Džungle na dně mořském: Potápění v lese kelpových řas

„A a a au, a a a au,“ směje se na kameni sedící racek. Těžko říct, co by mohlo být příčinou jeho veselí. Možná se řehtá malým čajkám, které jako smyslů zbavené pobíhají po ostrých zbytcích lastur a rudými zobáčky hledají mořské korýše. Nebo si snad svůj žlutý zobák otvírá na dvounohé suchozemce, kteří tak nemotorně tahají podivné harampádí z auta na loď?

V divokých vodách

Ponor v kelpu bývá nesmírně vzrušující. Proudy jsou chladné, silné a nevypočitatelné. Z ničeho nic se uklidní a najednou s novou silou hodí volně se vnášejícího potápěče o pár metrů dál na ostrou skálu či na les pevných stvolů řas. Jediná možnost, jak si uchránit kůži a neopren, je dostat se co nejrychleji mezi kelp. Obrovské lesy z řas poskytují bezpečný úkryt a jsou tak husté, že ani silný proud pevně zaklesnuté tělo potápěče nevytáhne ven.

Kelpy musí odolávat náporu zuřivých vln s velkou houževnatostí a pružností. Mocné zpěněné masy vody se je snaží vytrhnout z kořenů, nebo alespoň zlomit. I když jsou ale kelpové „kmeny“ duté a tloušťka jejich stěny nepřesahuje půl centimetru, málokdy je tento přirozený porost chladných afrických vod příbojem poničen. Zároveň, i když k tomuto účelu určitě nerostly, poskytují výbornou oporu pro potápěče. Abych vůbec ustál sílu spodních proudů, zaklíním se mezi hnědožluté výhony a mám tak jedinou šanci pořídit nějaký ten snímek. Levou rukou se přidržuju šest centimetrů silných stvolů a teprve až se celou vahou a s vypuštěným žaketem pevně zaklíním, začnu vnímat okolí.

Práce s blesky, které vypadají jako broučí tykadla, je svízelná a otočit celé pouzdro kterýmkoli směrem je velmi obtížné. Jediný možný směr pohybu je směrem k zelené hladině a to pouze s přihuštěním potápěčské vesty. Tím se ale budu zabývat až později. Kolem mne je tolik neuvěřitelného života prapodivných tvarů, že myšlenku na návrat okamžitě zaháním. Na řadu přichází tradiční „boj“ s blesky a jejich nastavením.

Úkryt v lese řas

Oranžově rudá houba, vyšší než člověk a s otvory na hřebenu, připomíná miniaturní město neznámé civilizace, která se v nepřístupných vodách úspěšně ukrývá před lidskou invazí. Úpatí houby obývají krabí strážci, kteří mohutnými klepety vyhrožují všem nezvaným hostům. Langusty jakoby bázlivě postávají opodál a ohmatávají tykadélky okolí. Napočítal bych jich zde desítky a všechny jsou neuvěřitelné zvědavé. Sotva se někde přidržím dlouhého výhonu hladkého kelpu, abych se pokusil o nějaký nerozmazaný snímek, okamžitě i přes silné rukavice cítím pátravé doteky. Černobílá tykadla, která vypadají jako odhozené dikobrazí ostny, opatrně oťukávají neznámý černý útvar.

Zápasím s foťákem a snažím se jej natočit směrem k bojovně vyhlížejícímu krabovi, napolo vysunutému z úkrytu. Otočit se kterýmkoli směrem znamená zvednout techniku i s rampou na blesky nad hlavu, srovnat ji se stvoly a tak je dostat do požadované polohy. To chvíli trvá, takže než dostanu kraba do záběru, je už zpátky ve své skrýši. I tak jej ale můžu pozorovat. Velkými klepety stříhá kousíčky z listů červené řasy a cpe si je do úst. Současně další pár nohou, umístěných těsně pod krunýřem, přidržuje části potravy u úst. Miniaturní tykadélka nad hlavou se ohýbají v proudu a jako radary se snaží zachytit sebemenší náznak nebezpečí. Jakmile vodu prořízne první blesk, po krabovi zůstává jen vznášející se červené řasa.

Rudá a oranžová

Voda je tu velmi chladná a já mám navlečeny dostatečně teplé rukavice. I tak ale na dotek vnímám hladkost kelpového kmene. Není na něm žádný výrůstek ani nepravidelný tvar. Jediné, co narušuje ladnost tohoto stvolu, jsou paraziti. Ti se pevně drží hostitele a pilně hledají místečko, kde je řasa narušena. Pak se na tuto zranitelnou část vrhnou a začnou ji důkladně zpracovávat.

V záhybech červené řasy, stejné jaká před chvíli uplavala hodujícímu krabovi, se ukrývá tajemná ryba. Po stranách hlavy má velké tmavé oči a prsní ploutve opírá o zbytky lastury. Příroda jí do silného proudu vybavila ploutvičkami, kterými se odráží ode dna, takže v proudu jakoby poskakuje. Její zbarvení dokonale napodobuje okolní řasy a prozradí ji jen vlastní zvědavost. Ta mi paradoxně brání pořídit použitelný záběr. Ryba se totiž vůbec nebojí a zkoumá objektiv fotoaparátu. Na čočce je téměř nalepená, a vidím ji tak pouze rozmazaně.

Šanci na snímek dostávám až při spatření opodál se pohybující pomerančově oranžové řasy. Podivně poskakuje a já až po chvíli rozeznávám úplně stejný druh ryby. Můžu teď oba exempláře porovnat. Stejný tvar těla, velikost i pohyby. Jen jedna je rudě červená a druhá výrazně oranžová. Společná je jim i zvědavost. Než se stačím rozkoukat a oranžového přivandrovalce víckrát vyfotit, i jeho mám těsně před objektivem.

Křehký zárodek dravého života

Celou scenérii dokreslují prapodivně zkroucená nažloutlá ramena gorgonie (řád Gorgonacea, neboli rohovitky). Tyto skvělé úkryty žraločích samic jsem hledal a doufal jsem, že mi v rozrostlé korálové kolonii nechaly nějakou památku. Dřív bych nad gorgoniemi jen proletěl a nechal se vláčet proudem. Dnes ale vím, že stojí za to přilepit se ke dnu a hledat. Prozkoumávám každý centimetr korálu a hledám něco nezvyklého. Oči si již zvykly na všechny ty plže, mlže, zkroucené ulity šneků a nekonečné množství srostlých organických světů. To ale stále není ono. Konečně uvidím asi deset centimetrů velké vajíčko, které připomíná oválný kus plastové láhve.

Vybledlý zárodek je nafouknutý a místy se ztrácí pod nánosem parazitujících a všude přítomných svijonožců. Plod je ke gorgonii pevně připoután dvěma výrůstky na konci vajíčka. Ty se po vrhu samovolně zachytí za nebližší možné rameno hostitele, který bude žraločího potomka v kožovitém obalu chránit po několik měsíců. Malý žralok už přežil nejtěžší období vejce chtivých dravců a v nejbližších dnech se dostane na svět. Když se miminko žraloka máčky (čeleď Scyliorhinidae, máčkovití) vyklube, může jen doufat, že se na něj v prvních dnech nevrhne hejno nenasytných ryb, dravých chobotnic, mohutná klepeta krabů či věčně hladoví lachtani.

Setkání v negližé

Z další série snímků mě až mrazí. Je na nich zachycena temnota a vlnící se prsty větevníků. Dlouhé rudé větvičky se prohýbají v zelené kaši a jejich konce mizí v nedohlednu. Dva nekonečné trsy spíš než podmořský život připomínají okrasné chocholy na přilbicích rytířů, kteří se vracejí z krvavé řeže. Boj to byl zřejmě krutý a nemilosrdný. Tatam je blyštivá krása brnění a vlajících praporců rajčích per, jimiž lehce pohupuje vánek. Povalující se chmýří pokrývá krví nasáté a koňmi rozdupané bojiště. Na jednom z mála vracejících se templářů se ještě zhoupne hlínou, potem a krví potřísněný zbytek dříve bohatého chocholu.

TIP: Osminohý potápěč - Vodouch stříbřitý je jediným pavoukem žijícím pod vodou

Okolo proplave trestanec navždy oděný do pruhovaného šatu nebo spíš pyžama. Pruhovaný žralok se vymyká maskovanému životu ledového oceánu. Černě šedé pruhy se na jeho těle v pravidelných šířkách střídají od hlavy až k ocasní ploutvi. Na predátora s českým jménem máčka africká (Poroderma africanum), který v angličtině nese výmluvnější označení pyžamový žralok (Pyjama Shark), jsem tentokrát nebyl připraven. Moje technika počítá s pořizováním makrofotografií, a tak v duchu nadávám osudu, který mi do cesty posílá dokonce tři žraloky v negližé. Zítra, až si mezi kelpy vezmu širokoúhlý objektiv, abych více než metrového žraloka dostal do hledáčku, určitě žádného neobjevím. Ale to už je úděl podmořských fotografů, kteří nemohou jen tak měnit objektivy a lehce se přizpůsobit. O to víc se však těším na zítřejší ponor plný překvapivých setkání.