Falešná legenda: Bájné rodiště krále Artuše bylo obyčejným přístavem

Ostrovní kolonie Provincia Britannia se po odchodu Římanů v roce 410 propadla do totálního chaosu. Takřka přes noc tu zanikly všechny občanské instituce, úřady i soudy. Zmizeli vládci, zůstali jen poddaní. Kdo teď bude vyvolen k vedení? Panovat chtěli všichni a v boji o moc tekly potoky krve. Centrálně nespravované a nebráněné území také napadali Sasové. Absolutně se zhroutilo hospodářství, které bylo orientované na export produkce do Říma a import zboží z něj. Základní prostředky obživy přestaly existovat. Mor a sucho už jen dokonaly všeobecnou zkázu. Británie se rozdrobila na územíčka a léna ovládaná brutálními mocipány a jejich loupeživými družinami.

„Králů má naše země nadbytek, ale do jednoho jsou to tyrani, již se zabývají jen pleněním a znásilňováním, přiživováním se na nevinných,“ poznamená si do kroniky v 6. století britských mnich Gildas.

Nová šlechta

O něco lepší situace panovala v Dumnonii. Tuto bývalou římskou pod-provincii dnes známe jako Cornwall. Tady, mezi Devonem, Somersetem a Dorsetem, fungovalo jedno z mnoha nástupnických mini-království, jež si podrželo relativní klid a stopy zbytkové prosperity. Region byl řídce osídlený, takže než se tu objevily první cínové doly, moc nezajímal ani samotné Římany. Civilizační šok z náhlého odchodu jejich armád i administrativy tu byl tedy nejspíš o něco menší než v Londiniu a Durovernum Cantiacorum, čili v Londýně a Canterbury.

Vladaři Dumnonie nepatřili vyloženě mezi lepší, schopnější a ke svým poddaným laskavější nebo přívětivější než všichni Durotrigové, Atrebatové, Belgové, Dobunniové, Katuvelanni nebo Iceniové, tedy panovníci v ostatních nástupnických královstvích. Ale dokázali těžit z toho, že celá Británie si za staletí římské nadvlády vytvořila silný návyk na dovoz luxusního zboží z pevninské Evropy. A tento zděděný návyk v neztenčené míře převzaly i nové aristokracie. Obchodníků z pevniny se k pobřeží ostrovní Británie sice plavily už jen hrstky, ale cesty to byly výnosné.

Poslední přístav

Zvlášť, když se obchodníci naučili minimalizovat rizika. Už totiž nepluli k dnešnímu Reculveru, Richborough, Doveru, Lympne a Pevensey, kde dříve stávaly římské přístavy. V nové éře se tam totiž poměry příliš rychle měnily. Místo toho své zboží kupci „vyložili“ hned na samém kraji britského ostrova, v cornwallské Dumnonii. Ušetřili tím 4 až 5 dní plavby, snížili hrozbu přepadení, setkání s piráty a nájezdníky. Dumnonijští králové jim nabídli bezpečný přístav – a netratili na tom.

Tím překladištěm luxusního zboží se stala pevnost na skalisku, oddělená od vlastní souše zátočinou a zvaná Tintagel. Archeologové se dnes přou o to, zda nebyla spíš obyčejnou opevněnou osadou s kotvištěm či klášterem obehnaným kamennou zdí, k němuž se mezi 5. a 6. stoletím přilepily domy a sklady obchodníků. Zkrátka a dobře, nejspíš nebyla honosným hradem, protože opevnění tu dostatečně vynahrazovala obtížně přístupná a snadno ubránitelná poloha sídla. Králové Dumnonie tu také nedleli trvale, jen se tu v sezoně se svým dvorem a družinou na čas zastavovali. Jestli ale v něčem archeologové nacházejí shodu, pak v ujištění, jak „bohatá“ zdejší nálezová situace je.

Plné pokladů

Množství nalezené importované keramiky, luxusního zboží pocházejícího z pobřeží Afriky, Malé Asie a Řecka, zde je totiž naprosto ohromující. Byť tu dosud bylo prozkoumáno a odkryto jen 5 % rozlohy někdejší zastavěné plochy, je součet dosavadních artefaktů větší než nálezů nashromážděných z daného období v celé Anglii a Irsku dohromady. Jinými slovy, je slávou, když se někde v Anglii archeologům podaří nalézt starou řeckou amforu z 5. až konce 6. století. V Tintagelu jich pod zemí leží stovky.

V raném středověku tu proudilo zejména zboží z jižní Evropy. Všechno hezké má ale svůj konec, a zrovna tak i příběh relativně poklidné Dumnonie. Kolem roku 577 i sem zamíří saští nájezdníci, kteří zabírají domácí území. Království ztratilo kontakt se svými velšskými spojenci, a byť zcela nezaniklo, pokleslo ve svém někdejším významu. Slávu Dumnonie, byť poněkud svérázným způsobem, znovu oprášil až ve 12. století Geoffrey z Monmouthu.

Boží inspirace

Na tohoto představitele katolického duchovenstva pamatuje historie mnoha jmény. Psal se jako Galfridus Monemutensis, Galfridus, Gruffudd i Sieffre o Fynwy. A byl nesmírně literárně plodný. Zvláštní pozornosti se mu dostalo za to, že kolem roku 1140 vytvořil dílo O vládcích Britů. Šlo o mimořádně podrobnou dějepisnou soupisku všech králů a panovníků, jež na ostrovech v desítkách rozdrobených království vládli po odchodu Římanů. Z téhle „doby temna“ přitom existovalo jen minimum dochovaných zdrojů informací! Geoffrey ale ohromuje popisností, konkrétními daty událostí, genealogickou znalostí i geografickými údaji. Je neochvějně přesný, obeznámený se sebemenšími detaily a podrobnostmi z mocenského zákulisí. Jak to dokázal? Inu, celé si to vymyslel. A právě to, že se nezatěžoval se skutečným pátráním po informacích a ověřováním zdrojů, že si zkrátka celé své slovutné kronikářské dílo vybásnil, dodalo jeho knize onu oslňující obraznost. 

První pochybnosti o pravdivosti De gestis Britonum se sice objevily hned poté, co Geoffrey z Monmouthu odložil brk do kalamáře, ale k definitivnímu rozklíčování a odhalení jeho lží se lidé dobrali až v 16. století. Do té doby jeho knihu považovali za pilíř britské historie.

Nevím? Vymyslím!

Autor měl totiž vysvětlení pro všechno. Zrovna k Tintagelu přiřadil královský rod, jenž má svůj prapůvod v aristokracii prchající z dobyté Tróje. A taky sem zařadil místo početí krále Artuše. Artušovské legendy „žily“ v Anglii už mnohem dříve, ale Geoffrey jim dodal ucelenější podobu a navázal je na konkrétní místa britské geografie. Legendy se pak vydatněji rozkošatily poté, co byly přeneseny do ušlechtilým rytířstvím posedlé Francie. Tam si přimysleli dobrou půlku dnes známých vyprávění. Ale zrození „kultu“ pravého a jediného sjednotitele Britů – krále Artuše, má na svědomí hlavně Geoffrey, tento anglický kříženec našeho bájivého Václava Hájka z Libočan a patetického vlastence Aloise Jiráska. A Tintagel, podezřele poklidný a relativně prosperující v dobách nepokojů, se tak stal ústředním bodem vytvářených příběhů.

Slavná adresa

Zpátky do první poloviny 13. století, k Richardovi z Cornwallu, hraběti z Poitou a Cornwallu. Angličané na něj v hodinách dějepisu moc vřele nevzpomínají, protože prakticky po celý svůj život stál ve stínu svého staršího bratra, krále Jindřicha III. Plantageneta. A pěkně ho to hnětlo. Také chtěl být králem! Jindřich III. mu sice několikrát – když vyrážel na válečná tažení – výkonnou moc regenta celé země svěřil. Ale vždy si ji vzal nazpět. Richard z Cornwallu chtěl moc – a chtěl jí hodně. Proti svému královskému bratrovi povstal hned třikrát! Až zoufale hledal záminku, která by ospravedlnila jeho nárok na trůn. Proto také v roce 1233 směnil s nižším šlechticem Gervase de Tintagelem tři statky „prémiové“ kvality, celé své panství v Merthenu a Winniantonu, za kus holé skály u moře. Ano, Richard z Cornwallu se stal hrdým majitelem vesnice Trevena a útesu Tintagel. A vybudoval tu, za učiněné jmění, mohutný kamenný hrad.

Háček je v tom, že místo nemělo ve 13. století pražádný strategický význam a stavbou pevnosti Richard jen mrhal prostředky. Proč to tedy Richard dělal? Chtěl si vybudovat sídlo na místě, odkud pocházel „jediný a pravý král, sjednotitel všech Britů“. Protože věřil knize De gestis Britonum a jejímu autorovi Geoffrymu z Monmouthu. Jak to dopadlo? Nezabralo to. Jeho nároky na trůn stále nikdo neakceptoval. Richard si prostě musel počkat. Na hrad brzy zanevřel a ani se do něj nenastěhoval. Učinil z něj sídlo regionálního šerifa a neudržovaná pevnost časem podlehla zkáze. Zříceninu Tintagelu dnes obdivují turisté z celého světa a pátrají tu, vcelku zbytečně, po stopách Merlina a Artuše.

TIP: Nejasný původ legendárního krále: Mohl být Artuš ve skutečnosti Římanem?

Kromě smyšlených legend je význam vlastních trosek hradu, vystavěného ve 13. století, pramalý. Stojí tu jen uměle vytvořený artušovský skanzen. Archeologové nicméně vědí, že „pod zemí“ tu odpočívají skutečné klenoty. Artefakty historie, dokládající mimořádný význam místa v době, kdy malinká Dumnonie byla pro obchodníky z celé Evropy tím nejbezpečnějším přístavem celé Británie.