Drazí doma v Německu: Z dopisů polní pošty vojáků ze Stalingradu (1)

Kontakt s příbuznými a přáteli ve vlasti představuje důležitý faktor pro každého vojáka, jenž je delší dobu odloučen od domova. Stejně tomu bylo také u příslušníků německé 6. armády, kolem nichž se v polovině listopadu 1942 uzavřel železný kruh Rudé armády. Letouny Luftwaffe, jež zajišťovaly přísun munice a proviantu pro obklíčené muže a odvážely z kotle raněné, proto pravidelně vozily pytle s polní poštou. Dopisy z domova se s postupem času staly pro demoralizované německé vojáky téměř stejně důležité jako potraviny či léky.

Vzduch plný oceli

Tisíce dopisů odeslaných Němci ze Stalingradu dávají nahlédnout do každodennosti 6. armády. Mezi hlavní body korespondence patří především osobní záležitosti, ale občas se dají vyčíst také informace o dění na frontě. Musíme si však uvědomit, že někteří vojáci při psaní prováděli autocenzuru, aby se vyhnuli případným postihům, a také nechtěli přidělávat starosti příbuzným doma. Takto uklidňoval svou matku počátkem listopadu 1942 vojín Gustav Baumanns: „Zas tak divoké, jak o tom píší v novinách, to tu není. Samozřejmě to někdy vypadá strašně, to žádná zpráva z tiskové konference nedokáže vylíčit, ale to musí mít člověk štěstí. Velice často to trefí někoho úplně daleko vzadu, kde s tím člověk vůbec nepočítá.“

Barvitě popsal pouliční boje ve městě nadporučík Hans Joachim Martius 15. listopadu, tedy v době, kdy se Rudá armáda teprve chystala dvaadvacetiletého důstojníka s jeho spolubojovníky obklíčit: „Ve městě je boží dopuštění. Ležíme 20 m proti sobě. V takové spoustě oceli a železa, že by se z toho Hermann Göring zbláznil! Lidi kolikrát rozmlátí Rusákovi hlavu lopatkou. Včera se tu dva tahali o kulomet, vzadu voják, vpředu Rusák. Dostal granátem!“ 

Zákaz dovolené a zmatek 

Když zahájili Sověti 19. listopadu 1942 operaci Uran, nikdo z německých vojáků si pochopitelně ještě nemohl uvědomovat důsledky, které to bude mít o necelé tři měsíce později. Přesto některým z nich útok Rudé armády překazil plány, jako například svobodníkovi Paulu Wortmannovi: „Jako blesk z čistého nebe dnes přišel zákaz čerpání dovolených! Takže z dovolené nebude nic. Nepřijedu. Je to k zblití.“

Zmatek, který sovětská ofenziva vyvolala v týlu 6. armády, popsal štábní lékař major Erich Weber: „Nemáme příliš jasno v celkové situaci, protože se nám na pochodu porouchalo rádio. Ve středu dění jsou teď zrovna události v severní Africe, ale i tady na východě je teď (…) zase rušno! Zprávy tedy sháníme horko těžko od jiných jednotek.“

Je skoro až s podivem, jaké dopisy někdy prošly přes cenzory a dostaly se ke svým adresátům. V dřívějších měsících to byl zpravidla Wehrmacht, kdo obkličoval nepřítele ve velkých kotlích, a tak musela působit následující zpráva z 24. listopadu 1942 na manželku zdravotníka Paula Möllera jako blesk z čistého nebe: „Když píši tento dopis, je to pro mne pokus, možná poslední, navázat spojení s ‚okolním světem‘. Jsme obklíčeni. Dny, které jsou za námi, byly strašné. Nedokáži to popsat. Ty davy raněných, které k nám proudily!“ Möller měl štěstí v neštěstí, protože v následujících týdnech utrpěl zranění, a tak se dostal ze Stalingradu na palubě jednoho z letounů Luftwaffe.

Naděje umírá poslední

Německé velení slibovalo obklíčeným vojákům rychlou pomoc v podobě vyprošťovací operace, kterou mělo provést uskupení polního maršála Ericha von Mansteina. Ten zaslal koncem listopadu do Stalingradu telegram, jenž měl silný efekt na morálku 6. armády, jak dokládá dopis nadporučíka Friedricha Waldhausena: „Včera večer zaslal polní maršál v. Manstein naší obklíčené hrstce tento telegram: ‚VYDRŽTE. DOSTANU VÁS Z TOHO. MANSTEIN.‘ To byla bomba. To je víc než vlak plný munice a Ju [Junkers – pozn. red.] plné zásob! Hned jsem to dal oznámit všem vojákům. Vydržíme! Nálada v oddíle je vzorná. Všichni si hvízdají a prozpěvují.“

Dokončení: Z dopisů polní pošty vojáků ze Stalingradu (2)

Ve druhé polovině prosince však už bylo jasné, že operace Zimní bouře ztroskotala, a vojáků v kotli se zmocňovala trudnomyslnost. Přestože Adolf Hitler vyzýval své muže k trpělivosti, a tito stále chovali naději v osvobození (nebo to alespoň psali domů), před Vánocemi 1942 popsal svobodník Max Breuer situaci ve Stalingradu takto: „Naše obklíčení se bohužel zatím nepodařilo prolomit. Je nejvyšší čas, protože jídla je čím dál méně. Koňské maso je na denním pořádku. Dostáváme teď už jenom jeden chleba na osm dní, dřív to byl jeden chleba na dva dny. Když je k tomu ještě něco na namazání, vůbec nevíme, kam s tím, protože chleba nemáme.“