Fascinováni stříbrným plátnem: Filmová tvorba V+W vyvolávala nadšení i kritiku

Film a divadlo tvořily pro dvojici Jiřího Voskovce a Jana Wericha propojené a rovnocenné světy. Z prken Osvobozeného divadla pronikala před kameru řadu citací či parafrází a naopak divadelní inscenace V+W měly úzký vztah ke kinematografii. Ostatně divadelní kritik a někdejší inspicient slavné Vest pocket revue Josef Träger o meziválečné umělecké scéně napsal, že zatímco čapkovská generace si k divadlu našla cestu přes literaturu, pro Voskovce s Werichem byl tím iniciačním momentem film.

První pokusy

Voskovec s Werichem byli stříbrným plátnem okouzlení už jako mladí neznámí studenti a s troškou nadsázky je možné se ptát, zda by bez lásky k „pohyblivým obrázkům“ vůbec někdy začali vystupovat v divadle. Inspirace, které k nim proudily ze světa amerických grotesek nebo francouzské filmové avantgardy, do značné míry udávaly směr, kudy se v tvorbě vydávali. Jiří Voskovec svou hereckou kariéru zahájil před kamerou, ale jeho působení za němé éry mu neposkytlo kromě tří drobných rolí v rozličně žánrových titulech, z nichž nejznámější je Pohádka máje (1926), dostatečný prostor pro tvůrčí realizaci. Dvojice V+W totiž vyznávala kombinaci situačního a slovního humoru, a tak ji filmová technologie bez zvuku výrazně omezovala. 

Skutečným vstupem do filmového světa se tak stala až příležitost v podobě krátkých scének pro velkolepou americkou podívanou Paramount Revue (1930). Pro domácí distribuci byly natočeny skeče a písničky Voskovce a Wericha a posléze střihem vloženy do již hotového muzikálu. V+W do snímku vybrali mimo jiné i píseň Tři strážníci z představení Ostrov Dynamit odkazující ne náhodou na hollywoodskou grotesku. Toto nezvyklé účinkování v americkém velkofilmu a také další vývoj filmové technologie je motivoval k tomu, aby se na plátna pokusili dostat častěji a konečně naplno využili potenciál komiky, která v nich dřímala.

Zkraje roku 1931 podepsali smlouvu s Karlem Lamačem na natočení snímku Ona a Oni, role měli dostat i v adaptaci Čapkova Loupežníka. Ani jeden z filmů však nikdy nevznikl, což dost možná oba herce vedlo k finálnímu rozhodnutí založit si vlastní filmovou produkční společnost. Ještě roku 1931 se na tomto záměru domluvili s obchodním ředitelem Osvobozeného divadla Josefem Hášou. Ambice propojit divadelní zkušenosti s těmi filmovými nebyly malé, vždyť nová „výrobna“ pod názvem VAW měla být vázána na francouzskou filiálku konsorcia Gaumont-Francofilm-Aubert. VAW v tisku zveřejnila, že vyrobí čtyři filmy ročně, dva přímo s V+W, dva s jejich uměleckým dohledem. Filmy měl režírovat Jindřich Honzl, dvorní režisér Osvobozeného divadla, za asistence Gustava Machatého, jenž předtím natočil dva oceňované tituly, Kreutzerovu sonátu (1926) a Erotikon (1929). 

Rozpačitý Pudr a benzín

Již v polovině roku 1931 padla první klapka komedie Pudr a benzín. Spolupráce s Gaumontem se rozběhla, francouzská společnost zajistila technickou výbavu, natáčení v pařížských ateliérech i zahraniční distribuci ve svém řetězci kin. Voskovec s Werichem vykročení před kamery vnímali jako novou etapu své kariéry a v případě velkého úspěchu filmu chtěli údajně od divadla odejít. Takové úmysly však nelibě nesl Jaroslav Ježek a tehdy se tak svým způsobem rozhodovalo o budoucnosti Osvobozeného divadla. Pudr a benzín však nedopadl zrovna dobře. Námět, který si V+W sepsali na základě motivů dřívějších her, sice skýtal hned několik momentů pro rozehrání typické klauniády, kde se mísí pohyb s dialogem, struktura vyprávění ale byla příliš roztříštěná.

Ačkoliv Honzl patřil k milovníkům filmu stejně jako V+W, Pudr a benzín ukázal slabiny špatného režisérského vedení. Scénky při sobě drží jen stěží, žánry se nefunkčně promíchávaly, a ačkoliv má snímek ze čtveřice filmových projektů Voskovce a Wericha nejkratší stopáž, působí rozvlekle. 

Produkční společnost VAW rychle ztrácela dech, Josef Háša z jejího vedení i Osvobozeného divadla odešel a smělé plány V+W se začaly hroutit. Přesto by bylo zbrklé první filmový titul Voskovce a Wericha odepsat. Díky propojení se světem Osvobozeného divadla se v něm dochovalo pár autentických střípků, jako třeba slavná scénka s lanem a jeho „napnelismem“ ze hry Sever proti Jihu či parodie klasického baletu ze Smoking Revue. Ve filmu také zazněly nové Ježkovy písně Ezop a brabenec nebo Nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní a v kontextu tehdejší domácí kinematografie je snímek vlastně docela svěží. Málokde totiž můžeme cítit tak velký vliv avantgardy a zahraničních vzorů a máloco je natolik roztomile bezprostřední (a v tom nejlepším slova smyslu amatérské) jako některé kreace v Pudru a benzínu, kde jako by šlo spíše o záznam společného „blbnutí“, nikoliv o filmové záběry.

Jen další průměr?

Po necelém roce od premiéry svého prvního filmu stáli Voskovec s Werichem před kamerou znovu. V komedii Peníze, nebo život se poučili z chyb předešlého projektu – dějová linie je mnohem jednodušší a kompaktnější. Snímek ještě víc využívá brakové žánry a postupy, v nichž si V+W libovali, což filmový štáb v čele s režisérem Honzlem o poznání více vtiskl do práce s kamerou, svícení, choreografie, kostýmů i prostředí. 

Peníze nebo život neměly jednoduchý zrod. Námět se totiž až příliš podobal francouzské satirické komedii Ať žije svoboda! (1931), a protože film šel do kin později, stěží by se ubránil nařčení z vykrádání příběhu uznávaného režiséra Reného Claira o dvou odsouzencích, z nichž jeden uprchl z vězení a potom to dotáhl až na majitele továrny. Voskovec s Werichem raději upravili charaktery hlavních postav a na Claira jenom odkazovali, což ve výsledku vypadá jako pocta.

Dokončení: Fascinováni stříbrným plátnem: Filmová tvorba V+W vyvolávala nadšení i kritiku (2)

Také tentokrát využili několik postupů z Osvobozeného divadla a naopak do pozdějších her vstoupila řada scének či písní a melodií původně složených pro Peníze nebo život – kupříkladu proslulé blues Život je jen náhoda se dostalo do představení Svět za mřížemi a honičku za ukradeným šperkem doprovázela skladba Biguine Hydroplan, která měsíc před premiérou filmu zahajovala divadelní revue Robin Zbojník. V kinech si nový film V+W vedl lépe než Pudr a benzín a v programech se držel několik týdnů. Přesto dobová kritika konstatovala, že ani tentokrát se nepodařilo s plným zdarem přenést humor Osvobozeného na stříbrné plátno. Částečně nadšené přijetí, částečně odsouzení, někdy jenom opět rozpaky. Vše ale měl změnit nový režisér Martin „Mac“ Frič (1902–1968), jehož filmografie je unikátní nejen co do množství snímků.