Dostaveníčko u vlka: Na poštovní jezdce číhalo nebezpečí dnem i nocí
Některé hodnoty se s časem příliš nemění. Doručování dopisních zásilek je pořádná dřina ještě dnes, ovšem co teprve před dvěma staletími?
Zpátky už to nebylo daleko. Po té silnici jel snad padesátkrát – z pravé strany minul spící vesnici a jeho kůň začal stoupat do kopce. Měsíční světlo se odráželo na sněhu, co napadl minulou noc. V lese to bude horší, těmi závějemi už se dnes jednou prodíral. Ale ještě před svítáním bude zpátky na stanici, u ohně nebo aspoň v teplé stáji. Jas lucerny, která se rozzářila přímo naproti němu, ho donutil zpomalit. V tu chvíli se ze tmy vedle něj vynořil cizí muž a chytil jeho koně za uzdu. Než si stačil uvědomit, co se děje, další ruka ho strhla ze sedla, a pak už uslyšel jen skřípění tasené šavle...
Nově a rychleji
Rakouská monarchie se ve druhé polovině 18. století pozvolna měnila z chátrajícího kolosu na hliněných nohou v moderní stát osvícenského střihu, čemuž napomohly zejména reformy císařovny Marie Terezie a jejího syna Josefa II. Jedním z důležitých kroků, které habsburská panovnice podnikala ve snaze posílit zděděnou říši, bylo i vykoupení monopolu na provozování poštovních služeb, jež Mariin předek Ferdinand I. udělil rodu Taxisů.
Po Bílé hoře získal toto léno rod Paarů, který na něm během následujícího staletí za minimálních nákladů ohromně zbohatl. Císařovna si uvědomovala strategický význam tohoto komunikačního prostředku a začala do jeho rozvoje postupně investovat.
Už za vlády Mariina nástupce, císaře Josefa II. naplánovala nejvyšší dvorská poštovní správa ve Vídni rozsáhlou logistickou operaci, která měla za cíl racionalizovat poštovní síť v monarchii. K 1. květnu 1785 mělo vzniknout na nově vystavěných silnicích množství nových tratí, další se za tímto účelem překládaly. Tento osud čekal i poštmistry na moravské části trasy z Brna do Prešpurku (Bratislavy), kteří se ze staré cesty vedoucí přes Rajhrad, Hustopeče a Velké Bílovice přesunuli na novou silnici směřující do Hodonína přes Slavkov, Uhřice a Čejč. Nová trasa byla kratší než její dřívější varianta, postilioni však na ní museli překonávat západní výběžek Ždánického lesa.
Setkání s lupiči
„My, níže podepsaní dosvědčujeme tím, že tak řečený Matěj Kozák z císařský a královský uhřický počty dne 25ho tohoto měsíce Januari se štafetou na c. k. pozorskou poštu jel. Když nazpátek jel, tak v lese u Bílého Wlka tři frlabníci vystoupili, jemu koně stavili a dle jeho řeči na něj dlouhý nůž vytáhli a hlavou mu sem a tam kroutili. Také jistotně potvrzujeme, že ten vejše jmenovaný Matěj Kozák od zdůla až navrch katě rozříznutý má, neb jeho tahali, jestli on jaké peníze neb nějaké takové věci, které by mu vzali (nemá), a jeho pobili, že on od velikého strachu v těžkej nemoci postavený jest.“ Takto o celé události ve své zprávě pro moravskoslezské gubernium svědčili uhřický krčmář Vincenc Malík a jeden z jeho pohůnků Jan Hanič. Právě oni nejspíš nad ránem zbitého a k smrti vystrašeného postiliona ve vesnici potkali jako první.
Člověkem, který přímo zodpovídal za Kozákovo zdraví a za to, že jím převážená korespondence nepadne do nepovolaných rukou, byl uhřický poštmistr Karl von Polenz. Možná šlo o vzdáleného příbuzného stejnojmenného šlechtického rodu ze Saska, on sám už ale se svým titulem pouze „dělal parádu“ – a také dluhy.
Poštu, kterou roku 1786 zdědil po svém otci Friedrichovi, během následující dekády zadlužil takovým způsobem, že gubernium a brněnská vrchní poštovní správa začaly jednat o tom, jak mu důležitý úřad odebrat. Poštmistr se bránil, často odjížděl k jednáním přímo do Brna a bitva paragrafů se protahovala. I proto se 25. ledna nenacházel na své stanici a o celé události se dozvěděl až od svých vlastních nadřízených. Neprodleně se tedy vydal do Uhřic, aby svého postiliona osobně vyslechl.
Husarští zběhové
O několik dní později Polenz informoval gubernium, že „štafetový jezdec Mathias Kozak na zpáteční cestě v lese, na konci slavkovské obory od tří vojáků, kteří podle popsaného oblečení k regimentu husarů patřili, přepaden byl, ublíženo mu bylo a oloupen byl. Tento incident jmenovaného postiliona vystrašil, že už více z Pozořic do Uhřic v noční čas odcházející běžnou poštu, ale také veřejné a soukromé štafety dopravovat se zdráhá.“
TIP: Legendární jezdci: Nejrychlejší koňská pošta v USA byla synonymem prestiže
O dalším pokračování této kauzy prameny mlčí, není tedy jasné, jak (a zda vůbec) byla příslušnými orgány vyšetřena. Pokud se opravdu jednalo o husary – kteří v mírových dobách sami často dopravovali vojenskou poštu –, proč by přepadávali postiliona, který na nepříliš významné poštovní trase nemohl převážet nic cenného? Mohlo jít o zběhy, kteří pouze využili příležitosti a přepadli osamoceného jezdce. Poštovní pacholek se tak pouze ocitl v nesprávnou chvíli na nesprávném místě.
Jak se vyhnout cestě lesem
Cesta přes Ždánický les, kterou postilioni při dopravě pošty mezi Pozořicemi a Uhřicemi museli několikrát týdně vykonávat, rozhodně nepatřila k oblíbeným. Už v roce 1786 poštmistr Friedrich von Polenz gubernium upozorňoval, že je trasa „zejména v zimních měsících obtížně průjezdná, a že každý, kdo ji má absolvovat, se (kvůli různým podezřelým živlům) musí obávat o život“. Sami postilioni, kteří tento úsek běžně projížděli za tmy, prý kvůli tomu z poštovních služeb hojně odcházeli.
Ani případným cestujícím v poštovních dostavnících zjevně nebyla jízda temným hvozdem příliš po chuti, protože dle Polenzovy stížnosti jeho pacholky často nutili, aby celý les s velkým zdržením objížděli. Zatímco po císařské silnici bylo možné z uhřické pošty na tu pozořickou dojet na koni za necelé dvě hodiny, jízda po bočních cestách přes Dambořice, Těšany a Křenovice mohla trvat i dvojnásobný čas.
