Družina krále dobrodruha: Kdo stál Janu Lucemburskému věrně po boku?
Jak vlastně vypadalo vojsko krále Jana? Kdo v něm bojoval a jakým způsobem ho král svolával či rekrutoval?
Český král Jan Lucemburský byl středověký rytířem v pravém slova smyslu. Účastnil se honosných turnajů a se stejnou vervou se vrhal vstříc válečným střetnutím. Stěží by však dosáhl úspěchů, kdyby mu po boku nestála vojenská družina.
Kdo mu sloužil
V průběhu více než třiceti let Janových dobrodružných výprav se složení jeho vojska pochopitelně měnilo. Zpočátku, v době sporů s českou šlechtou, tvořili základ družiníci z Lucemburska, případně najatí vojáci z dalších říšských knížectví. O první bitvě u Esslingenu (1316) zbraslavský kronikář píše: „Vedl pak s sebou král ve vojsku málo českých šlechticů, ale vzal si lidi pana Trevírského a také přidružil přemnohé z různých stran Německa.“
Daleko více Čechů a Moravanů už mu stálo po boku o šest let později u Mühldorfu při slavném drtivém vítězství nad Fridrichem Habsburským. Ta se navíc odehrála 28. září, tedy na svátek národního patrona svatého Václava. Tehdy už se tvořila pověst a prestiž rytířského krále a mnozí čeští šlechtici s dobrodružnou povahou neváhali získat vavříny i kořist po jeho boku. Nemáme k dispozici žádný přesný seznam, ale někteří se v Janově družině objevovali pravidelně – například Těma z Koldic patřil k jeho věrným druhům.
Nositelé zvučných jmen
Jiní zase využívali příležitostí, když se jim cíl výpravy zdál lákavý, ať z hlediska prestiže, či kořisti. Najdeme zde jména nejvýznamnějších českých rodů – například Petra z Rožmberka, Bernarda z Cimburka či Jindřicha mladšího z Lipé. Podle smlouvy s králem byli sice povinni sloužit mu vojensky zdarma, ale pouze při obraně země. Výpravy do zahraničí si nechávali platit. Výjimku v tomto směru představovaly křížové výpravy (za svaté tažení se pravděpodobně neplatilo), kde bylo Čechů hodně, protože do Litvy se vyráželo v podstatě od českých hranic.
TIP: Řeč českých králů: Jan Lucemburský nebyl Čechem, nýbrž Evropanem
Méně jich můžeme předpokládat třeba na italském tažení na počátku třicátých let, protože to bylo součástí Janovy západní politiky a vyrážel tam z Lucemburska. Tamní rytíři, které částečně podědil po císařském otci, tvořili další významnou část jeho družiny. Ne že by z nich měl nějakou osobní gardu, ale jako věrný doprovod fungovali. Opět mezi nimi byli tací, třeba proslulý Mnich Basilejský, kteří patřili k jeho věrným druhům. Obecně tedy počítejme družinu česko-lucemburskou doplněnou žoldáky z říše.
Kolik jich bylo
Otázka počtu je složitější nejen kvůli změnám, ale i chybějícím či pochybným číselným záznamům středověkých kronikářů. Víme například, že z 1 800 rytířů (kopí) Bavorova vojska u Mühldorfu, jich Janova družina tvořila významnou část, což může být třeba 500 až 800. Ke Kresčaku dojel Jan prý s 500 kopími. Kopí je jednotka patřící k jednomu těžce ozbrojenému rytíři. Tu mohlo tvořit zhruba 4 až 6 lidí – panošů a méně ozbrojených jezdců, kteří svého pána v bitvě chránili a podporovali ho. To znamená, že v obou významných bitvách mohlo jen Janovo osobní vojsko čítat 2 až 3 tisíce ozbrojených mužů (u Mühldorfu možná ještě více). Na italském tažení jich mohlo být zhruba stejně, na křížových výpravách zřejmě významně více, ale přesné počty se nedochovaly. Ve stovkách kopí se mohla počítat i Janova běžná družina, s níž často cestoval po Evropě za různými diplomatickými a jinými účely.
