Ekonomická krize středověku: Co ji způsobilo a jak se s ní Evropa vypořádala?

Bankovka s hodnotou pět tisíc korun českých, největší běžně dostupná denominace u nás, fyzicky váží jen 1,1 gramu. Což není mnoho. To, co jí skutečně dodává na hodnotě, přitom není počet nul vytištěných na barevném kousku papíru, ale hodnota aktiv za ní stojící. Dříve například zlatých rezerv, uložených v trezorech státní banky. Papírové bankovky a mince, jež dnes slouží jako platidlo a oběživo, jsou takto běžně „kryty“ nějakou přidanou jistinou i ve světě. Ve středověku tomu tak ale většinou nebývalo. Měna obvykle nesla svou vlastní hodnotu, vyjádřenou vzácným kovem, z něhož byla přímo vyrobena.

Lehké a těžké 

Kde se vzaly první takové mince? Ve střední Asii trend nastartovali Peršané v 6. století př. n. l. V Evropě s tím začali nejspíš Řekové. První ražené stříbrňáky z Milétu zvané drachmy totiž dohledáme k roku 550 př. n. l. A od roku 269 minulého letopočtu se trochu odlišné stříbrné mince stávají všední finanční realitou i pro Římany. S jejich přispěním se trend mincovních plateb rozšířil do celého tehdy známého světa, a tak se brzy mince nejrůznějších tvarů a provedení vyráběly všude. Kupce na tržišti zajímala u konkrétního kusu nejvíce ryzost kovu. 

Obecně platné

Všeobecnému zmatku přitom nenahrávalo, že slavné říše v různých dějinných etapách razily různě hodnotné mince, respektive s odlišnou ryzostí. Doma jim na hodnotě třeba přidávala stabilita vlády a pravidla národního trhu, ale za hranicemi po nich poptávka třeba vůbec nebyla, protože byly příliš lehké. Neměnná ryzost, tedy neklesající hodnota mincí, byla od starověku tím nejsilnějším ukazatelem fungující ekonomiky státního útvaru. A takové mince pak měly tu nejlepší šanci stát se univerzálně akceptovaným platidlem. 

Což ve své podstatě předznamenalo katastrofu, k níž se schylovalo opravdu dlouho a s níž se celá Evropa v 15. století horko těžko potýkala. O co šlo? Země na východě po staletí nabízely zboží, o něž měly země na západě enormní zájem. Z Orientu proudilo do Středomoří koření, hedvábí, vzácná barviva, perly, drahé kameny, porcelán, překrásné šperky, exotické ovoce a zdobné zbraně. A evropský svět movitých za tyto komodity platil náležitě tvrdou měnou – stříbrnými a zlatými mincemi. 

Jednosměrka

Háček byl v tom, že principem fungování každého oběživa je to, že obíhá – cirkuluje. Jenže na evropském poli ta cirkulace nabírala jen jeden směr: pryč. Stříbro a zlato mincí, vydaných za exotiku z Východu, se prakticky nikdy nevracelo zpátky. A zboží, které by recipročně východ poptával po západu, bylo opravdu pomálu. Byl to sice naprosto férový obchod, ale exportem a importem silně nevyvážený. Regionální výtěžek zlatých a stříbrných dolů, který evropský panovník povznese ražbou hodnotné měny, totiž po čase vyprchá daleko za hranice.

Fungovat to může v podstatě do omrzení, ale jen pokud je pod zemí zlata a stříbra dost. A právě toho začne v Evropě 14. a 15. století povážlivě ubývat. Stojí za tím jak pandemie černé smrti, jež krutě dopadla na populace všech tehdejších států, ale i prostý fakt, že většina tradičních „stříbrných“ velmocí: království na území dnešního Rakouska, Německa a Česka, narazila ve stříbrných žílách na dno. Kromě kolapsu stříbrných dolů tu byl po morové nákaze i fatální nedostatek pracovních sil. Které bylo třeba lépe zaplatit. 

Jak zaplatit peníze?

Cestu ze spirály domácích ekonomických problémů přitom evropským panovníkům nikterak neusnadňovalo, že obchod s východem běžel dál. A že se odliv hodnotných mincí z evropského prostoru stále citelněji propisoval do hospodaření v jejich zemích. Lidé vůči tomu nebyli hluší a slepí, a tak schraňovali to, co mohlo v dobách nejistoty sloužit jako jediná jistota. Mince a stříbro, ve všech jeho podobách. Stříbrné jídelní náčiní, poháry a mísy, křížky a šperky. Tím ale ještě více snížili šanci na to, že by se měna mohla zotavit z vlastních zdrojů. 

Výsledkem lze nazvat jako Velký hlad po penězích, Penězomor či Mincomor. Pohroma, která sice o sobě už párkrát v minulosti dala vědět, ale nikdy na evropský prostor neudeřila tak tvrdě a výrazně, jako mezi lety 1457 až 1464. Tehdy poprvé se totiž nedostávalo mincí natolik citelně, že prostě nebylo čím platit. Daně a berně začaly být znovu odváděny převážně formou desátku, podílem z vypěstované úrody. Poplatky, nájmy a půjčky byly spláceny v hotovém zboží též. A nákupy? Ty se znovu začaly řešit směnnou formou. Šlo o ohromný krok nazpět, ale jinak to nešlo.

Moc panovníků se v terénu opírala o zbrojnoše a armády, zároveň se ale nedal vyplácet žold. A jak razit nové mince, když se nedostává stříbra a ani horníky není čím zaplatit? Ekonomika se plošně hroutila na všech úrovních, recese postihla téměř celou Evropu. A zdaleka ne každý se na ni mohl adaptovat tak dobře, jako třeba mlynáři a pekaři. Ti totiž jako jedni z mála dokázali nabízet univerzální zboží, jež bylo pravidelně žádáno všemi. Ovšem spotřební lhůta pečiva nějakým složitějším transakcím nenahrávala.  

Bída 

Jako první do toho „spadli“ Egypťané, respektive Mamlúcký sultanát. Vzhledem ke své geografické poloze by se mohli zdát vůči Penězomoru imunní, jenže doba jim nepřála. Území na Nilu už dávno nebyla tou pověstnou obilnicí Evropy. Egypt se navíc vydával ze stříbrných rezerv nákupem otroků z černomořského regionu. V roce 1397 ukončili egyptské mincovny ražbu nových mincí, protože na ni už neměly materiál. Nestačilo ani to, co přitékalo ze Středomoří. Otroci se brzy sami stali platidlem, a jejich spotřeba pak motivovala k dalším územním výbojům. To ale sultanát spíše vyčerpávaly.

Vlna úpadku postihla celou Itálii, jež byla domovským regionem většiny významných zahraničních obchodníků. Benátčané i Janovští si zvykli utrácet za zboží v Alexandrii 300 tisíc dukátů ročně, ale rázem neměli kde brát. Výpadek stříbra z Čech a Sardinie se pokoušeli vykrýt těžbou na Balkáně, ale situace se dlouhodobě nedala udržet: co se vytěžilo, vyrazilo hned k východu. Itálie musela platit za zboží měděnými mincemi, a i ty se brzy staly nedostatkovým zbožím. 

Záchrana

Francie zlaté mince přestala razit kolem roku 1405 a o 10 let později se v oběhu nevyskytovaly ani mince stříbrné. Britové se pokusili zareagovat včas, ale úplně se jim to nedařilo. Reformní nápady na vylehčení mincí a stabilizaci cen sice pomohly zmírnit prvotní pád, ale i tak byla doba bolavě nepříjemná. Němci? Tam dospěla situace do kuriózní podoby, při níž němečtí bankéři začali vyplácet směnky kuličkami pepře. Protože exotické koření si pořád drželo svou hodnotu. S různě vzácnými komoditami směnnou formou platili i lidé ve Francii.

TIP: Izraelský výzkum ukázal, že falšování platidel je starší než samotné peníze

Kdo zůstal toho nejhoršího ušetřen? Portugalci, kteří vlastně Evropě ukázali cestu k řešení. Jako první totiž zahájili expanzi do západní Afriky, kde kromě otroků směňovaných za zboží a zbraně nalezli i zlato. Zlatý prach, dovezený z rovníkové Guineje, jim poskytl potřebnou tržní stabilitu i pro zorganizování výnosných expedic do Ameriky. Katastrofálním nedostatkem zlata a stříbra stižení Španělé to po nich zopakovali s nemenším úspěchem. A záhy po zlatodárných koloniích v zámoří začali toužit všechny evropské velmoci. Ne z nějaké nadpřirozené touhy po rozpínavosti, ale vlastně jen proto, že jim došly drobné…