Estonsko: Cesta do země bažin

Estonsko je neuvěřitelně zelená země: Ze třetiny ho porůstají lesy, na čtvrtině se rozkládají bažiny, zanedbat však nelze ani louky s pastvinami, přičemž pro zemědělský průmysl zbývá jen malý kousek půdy. Města se krčí na nepatrné části území a bez nadsázky se dá říct, že vás v pobaltské republice na každém kroku obklopí příroda. Překvapivě to platí i v Tallinnu: Hlavní město pokrývá zeleň z 25 %, takže se řadí mezi „nejpřírodnější“ metropole světa. 

Estonsko si na svých zelených plochách skutečně zakládá, proto nepřekvapí, že se tamní nejvýznamnější poklady ukrývají v četných národních parcích. Největší z nich – Lahemaa neboli „země zálivů“ – zaujímá 750 km², z čehož přibližně dvě třetiny připadají na souš a zbytek představuje moře. Chráněnou oblast tvoří čtyři zálivy a čtyři poloostrovy: Juminda, Pärispea, Käsmu a Vergi. Lahemaa leží asi 60 km východně od Tallinnu na pobřeží Baltu a vznikla v roce 1971 k ochraně a studiu přírodního dědictví Estonska. Jednalo se přitom o vůbec první národní park v tehdejším Sovětském svazu. 

Koupání v mokřadech

Oblast láká na kilometry pobřeží, hluboké borové lesy, mokřady i rozsáhlé bažiny nebo například na pozůstatky sovětské ponorkové základny. Po celém parku jsou rozesety bludné balvany, které tam zhruba před 12 tisíci let zanesl ledovec sunoucí se na jih. Zaujmou také tzv. alvary – lokality na vápencovém podloží, kryté pouze malou nebo žádnou vrstvou půdy, jež umožňují růst vzácných kapradin. 

Skrz obří bažinu Viru vede stezka na dřevěných kůlech. V jednom místě se pak nachází dostatečně široká tůň, do níž lze dokonce skočit a bezpečně se vykoupat. Přibližně v polovině trasy se navíc tyčí rozhledna, odkud budete mít okolní mokřady jako na dlani.

Sovětská ochrana pobřeží

Tamní lesy obývají bobři i divoká prasata, nechybějí však ani norci, vlci, rysi, losi či medvědi. Nezřídka zahlédnete také lišky, srnky nebo kuny. Na vodních plochách se pokocháte pohledem na labutě a černé i bílé čápy, pod hladinou se to zas hemží pstruhy či lososy. Milovníci chůze mohou krásy parku obdivovat díky značeným trasám a stejná pozornost se věnovala cyklistům.

V rezervaci se navíc nacházejí vesničky, kde lze zhlédnout původní estonskou architekturu: Ideální cíl pro výlet za minulostí představuje malá rybářská osada Käsmu, odkud se dá vyrazit i na řadu příjemných vycházek kolem stejnojmenného poloostrova. Dřív tam bydleli kapitáni estonských lodí, posléze však byla oblast uzavřena kvůli sovětské „ochraně“ pobřeží a rybáři se na moře vrátili až v roce 1991 (viz Století útlaku).       

S jarem přijde potopa

Za skutečným dobrodružstvím byste však měli vyrazit do národního parku Soomaa: Jeho jméno lze přeložit jako „země rašelinišť“ a od roku 1993 se rozkládá v krajích Pärnu a Viljandi na ploše 360 km². Pravidelné záplavy tam v některých místech zvedají hladinu i o několik metrů, a rozsáhlé mokřiny se tak mění v zatopenou oblast se stovkami ostrovů. 

Době stoupající vody se v Estonsku říká „páté roční období“ a přichází každý rok s jarním táním. Zaplavená lokalita má zhruba 175 km², a jakmile hladina vzroste, nic vám nebrání usednout do kánoe a vydat se na průzkum tajemné krajiny. V průměru se voda zvedá o 2–3 m, i když rekord činí 5,5 m. Někdy přitom záplavy trvají jen několik dní, jindy déle. 

Bobří stezkou 

Mapy lokality a přesné informace o jejím zatopení či proměnách v závislosti na období získáte v novém informačním centru u kempoviště Kortsi-Toramaa. Tamní zaměstnanci vám ochotně poradí, jak si dovolenou co nejvíc užít. Hned u kempu navíc začíná dvoukilometrová „bobří stezka“: Nikdo vám sice nezaručí, že na ní zahlédnete hlodavce, po kterých je pojmenována – nicméně jejich práci spatříte všude kolem. 

V mapách také najdete čtyři největší bažinaté tůně parku, tedy Kuresoo, Valgeraba, Ordi a Kikerpera. Dělí je od sebe šestice řek a vedle nich se krajinou vine řada chodníků, které vás celou oblastí bezpečně provedou. 

Neoficiální rekordman

Úplně jiný druh chráněného území představuje rezervace Vilsandi. Nachází se na stejnojmenném ostrově západně od estonské pevniny a její existence se datuje do roku 1910, což z ní činí nejstarší lokalitu svého druhu v Pobaltí: U jejího zrodu stál nadšenec a strážce majáku Artur Toom, který se rozhodl chránit tamní ptačí populaci. Jeho zápal posléze strhl další milovníky opeřenců a zanedlouho vznikla rezervace. Oficiální status jí sice vláda přiznala až v roce 1993, ale ochranářské práce tam probíhaly prakticky po celé 20. století.

TIP: Finsko: Na cestě za polární září

Do ostrovního parku se dá překvapivě dojít i pěšky: Stačí se vydat po značené trase z kempu Käkisilma a dobře se připravit na túru dlouhou asi 15 km. Pokud zrovna nebude foukat silný vítr, dorazíte do rezervace po relativně klidném výšlapu. V opačném případě musíte počítat s tím, že z cesty nad rozbouřeným mořem nevyváznete zcela suší. 

Vynaložená námaha však stojí za to: Vilsandi se považuje za jednu z nejkrásnějších oblastí Estonska, a na jejím pobřeží navíc uvidíte desítky ptačích druhů. Zpátky se pak můžete svézt lodí – mezi ostrovem a pevninou jezdí sice nepravidelně, ale funguje také na zavolání.