Evropa proti ženě: Marie Terezie a boj o rakouské dědictví

Evžen Savojský měl pravdu, když tvrdil, že Karel VI. by své dceři mnohem více prospěl bojeschopnou armádou než diplomatickými dohodami. Nešťastný císař nechal svou milovanou dceru bez prostředků, bez vojska a také bez řádné přípravy k vládě. Nová panovnice byla tak říkajíc hozena do vody a musela se rychle naučit plavat, nechtěla-li v hlubinách politiky utonout i se svou říší. 

Nepřipravená, ale schopná

Velmi jí pomohlo, že si hned na počátku vlády stanovila jasný hodnotový žebříček. Na prvním místě pro ni vždycky byl Bůh, na druhém místě říše. Ke svým národům zaujala jasnou pozici, staly se pro ni v širším slova smyslu rodinou, které byla ochotna obětovat téměř vše. Na třetím místě stála vlastní rodina, děti a manžel. A teprve na posledním místě byla ona sama. Velký význam měla pro habsburskou panovnici císařská koruna. V jejím rodě se tento titul dědil již po tři staletí a nebylo prostě možné na něj rezignovat.

Podlost pruského krále

Pruský král Fridrich II. (1740–1786) poslal Marii Terezii nabídku rovnající se ultimátu. Prusko by se postavilo za její državy v říši, zasadilo se o zvolení jejího manžela císařem a zaplatilo dva miliony zlatých za cenu „úplného a neomezeného odstoupení celého Slezska jako ceny za námahu a nebezpečí, s nimiž při tomto počínání ve službách rakouského domu musím počítat“. Dvůr ve Vídni na nabídku neodpověděl, přestože dvorní kancléř von Sinzendorf a také František Štěpán doporučovali nad nabídkou alespoň uvažovat. Na počátku prosince 1740 začal Fridrich jednat a 30 000 elitních pruských vojáků vpadlo do Slezska. 

Marie Terezie se rozhodla dále nevyjednávat a shromáždila armádu, jejíž velení svěřila generálu Wilhelmu Reinhardovi von Neipperg. Ta vtrhla do Slezska a byla 10. dubna 1741 poražena u Molvic. Porážka měla značný dopad na evropské mínění, zejména ve Francii, kde se k moci dostala válečná strana. Francie podepsala s bavorským kurfiřtem Karlem Albrechtem smlouvu v Nymphenburgu a přislíbila mu armádu, aby mohl obsadit Čechy, které si nárokoval, a Marii Terezii prohlásili uchvatitelkou trůnu. Vznikla tak proti ní velká koalice. Dá se říct, že Francie připravovala výprodej habsburského dědictví.

Finanční podpora byla nutná, ale nestačila. V této těžké chvíli se tedy panovnice obrátila na Uhry, požívající v rámci monarchie vždy zvláštního postavení. Uherští šlechtici, ať už magnáti zasedající v takzvané horní tabuli uherského sněmu, nebo střední šlechta v tabuli dolní, byli na svá privilegia pyšní a nebyli ochotni z nich slevit. Marie Terezie to pocítila už při červnové korunovaci uherskou královnou. Uherský sněm tehdy k jejímu velkému zklamání odmítl přijmout Františka Štěpána jako spoluvládce.

Záchrana z Uher

Na konci léta přijela Marie Terezie do Prešpurku znovu, ve chvíli, kdy její země byly téměř na dně. Zde předstoupila 11. září před uherský sněm. Neměla sice na rukou malého následníka trůnu Josefa a neštípala ho do zadečku, jak praví legenda, ale i tak pronesla nezapomenutelný projev. 

„Běží o uherské království, o naši osobu, o naše děti, o korunu. Opuštěni všemi hledáme útočiště ve věrnosti Uhrů a v jejich odvaze, známé odpradávna. V krajním nebezpečí, v němž se naše osoba, naše děti, koruna a říše nacházejí, zapřísaháme uherské země, aby nám bez nejmenšího otálení poskytly účinnou pomoc. Naše poslání spatřujeme v tom, že Uhry i jejich lid navrátíme k jejich bývalému blahobytu a obnovíme slávu jejich jména. Věrné uherské země pocítí po všech stránkách důsledky naší laskavé náklonnosti.“

Pomoc v pravou chvíli

Tento projev pronesla krásná mladá žena ve smutečním šatu a se svatoštěpánskou korunou na hlavě. Mohli jí vždy dvorní ohniví uherští šlechtici odolat? Odehrála se scéna, která působila v politickém světě porušovaných dohod a nesplněných slibů takřka archaicky. Uherští magnáti povstali a za provolávání „Moriamur pro rege nostro Maria Theresia“ (Zemřeme pro svého krále Marii Terezii) splnili vše, co panovnice požadovala. Pravda, později si za tuto podporu nechali zaplatit ústupky z její strany.

Důležité ale bylo, že zemský sněm povolil použít ozbrojenou hotovost i mimo hranice Uher a povolal do zbraně na 40 000 mužů. Jen pouhý příslib této pomoci vedl Fridricha II. k uzavření příměří 9. října v Klein-Schellendorfu. Marie Terezie tak získala armádu a hlavně čas. Na podzim roku 1741 potřebovala nutně obojí. Válka o rakouské dědictví se právě rozhořela...