Arcikníže Ferdinand Štýrský usedl na trůn jako Ferdinand II. díky tomu, že jeho bratranci Rudolf II. a Matyáš Habsburský neměli manželské potomky. Na Ferdinandově výchově se výrazně podíleli jezuité, kteří jej přivedli k nekompromisnímu katolicismu.
Z Rakous na na královský a císařský trůn
V roce 1596 se ujal vlády ve Štýrsku, Korutanech a Kraňsku, kde tvrdě vystupoval proti evangelíkům. Na pobřeží Jadranu vedl v letech 1615–1617 válku proti Benátčanům. Do obecného povědomí tak vstoupil nejen jako horlivý katolík, ale také jako muž, tvrdě prosazující vlastní cíle. I přesto se vídeňskému dvoru v červnu 1617 podařilo dosáhnout jeho zvolení českým králem a o rok později i jeho korunovace v Uhrách.
Mezitím vypuklo stavovské povstání, během nějž v březnu 1619 zemřel císař Matyáš. Přitom ve Ferdinandovi II., který měl nastoupit po něm, spatřovali rebelové svého úhlavního nepřítele. Dolnorakouští protestanti dokonce 5. června 1619 pronikli do vídeňského Hofburgu, kde se snažili Ferdinanda zastrašit a pod nátlakem přimět ke splnění svých požadavků. Podle pozdější legendy jeden z účastníků této akce uchopil panovníka za knoflíky kabátce, kroutil jimi a bezostyšně mu vyhrožoval. V kritickém momentu však vtrhli do rezidence kyrysníci, kteří Habsburka vysvobodili. V srpnu 1619 jej generální sněm zemí České koruny sesadil z českého trůnu ve prospěch Fridricha Falckého.
TIP: Když utichl hřmot zbraní: Jak třicetiletá válka změnila tvář Evropy
Jen několik dní poté byl však Ferdinand ve Frankfurtu nad Mohanem zvolen římsko-německým císařem. Po bitvě na Bílé hoře se tvrdě vypořádal s poraženými rebely a v Čechách, na Moravě i v rakouských zemích prosadil náboženský monopol římské církve. Když se koncem dvacátých let pokusil uplatňovat rekatolizační politiku i v německých zemích, vedlo to k nové eskalaci války. V našem prostředí je Ferdinand II. s ohledem na pobělohorské represe vnímán převážně negativně. Nelze mu však upřít mimořádné politické schopnosti a zásluhy o upevnění habsburského soustátí.