Dvě ženy krále Přemysla: Proč vyměnil Adlétu za Konstancii?

Ne náhodou zmiňuje František Palacký ve svém díle Dějiny národa českého v Čechách a v Moravě, že Přemysl ,,... takowého zdaru dosáhl, bez ukrutnosti a násilí, – jen jedna paní měla práwo žalowati naň…“. Zmíněnou paní byla samozřejmě jeho první žena Adléta Míšeňská. Přemyslovo rozhodnutí ji zapudit, ačkoliv se ničím neprovinila a rozchodu se všemožně bránila, byla z dnešního pohledu zavrženíhodná podlost. Ovšem ve středověku nešlo o postup nijak ojedinělý. 

Přemysl tímto krokem jednal natolik riskantně, až to hraničilo se zdravým rozumem. Svým neuváženým činem si nadělal mocné nepřátele, ohrozil své těžce nabyté politické zisky a komplikoval si jejich budoucí rozšíření a upevnění. Jeho manželská rošáda postrádá jakékoliv zdůvodnění a zůstává tak drobnou záhadou, se kterou si nevěděli rady současníci ani potomci.

Seznámení ve vyhnanství

Přemysl se s Adlétou poprvé setkal u wettinského dvora, kam se musel uchýlit za vlády knížete Soběslava II. (vládl 1173–1178). Adléta se údajně do mladého Přemyslovce vášnivě zamilovala, a tak Přemysl požádal jejího otce Otu Bohatého o povolení k sňatku. Míšeňský markrabě se ale proti tomu ostře postavil a nebylo divu: mladý Přemysl sice byl synem českého krále Vladislava II. (vládl 1140–1172), ale až čtvrtým v pořadí. Navíc situace v českých zemích rozhodně nenasvědčovala tomu, že by se v budoucnu mohl stát knížetem, natož pak králem. 

To se prudce změnilo roku 1178. Soběslav II. byl svržen a vlády se chopil Přemyslův nevlastní bratr Bedřich (vládl 1172–1173; 1178–1189). Vyhlídky psance žijícího na wettinském dvoře se tím výrazně zlepšily a svatbě už nestálo nic v cestě. Sňatek se uskutečnil patrně někdy mezi léty 1178–1180. Krátce poté se manželům narodil syn Vratislav (viz Odvržený nejstarší syn) a rodina se přesunula do Čech.

Neklidná léta

Podle všeho bylo manželství Přemysla s Adlétou vydařené, ačkoliv k tomu neexistují přímé důkazy. Jednoduše se odhaduje, že oba partneři se brali z lásky, žili následně dvacet let v klidu a spokojenosti, a nejspíš by to tak i zůstalo, nebýt Otakarova politického vzestupu. 

Po smrti knížete Bedřicha (1189) a jeho nástupce Konráda II. Oty (1191) nastalo další kolo bojů o knížecí stolec. Počátkem roku 1192 se Přemyslovi podařilo, s podporou pražského biskupa Jindřicha Břetislava, zmocnit vlády a usednout na knížecí stolec. Dlouho se na něm ale neohřál. Během krátké doby totiž došlo mezi Přemyslem a pražským biskupem k roztržce, kterou nespokojený prelát řešil odchodem ze země. Na konci léta roku 1193 ale pražský biskup vpadl do Čech a po čtyřměsíčním obléhání dobyl Pražský hrad. Přemysl unikl na poslední chvíli a znovu se uchýlil za hranice do Míšně, pod ochranu manželčiných příbuzných. 

V následujících letech se pak Přemysl zdržoval na různých místech v říši. Roztěkaný a nejistý život psance Adléta nejspíše nesdílela a zůstávala i s dětmi (celkem porodila Přemyslovi jednoho syna a tři dcery) v pohodlí míšeňského azylu. Právě tomuto období by bylo možné připsat určité odcizení mezi osudem nepříjemně stíhanými manželi.

Zapuzení Adléty

Během roku 1197 pak Přemysl dvakrát vpadl do Čech. V květnu byl ještě odražen, ale před koncem roku již slavil úspěch. Přemyslův bratr Vladislav Jindřich, který nastoupil na knížecí stolec po smrti Jindřicha Břetislava (1197), před náporem bratra ustoupil a vzdal se vlády v jeho prospěch. Přemysl se tak znovu stal českým knížetem a o rok později dokonce králem. V roce 1198 mu totiž římskoněmecký panovník Filip Švábský udělil královský titul. Adléta se tak stala českou královnou, nicméně Přemysl s ní v té době už příliš nepočítal. 

Po předběžném projednání s celkem poddajným biskupem Danielem Milíkem připravil „rozvodový“ akt, při němž se v prostorách strahovského kláštera shromáždilo sedm důvěryhodných svědků, kteří odpřísáhli vědomost o čtvrtém, tedy v manželství nepřípustném stupni příbuzenství mezi Přemyslem a Adlétou. Na základě tohoto dobrozdání přítomní duchovní v čele s biskupem Danielem prohlásili sňatek od samého počátku za neplatný, přesně jak si to král objednal. Krátce nato, snad již v polovině roku 1199, se pak Přemysl oženil znovu. Jeho vyvolenou se stala mladá a půvabná Konstancie, sestra uherského krále Emericha (vládl 1196–1204).

Riskantní tah

Pokud uvážíme všechny dopady, které mělo Přemyslovo rozhodnutí ohledně nového svazku, musíme uznat, že to byl vskutku riskantní projekt. Neplatnost svazku znamenala ztrátu legitimity Přemyslových potomků, což rozhodně nebyl nějaký nepodstatný detail, vzhledem k tomu, že měl zdravého a zřejmě již dospělého syna. Přemyslovi bylo v té době kolem čtyřiceti let a reálně tak hrozilo, že už se dalšího potomka nedočká, a to ani od mladičké Konstancie, což by jemu i celému českému království později působilo nemalé komplikace. 

Navíc politická situace ve Svaté říši římské byla nesmírně dramatická, protože o říšský trůn se ucházeli dva pretendenti: vedle zmiňovaného Filipa z rodu Štaufů také Ota Brunšvický z konkurenční rodiny Welfů. Do sporu zasahoval rovněž papež stojící na straně Oty. Příbuzní Adléty Wettinové byli na straně římského krále Filipa Švábského, od kterého Přemysl získal královský titul. Svým riskantním krokem, který si příbuzní Adléty těžko mohli vyložit jinak, než jako velký nevděk za všechno, čemu se Přemyslovi z wettinského strany po léta života v jeho politickém ústranní dostalo, riskoval vznik nepříjemných sporů. Nemohl si být jistý ani tím, jak zareaguje Filip Švábský a zda nezíská zavržení v celém štaufském táboře. Svou roli navíc mohl sehrát i nový papež Inocenc III. (ve funkci 1198–1216). Boj, který tehdy sváděla církev se světskými silami, byl neúprosný a obě strany využívaly všech zbraní, které se jim dostaly do rukou.

Podle historika Václava Novotného Přemysla stárnoucí Adléta jednoduše omrzela, proto se poohlédl po mladší choti. Stejný názor zastává i Josef Žemlička, ale historička Gabriela V. Šarochová je naopak toho názoru, že Přemyslova snaha o výměnu manželky souvisí se vzestupem jeho vlastní moci a upevněním královského titulu. Přemysl chtěl královského syna, takového, který by se králem nejen jednou stal, nýbrž se jím už narodil, a měl tak ulehčeno nástupnictví. A takového syna mu mohla dát jedině Konstancie, protože jiná královská princezna ve střední Evropě k dispozici nebyla.

Stížnost k papeži

Přemysl nejspíše očekával, že Adléta biskupské rozhodnutí přijme, sbalí se a v klidu odejde. Svou ženy však hrubě podcenil. Zdrcená Adléta rozhodně nesložila ruce v klín a především v zájmu svých dětí, jimž hrozil cejch bastardů, se odvolala až k papežské kurii, odhodlána vést boj všemi dostupnými prostředky.

Nebylo žádným tajemství, že Inocenc III. dokázal podobné situace mistrně rozehrávat. Pod záminkou horlivého ochránce manželství zasahoval do poměrů ve Francii či pyrenejských království (Aragonie, Kastilie) a nabízené příležitosti chtěl využít také v Čechách. Papež dobře věděl, že Přemyslovým hlavním zájmem bylo dosáhnout všeobecného uznání královského titulu, stejně jako sňatku s Konstancií. Aniž své podmínky vyslovil otevřeně, přiměl českého vladaře pod mlhavým příslibem své přízně k tomu, aby přesedlal z tábora Filipa Švábského na stranu Oty Brunšvického. 

Komplikovaná výměna manželek

Zdárné vyřešení Přemyslových problémů ale zůstalo nadále v nedohlednu. Inocenc se k legitimizaci jeho druhého sňatku stále neměl a ponechával Adlétě jisté naděje. Rozběhnutý proces u papežské kurie v Římě, v němž oba znesvářené manžele zastupovali jejich vyslanci z řad duchovních, se zadrhl. Přemysl navíc viděl, že spojenectví s Otou Brunšvickým neskýtá zase takové výhody, jaké mu Inocenc III. nasliboval, ba právě naopak. Dosáhl sice uznání královského titulu i od Oty, ale papež se svým požehnáním otálel. Stále mocnější Filip Švábský navíc začal podporovat Přemyslova příbuzného Děpolta ve snahách o uchvácení českého trůnu. To Přemyslovi nahnalo strach a roku 1204 se raději vrátil zpět do štaufského tábora. Filip ho přijal zpět do svých řad, Přemysl však musel odpřisáhnout, že uzná manželské nároky vypuzené Adléty a Konstancii opustí.

Obnovené soužití, ale nemělo dlouhého trvání. Ani po přijetí Adléty a jejích dětí zpět do Prahy Konstancie pražský dvůr neopustila, a jakmile roku 1205 porodila Přemyslovi syna Václava, panovník jí rád uvolnil místo po svém boku a Adlétu opět vyhnal.

Marný proces

Zestárlá a pro smyslného krále málo žádoucí Adléta se uchýlila ke svému bratru Dětřichovi a s jeho mocí obnovila u kurie svůj manželský spor. Koncem dubna 1205 jmenoval Inocenc nové soudce a svěřil jim výslechy obou stran. Avšak po počátečním vysokém kuriálním zájmu o danou věc nastalo období zklidnění a vlekoucích se šetření, která k ničemu nevedla.

Až do svého skonu se tak musela první manželka českého knížete a krále marně soudit o to, co jí a jejím dětem podle jejího názoru právoplatně patřilo. Přes všechno úsilí jí nebylo dáno se do Čech ještě někdy důstojně vrátit. Zemřela roku 1211 v klášteře sv. Kříže u Míšně, kam se nakonec uchýlila.

Krátkodobá výměna manželek neměla na samotný lidský vztah mezi králem a jeho druhou manželkou Konstancií žádný vliv. Oba ji zřejmě brali jako nutné zlo, s nímž si vychytralý Přemysl dříve či později k oboustranné spokojenosti poradí, což se také stalo. Konstancie tak mohla hodnotit své celoživotní spojení s Přemyslem jako šťastné, požehnané a takřka příkladné. Navíc dala Přemyslovi celkem osm dětí, včetně vytouženého dědice trůnu, pozdějšího krále Václava I.

TIP: Zapuzená královna: Neštěstí první ženy Přemysla Otakara I.

Po smrti svého milovaného chotě (1230) se Konstancie věnovala fundátorské činnosti. Mezi její nejvýznamnější počiny v tomto směru patřilo velkorysé založení kláštera cisterciaček u moravského Tišnova. Zde našla Konstancie svůj nový a nakonec poslední domov. Zemřela mezi řádovými sestrami takřka v předvečer desátého výročí smrti svého chotě 6. prosince 1240. Její ostatky byly pochovány v klášteře.