých letech. Budovy se začaly kinofikovat a vznikaly specializované půjčovny. Tento trend pokračoval i v poválečném Československu. Filmy do škol od padesátých let distribuovaly Ústřední půjčovna filmů a kraje, v malých obcích bez kin byly při odborech školství místních národních výborů zřizovány půjčovny, které leckde fungovaly až do konce normalizace. Až na výjimky však platilo, že učitelé využívali film jako učební pomůcku, nikoliv jako předmět výuky.
Film ve školách…
V roce 1960 došlo k zařazení filmové výuky do osnov základních škol, ovšem v minimální míře v rámci hodin češtiny. Pokusy o další rozšíření výuky filmu, v některých školách již experimentálně zaváděné, ztroskotávaly především na nepřipravenosti učitelů. Proto se ještě ve „zlatých šedesátých“ začalo pracovat na propracovanější koncepci zařazení výuky kinematografie do osnov.
Výsledky projektu byly publikovány v roce 1969, návrh zahrnoval zavedení předmětu estetika, propojení s činností filmových klubů mládeže a filmové kroužky, nebyl však bohužel nikdy uveden do praxe. A tak se film v Československu důstojnou součástí základního vzdělání nestal, na rozdíl od Velké Británie, Německé spolkové republiky, Rakouska, Maďarska, skandinávských států, ale i Sovětského svazu.
…a školy v kinech
Zatímco ve třídách se žáci a studenti o filmu většinou mnoho nedozvěděli, projekce v místních kinech navštěvovali po celou dobu poválečné historie až do roku 1989 velmi často. Kina pořádala školní promítání ráda. Mimo večerní hodiny totiž měla volné kapacity. Návštěvy škol znamenaly plný sál a vysoký počet diváků na jedno představení tak vyvažoval nízkou cenu vstupenky.
Velmi důležitou roli hrál rovněž fakt, že školních projekcí bylo možno využít v rámci plnění „kulturně-politických úkolů“, konkrétně k dosažení vyšších procent návštěvnosti socialistických filmů. Pro představu o četnosti školních projekcí uveďme údaje z roku 1981, kdy školní představení navštívilo dnes neuvěřitelných 4 221 000 diváků, což představovalo 6,9 % z celkové návštěvnosti československých kin.
Filmy pro školní projekce byly vybírány ze seznamů filmů ze zvláštního fondu Ústřední půjčovny filmů vhodných pro mateřské školy, školní družiny a základní školy. Je jasné, že povinná návštěva filmů, zvláště těch politicky angažovaných a pro dětského diváka nezáživných, mohla od návštěvy kina spíše odrazovat a byla často žáky i pedagogy vnímána jen jako možnost „se ulít“. Chyběla hlubší koncepce výuky filmem a provázanost návštěv kina s obsahem školního učiva. To měl od osmdesátých let zlepšit projekt Mládež a kultura, který vedle návštěv, divadel, knihoven, muzeí a památek zahrnul právě také školní představení v kinech.
Filmové kluby dětí a mládeže
Specifická práce s mladým divákem se odehrávala ve filmových klubech pořádající též semináře pro lektory a pedagogy. Již od padesátých let – ještě před vznikem filmových klubů – existovalo v Praze Kino mladých, které se specializovalo na práci s mládeží. Síť filmových klubů byla v Československu vytvářena od první poloviny šedesátých let a v jejich druhé polovině došlo k důležité dohodě mezi vedením filmových klubů a Československým svazem mládeže o zakládání Filmových klubů mládeže pro cílovou skupinu 13 až 15 let.
První mládežnické kluby coby pobočky běžných klubů fungovaly od května 1967. Promítaly významné filmy z dějin kinematografie, a to vždy s lektorským úvodem, eventuálně s rozborem či diskusí. Koncem šedesátých let existovalo v Československu již celkem 18 Filmových klubů mládeže s obdivuhodnými 6 500 členy. K plánovanému rozšíření o věkovou skupinu 15 až 18 let už však nedošlo.
Konec „zlatých šedesátých“
Na počátku normalizace došlo k čistkám ve vedení ústředí filmových klubů i v samotných klubech mládeže. Žáci základních škol měli chodit do vznikajících Dětských filmových klubů, učňovská mládež byla organizována odborovými Domy kultury, kde projekce údajně často sklouzávaly ke komerci, studentům středních škol se náhrady na celostátní úrovni nedostávalo vůbec. Později nicméně vznikla odborná poradní komise pro filmové kluby dětí a v osmdesátých letech se práce pro Dětské filmové kluby na celostátní úrovni opět zintenzivnila. Klubisté organizovali pravidelné semináře Škola a film a semináře k problematice dětských filmových klubů.
Dětské kluby byly zakládány především při Domech pionýrů a mládeže, výjimečně i při filmových klubech dospělých. Zaměřovali se na žáky ve věku 6 až 14 let. Repertoár klubů tvořily především starší dětské filmy vypůjčené ze zvláštního fondu filmového archivu, Krátkého filmu, FAMU, Ústřední půjčovny filmů, školních půjčoven apod. V roce 1986 bylo registrováno 32 Dětských filmových klubů, z nichž skutečně zahájila činnost asi polovina.
Zájem o stříbrné plátno
V osmdesátých letech ovšem vznikly i alternativní klubové modely. Filmový podnik hlavního města Prahy pořádal abonentní cyklus pro studenty středních škol seznamující s historií a stylistickými postupy kinematografie, který měl až 1 200 účastníků. Samostatný abonentní cyklus pro středoškolskou a učňovskou mládež měl také Pražský filmový klub. Některé Domy pionýrů a mládeže organizovaly vlastní filmové kluby pro děti, které nebyly součástí klubových sktruktur.
Filmová výchova to zkrátka neměla (a dodnes nemá) jednoduché. Ale na druhou stranu rozvoji zájmu dětí a mládeže o film napomáhala řada jiných okolností, a tak i za komunistické diktatury postupně vznikla překvapivě různorodá nabídka filmových programů pro děti a mládež.
Dětský svátek filmu
V Gottwaldově (dnešní Zlín) byl již v roce 1961 založen jeden z prvních festivalů filmů pro děti a mládež na světě. Zpočátku šlo o nesoutěžní národní přehlídku, ale již v průběhu šedesátých let se organizátorům podařilo i přes počáteční nesouhlas establishmentu z gottwaldovského festivalu vytvořit významnou mezinárodní filmovou událost, patřící mezi největší svého druhu. Do Gottwaldova se sjížděli tvůrci a odborníci z celého světa. Publikum většinou tvořili žáci škol z širokého okolí. Organizovaly se tu diskuse s pedagogy a rodiči, součástí programu byly ale také odborné konference a seminář Mezinárodního ústředí filmu pro děti a mládež při UNESCO. Festival měl již před rokem 1989 nejen odbornou, ale také dětskou porotu.