Dovolená po císařsku: Ferdinand V. Dobrotivý trávil „důchod“ v Čechách

Trochu to připomíná Havlovu hru Odcházení. Do ústraní však v tomto případě neodcházel vládní politik, ale císař. A se svým odchodem musel dávno ve skrytu duše počítat. Narodil se totiž se zdravotními problémy a dokonce měl pověst prosťáčka – byť neoprávněně. Ale vezměme to od začátku… 

Ferdinand V. vstoupil do dějin jako jedna z nejrozporuplnějších osobností, co kdy usedly na náš trůn. Narodil se s velkou hlavou, ale Čechové si jej překvapivě oblíbili, což pro Habsburky rozhodně nebylo pravidlem. Jak to? Zlí jazykové tvrdí že coby muž mdlého ducha trpěl nezdravou dobrotou. Ale my už dnes víme, že to je hodně velká a nepravdivá zkratka, která se vžila, ačkoliv skutečnost byla mnohem složitější. 

Každopádně Ferdinand po celý svůj život myslel na dobročinnost. Pomáhal nejubožejším, a to mu pravděpodobně vyneslo popularitu. Zcela zaslouženě. Ani ke svým sloužícím se nechoval krkavčím způsobem. A k jeho dobrému jménu v mysli našeho národa patrně přispělo i to, že poté, co se musel vzdát koruny, usídlil se právě na našem území. Žil na Pražském hradě a v létě pravidelně pobýval na svých zámcích v severočeských Zákupech a v Ploskovicích. Jak ale životní příběh Ferdinanda V. začal? 

Nevzdělavatelný 

Když se v panovnické rodině narodí syn, tedy následník trůnu, slaví se. V tomto případě však potomek svým rodičům moc radosti nedělal. Už pouhým okem bylo vidět, že tady není něco v pořádku. Ta velká hlavička! Zdání neklamalo. Vypadalo to dokonce, že Ferdinand bude nevzdělavatelný. V době kdy, jiné děti už uměly číst a psát, on vůbec nevěděl, co to nějaké učení je. Vzdali to s ním. Chudáček navíc trpěl epilepsií. Zdálo se, že je odepsaný. 

Jenže nebyl. Nakonec to totiž s jeho výchovou přece jen zkusili, a ukázalo se, že chlapec ledacos dožene. Po pár letech uměl prakticky všechno, co potřeboval. Jízda na koni? Proč ne? Cizí jazyky? Jistě. Hned několik! Byl to buď zázrak, nebo nerozum, ale následník nakonec skutečně usedl na trůn. Musel pouze slíbit, že se nebude do vládnutí příliš plést. Úředníci se zaradovali. Skýtalo jim to volné pole působnosti, na jaké by za jiného panovníka mohli zapomenout. Nikdo tedy moc neprotestoval. Rozhodně ne kníže Metternich, který se v této době stal přímo zosobněním moci. 

Dějiny ovšem píší vítězové a po revolučním roce 1848 se Metternich musel uklidit do ústraní. A stalo se něco překvapivého: Ferdinand nevadil tak jako on! Jenže tento stav netrval dlouho. V prosinci 1848 přiměla rodina Ferdinanda odstoupit a přenechat vládu synovci Františku Josefovi. Odcházet z vrcholu je jistě těžké. Platilo to v 19. století stejně jako dnes. Před Ferdinandem zela náhle těžko snesitelná prázdnota. Co teď dělat? Jaký dát svému životu smysl? 

Stínový dvůr 

Co je stínová vláda, to všichni víme. Ferdnand samozřejmě nehodlal podkopávat pozici vlastní rodiny a nebudoval žádné paralelní mocenské centrum. Přesto si doslova vydupal existenci čehosi, co bychom mohli nazvat stínovým dvorem. Když totiž odešel na předčasný císařský „důchod“, neměl vůbec jistotu, že bude moci dožít důstojně jako císař. Zůstanou mu jeho sloužící? Bude to u něj stále vypadat jak na císařském dvoře? Ukázalo se, že Ferdinand není takový prosťáček, jak by se zdálo. To, že ho odstavili od moci, rozhodně neznamenalo, že si dále nezasloužil, aby ho oslovovali císařská milosti. Podařilo se mu vyřešit otázku financování dvora, a díky tomu povznesl prestiž Pražského hradu, který si vybral za své sídlo. 

K jeho cti nutno říci, že se přitom nechoval jako sobec a tyran. Měl pochopení pro to, když někdo z dvořanů nechtěl do Prahy, ale raději by zůstal ve Vídni. Lidé dostali příležitost se rozhodnout. Asi šlo o těžkou volbu, ale historici mají další důvod, proč přidat Ferdinandovi plusové body. Žádný exodus sluhů a služek se nekonal.

Ferdinandovi a jeho ženě Marii Anně zůstal reprezentativní dvůr a jejich život se dále odehrával na úrovni. Kuchyně, sklep, cukrárna, to vše slibovalo příjemné požitky. A dvořané? Být u dvora mělo také své výhody. Měli nárok na služební byt. Pokud se nenacházel přímo v objektu, dostávali příslušníci dvora na zajištění bytových potřeb peníze. Navíc mohli využívat lékařské péče od kapacit, které měl k dispozici sám Habsburk. Zbytky z císařského stolu se nevyhazovaly, a tak dvořané ochutnali vybranou kuchyni, a to zcela legálně. Ferdinand dětem svých dvořanů pomáhal platit vzdělání. Pravidelná dovolená? Takový nárok tehdy neexistoval, ale požádat se dalo a dvořané odjížděli například do lázní, bylo-li třeba. 

Dalo by se říci, že život u dvora probíhal k oboustranné spokojenosti. Vztah mezi zaměstnavatelem a jeho zaměstnanci rozhodně nepřipomínal nějaké bezohledné vykořisťování. Když se některý dvořan, který měl odpracován potřebný počet roků, choval nevhodně a neplnil své povinnosti, nečekalo ho nic horšího než odchod na penzi. Na tu mívaly ostatně nárok i vdovy či vdovci po bývalých dvořanech. 

Sociální cítění měl jak vidno Ferdinand poměrně silné a například často churavějícím sloužícím vysokého věku, kteří neodešli na odpočinek, protože by jim peníze nestačily, se jejich pracovní neschopnost běžně tolerovala. Někoho vykopnout na ulici, to nepatřilo k bontonu. 

Placené mlčení 

Zajímavý je pohled na výplatní listiny jednotlivých členů císařova okolí. Když se řekne topič, zní to asi dost podřadně. Proto překvapí, že tuto profesi neradno podceňovat. Jednak si musíme uvědomit, že se netopilo někde ve sklepě v kotelně, ale přímo v kamnech v obytných prostorách. Příjem takového topiče byl kupodivu vyšší než třeba u sekretáře, zpovědníka, kuchaře či cukráře! Proč? Vysvětlení je prosté. Topič díky své práci vykonávané v prostorách obývaných excísařem nahlížel do nejintimnějšího soukromí svých pánů. Vynášet něco ven, to bylo nežádoucí. Tudíž se nabízela jednoduchá úvaha. Sloužící, který má slušný příjem, se bude bát, aby o místo nepřišel a raději si nebude pouštět pusu na špacír. Vyšší plat byl odměnou za diskrétnost a taktní mlčení. 

Přesto se stávalo, že delikátní detaily utekly ven. Z historických análů víme, že Ferdinand trpěl plynatostí a patrně i kvůli tomu s ním jeho manželka raději neobědvala. Sám Ferdinad se svému neduhu podle dochovaných svědectví poměrně nevhodně smál, což jeho choť rozčilovalo. Císař se zkrátka v některých ohledech nelišil od posledního sedláka své země, a to ani pokud šlo o místy nevkusné žertování. Že by na všech těch řečech o prosťáčkovi přece jen byl kousek pravdy? 

Zábava 

Kromě dobrého jídla, laskominek a pití si excísařský pár dopřával také umělecké požitky. K tomuto účelu si u dvora drželi mimo jiné takzvanou předčitatelku. Rádi ale poslouchali také hudbu v podání zajímavých interpretů. Mezi dvořankami bychom tehdy nalezli Kateřinu Cibbini pocházející z rodiny slavného hudebníka Koželuha. Zdědila po otci nadání a stejně jako on komponovala. Stýkala se též s předními hudebními osobnostmi doby. Muzicíroval zde také Jan Nepomuk Škroup – bratr dnes známějšího Františka Škroupa, autora naší hymny.

Návštěva zámků v Zákupech a v Ploskovicích však i dnes na první pohled prozradí, jaká byla asi největší Ferdinandova vášeň. Excísař miloval zahradničení. Jistě nepřekvapí, že ke dvoru patřil také kvalifikovaný zahradník. Ale aby ruku k dílu přiložil sám Habsburk? Ferdinand se o tuto činnost poměrně aktivně zajímal, pokud mu to zdravotní stav dovoloval. Ty chvíle se bohužel tenčily. Pohybový aparát přestával sloužit a císaře nakonec museli nosit. 

V Zákupech se mohl kochat architektonicky cennou zahradou, jejíž základ vznikl už v době baroka v 17. století. V Ploskovicích se sázely stromy, ve skleníku se pěstovaly ananasy. Pokojný život, který byl mnohem poklidnější než v dobách, kdy Fedinand panoval, navíc vedl i ke zlepšení jeho zdravotního stavu. Stres, který opadl, patrně přispěl k tomu, že epileptické záchvaty ustoupily. Císař stonával spíš běžným způsobem, když se například nachladil a nebo si poranil nohu na procházce a podobně. Dalo by se říci, že ústup z politických pozic byl pro něj nakonec požehnáním. 

Pravidelnost 

Říká se, že my Češi jsme úřednickou pedanterii a byrokracii zdědili po Rakušanech. Pohled do úředních dokumentů zachycujících život dvora či jeho účetnictví je toho dokladem. Ale i jiné aspekty ukazovaly na jistou míru puntičkářství. Dvůr se řídil poměrně pravidelným kalendářem. Ferdinand nejprve v létě zajížděl do Zákup, protože Ploskovice dosud nebyly upraveny dostatečně luxusně. Bylo mimo jiné potřeba dostavět patro a dům pro početné dvořany. 

V Ploskovicích se císař na dovolené objevil poprvé v roce 1854, tedy o tři sezóny později než v Zákupech. Od té doby šlo ale o pravidelnou zastávku. Před létem se dvůr objevil v Ploskovicích, na letní měsíce zamířil počátkem července do Zákup a v říjnu se zase zdržoval v Ploskovicích. Později, když byla až k Zákupům zavedena železnice, se harmonogram poněkud změnil a zastávka v Ploskovicích už nebyla na cestě zpět do Prahy výhodná. Dvůr tedy v pozdějších letech mířil ze Zákup rovnou na Pražský hrad vlakem.

A císařovna? Ta dávala nejprve přednost Itálii, dokud to šlo. Po válečných prohrách a územních ztrátách však od roku 1867 do svého oblíbeného Benátska nejezdila a trávila dovolenou s manželem v severních Čechách. Až smrt císaře přerušila tuto dovolenkovu tradici. Císařovna sama už do Ploskovic a do Zákup nezajížděla a dožila své dny na Pražském hradě. Svého manžela, který naposledy vydechl roku 1875, následovala o devět let později. Sláva ploskovického zámku však neuhasla docela. Za první republiky objekt užívalo Ministerstvo zahraničí a pod stromy vysázenými Habsburkem se tak procházeli diplomaté nově vzniklého Masarykova státu.