Důstojní páni ve fracích: Jak vznikl fenomén České filharmonie?

Česká filharmonie se zrodila v roce 1894 z vášnivých sporů v Národním divadle. Na počátku roku se členové tamního orchestru vzbouřili proti nízkým platům a zahájili stávku. Přídavek, který si vymohli, byl však jen nepatrný. Tajné schůze členů orchestru Národního divadla tím ale neskončily a vyústily nakonec v rozhodnutí pořádat koncerty vlastní, ve vlastním souboru a pod vlastním názvem. A vzpomněli si na Filharmoniu, jak Bedřich Smetana nazval soubor, který vytvořil v sedmdesátých letech 19. století. Pro odlišení přidali přídomek „česká“. Česká filharmonie byla na světě.

Pod Kovařovicem nikdy!

Na zahajovací koncert sice došlo až po dvou letech, avšak byla to premiéra více než důstojná: 4. ledna 1896 provedl Antonín Dvořák s Českou filharmonií Slovanskou rapsodii č. 3, Biblické písně, předehru Othella a dlouho očekávanou symfonii Z Nového světa. Ta od té doby tvoří jeden z neotřesitelných pilířů repertoáru České filharmonie – k dnešnímu dni ji odehrála téměř devětsetkrát.

V příštích letech pak Česká filharmonie vystupovala několikrát ročně, se stále se střídajícími dirigenty, mezi nimiž byl výraznou osobností Karel Kovařovic. Jak se v dějinách tohoto orchestru ještě několikrát opakovalo, hráči jím byli zpočátku nadšeni. Coby bývalého harfistu ho brali jako „jednoho z nich“ a pomáhali mu ve vzestupu. Zdařil se mu ale lépe, než jim bylo milé – stal se šéfem opery Národního divadla, a to šéfem velmi náročným. V roce 1901 orchestr proklamoval: „Nebudeme hrát pod Kovařovicem nikde a nikdy!“ Kovařovic si ale poradil – angažoval orchestr nový, a i když se někteří vzbouřenci kajícně vrátili pod jeho taktovku, většina zůstala náhle bez práce. Česká filharmonie se nečekaně stala jejich jediným působištěm, a tak i samostatným orchestrem.

Talichovy smyčce

Spory o dirigenta zůstaly leitmotivem České filharmonie a provázely i prvotní roky její existence až do roku 1919, kdy se postu šéfdirigenta ujal Václav Talich. Ani jeho nástupem hned nezmizely existenční problémy, se kterými se orchestr potýkal. Záchranou se stal až Radiojournal, pozdější Český rozhlas.

Poprvé se podařilo přenést část koncertu 11. května 1925, o pouhé čtyři dny později již koncert celý. Ne všichni tomuto úspěchu aplaudovali – technická správa Obecního domu, odkud se přenášely první koncerty, se zpočátku nedokázala smířit s mikrofonem v secesní Smetanově síni. 

Hlavní přínos Václava Talicha, který stál v čele České filharmonie až do roku 1941, však spočívá v něčem jiném – byl to právě on, kdo vtiskl tomuto orchestru jeho jedinečný zvuk. Nejen, že zvýšil jeho obsazení, ale svým neúnavným pedagogickým působením brzy dosáhl technické dokonalosti. „Talichovy smyčce“, to byl typický, nezaměnitelný zvuk, který Českou filharmonii léta charakterizoval. 

Konec budovatelských zítřků

Ovlivněni výsledky druhé světové války, vstoupili všichni členové houfně do KSČ. Zejména po velkých milnících typu únor 1948 či srpen 1968 z ní začali vystupovat. V osmdesátých letech tvořili straníci necelou třetinu orchestru.

Během zájezdů měli hráči pochopitelně možnost srovnávat životní styl Východu a Západu. Scénka ve filmu Kolja zmiňuje dotazníky, které se po zájezdu vyplňovaly. („Setkal jste se s Čechy? Rozveďte, o čem jste hovořili.“) Umělecká licence vkládá do úst Františka Louky „šrapnel“, standardní odpověď zněla „Setkali jsme s Čechy, kterým se koncert líbil.“ Přestože v zahraničí často hostující filharmonici dostávali nabídky na angažmá, emigrovalo během celé komunistické éry jen asi pět hráčů.

TIP: Vzestupy a pády Bedřicha Smetany: Kariérní začátky nebyly vůbec lehké!

Rok 1989 přinesl dramatické zvraty i do chodu České filharmonie. K revoluční euforii patří i známý plakát „Koncert se překládá na…čas svobody.“ V létě následujícího roku se Česká filharmonie znovu setkala se svým někdejším šéfem, Rafaelem Kubelíkem, který na Staroměstském náměstí řídil Koncert vzájemného porozumění 1990, unikátní spojení České filharmonie, Státní filharmonie Brno a Slovenské filharmonie Bratislava.