Dvorní dodavatel pian: Antonín Petrof zásoboval klavíry i císařský dvůr

Počátkem 19. století působilo v českých zemích několik výrobců klavírů. V Praze to byli Antonín Weiss, Leopold Sauer či Jan Zelinka, v Jaroměři pak Amant Kunz. Jen obtížně ale konkurovali výrobcům kvalitních klavírů z Vídně, odkud k nám nástroje pronikaly.

Teprve založení firmy Petrof roku 1864 přineslo obrat. Klavíry této značky brzy zaujaly nejen stálá místa ve známých koncertních halách, ale oblíbila si je i řada významných osobností. Z oblasti klasické hudby to byli například Rudolf Firkušný či Svjatoslav Richtěr. Své stoupence ale našel Petrof i v hudbě jazzové a populární .

Truhlář stavitelem

První zmínka o rodině Petrofů pochází z roku 1740, kdy se ve Mšeně u Mělníka usadil Martin Pietrov, nejstarší ověřený předek Antonína Petrofa. Záznamy, které byly pořízeny při křtu jeho dětí, pocházejí z místní matriky a jsou psané latinsky. Martinus Petrof, který se živil jako voskař, se v Mšeně oženil s Rosalií Živnou a narodili se jim dva synové – Josef Antonín a František Jiří. Slavná rodová větev Petrofů, stavitelů pian, pochází od Františka Jiřího.

Jeho nejstarší syn Jan Křtitel Petrof, povoláním truhlář, je ale poměrně neznámou postavou, protože veškeré záznamy o něm zničil požár. Důležité ovšem je, že jeho druhorozeným synem byl právě Antonín Petrof, zakladatel v budoucnu tolik úspěšného podniku. 

Antonín se narodil 15. srpna 1839 v Hradci Králové a měl se stát truhlářem. Řemeslu se učil v dílně svého otce v Hradci Králové v Rokytanské ulici 61. Své dovednosti se ale rozhodl rozšířit o umění stavitelství pian. Jeho příklonu k hudebním nástrojům přitom pomohla náhoda, kdy na jednom kůru objevil klavír a uvědomil si, že by to mohl být dobře prodejný artikl. Z obchodního hlediska byla práce stavitele pian velice lákavá. V českých zemích téměř žádný výrobce neexistoval a z Vídně se klavíry dovážely poměrně těžko, protože v té době ještě železniční doprava nefungovala a velká křídla musela vážit cestu na koňském povoze.

V roce 1857 tedy Antonín odešel do Vídně. Zkušenosti zde získal u svého strýce Johanna Heitzmanna, který vlastnil malou továrnu na klavíry. Učení ale nebylo vůbec jednoduché. Výroba se tehdy ještě nedělila na jednotlivé části, a proto se Antonín musel naučit celý výrobní proces až do posledního detailu. Přesto se po čtyřech letech stal stavitelem klavírů a nastoupil u klavírnické firmy Ehrbar a později také u firmy Schweighofer, kde sbíral nové poznatky v praxi.  

Z dílny do továrny

Po svém návratu do Hradce Králové roku 1864 začal Petrof se stavbou svého prvního nástroje, který po několikaměsíční práci úspěšně dokončil. Byl opatřen vídeňskou mechanikou a o rok později putoval do rukou jednoho z hradeckých měšťanů, místního řezníka Josefa Petříčka. A tak 25. února 1865 přihlásil Petrof novou živnost. 

V začátcích mu byla útočištěm otcova truhlářská dílna, která se následně změnila na klavírnickou. Ještě téhož roku z ní vyšly čtyři nástroje. Výrobu a vcelku úspěšný začátek ale přerušila roku 1866 prusko-rakouská válka. Když se Petrof poté ke své práci vrátil, přestávala mu už malá dílna stačit. Proto na hradeckém předměstí koupil bývalý hostinec U Města Brna a další pozemky, aby na nich mohl v roce 1874 postavit novou dílnu a přestěhovat sem většinu výroby. Původně se továrna nazývala Antonín Petrof Fortepiano – Fabrikation a pracovalo v ní pouze šest zaměstnanců. 

Jedním z významných mezníků v životě Antonína Petrofa, ale také v historii podniku, byl rok 1869. Antonín si vzal za manželku Marii Götzovou, která se mu stala oporou v rodině i firmě. Později se jim narodili tři synové – Antonín, Jan a Vladimír. 

Petrof byl nejen velice ctižádostivý a průbojný, ale zajímal se i o nové technologie. Jeho továrna byla proto první, která v Hradci Králové používala k pohonu strojů páru. Parní stroj znamenal pro továrnu posun. Rozvedlo se díky němu elektrické osvětlení a nahradily se petrolejové lampy, kterými se do té doby svítilo. Petrofova továrna se tak stala jedním z prvních elektrifikovaných podniků ve městě.

Dvorní dodavatel pian

Roku 1880 se v podniku začala vyrábět první pianina a o rok později i vlastní klávesnice a mechaniky, čímž se závod stal zcela soběstačným. Poprvé v celém Rakousko-Uhersku zavedl Antonín Petrof do výroby místo dřevěných rámů rámy kovové. Důležité také bylo postavení vlastní pily na zpracování dřeva a vybudování nové třípatrové tovární budovy, která umožnila další rozvoj výroby. Tomu nezabránily ani dva velké požáry.

První z nich vypukl u parního stroje v sušárně dřeva 24. ledna 1890. Díky včasnému zásahu královéhradeckých hasičů, jimž vydatně pomáhali Petrofovi dělníci, se podařilo továrnu před ohněm ochránit, takže mu podlehla jen zmíněná sušárna. Další požár vypukl 22. listopadu 1901 mezi strojírnou, kotlárnou a přilehlými dílnami. Zničil parní stroj, kotel, veškeré strojové vybavení a dílny v jižním křídle, sušárnu a uskladněné suroviny i hotové výrobky. Zbytek továrny s obytným stavením se ale podařilo zachránit.

TIP: Stolař z Boppardu: Kdy „ohnul“ Michael Thonet první židli?

Antonín Petrof škodu překonal. Jeho klavíry zanedlouho prosluly a byly žádány nejen v domácnostech, ve školách, v místních divadlech a koncertních síních, ale také za hranicemi. Už roku 1894 se jeho piana začala vyvážet do ciziny a během 20 let stačil založit filiální závody v uherském Temešváru a ve Vídni. Díky úspěšnému rozvoji firmy získal roku 1899 od rakouského císaře titul dvorního dodavatele a továrníka pian.