Doktorka z Bagdádu: Životní cesta mimořádné české lékařky Vlasty Kálalové-Di Lottiové

Lékařčin osud novinářku natolik zaujal, že nakonec napsala román. Doktorka z domu Trubačů vyšla poprvé v roce 1978 a stala se bestsellerem. V šedi normalizace muselo být čtení o mimořádné české lékařce, která v Bagdádu založila československou nemocnici, vzrušujícím zážitkem.

Inspirace profesora Hlavy

Vlasta Kálalová se narodila 26. října 1896 v rodině venkovského učitele v jihočeských Bernarticích. Sudičky jí daly do vínku mimořádný jazykový talent. Už jako gymnazistka ovládala vedle angličtiny a němčiny také francouzštinu, italštinu, ruštinu, španělštinu a turečtinu. Současně se studiem medicíny se zapsala na orientalistice na perštinu a arabštinu. Jako medička si zvolila chirurgickou specializaci, přestože ji v době jejího mládí vykonávali výlučně muži.

Přelomovým byl ve Vlastině životě rok 1919. Tehdy vyslechla přednášku profesora Jaroslava Hlavy o exotické parazitologii. Odborník se zmínil také o potřebě pracoviště pro výzkum tropických chorob, neboť mezinárodních styků přibývá a ohrožení nákazou roste. Myšlenka se medikům líbila, ale nenašli odvahu ji uskutečnit. Vlasta však ano.

Peníze od Masaryka

Rozhodla se odjet a založit v některé orientální zemi nemocnici, kde bude léčit tropické choroby. Kolegové si nad tím nápadem vyměňovali významné pohledy. Ona se však držela svého cíle a postupně dospěla k závěru, že nejlepší podmínky ke studiu tropických chorob budou v Damašku nebo v Bagdádu.

Pro náročný projekt bylo ale nutné získat peníze, vlastní úspory nestačily. Vlasta Kálalová požádala o půjčku několik institucí, avšak bezvýsledně. Alice Masaryková, s níž se znala z práce v Červeném kříži, jí zprostředkovala setkání se svým otcem. Prezidentův právní zástupce Karel Strnad dostal příkaz k úhradě cesty. Částku 244 tisíc korun Vlasta do tří let splatila do posledního haléře. Po nezbytné praxi v nemocnicích ve Slaném, v Praze a v Brně se v říjnu 1924 vydala do Istanbulu, kde získala další praxi na klinice Omara Paši. Po půl roce odjela do Iráku.

Boj s předsudky 

Ve dvacátých letech 20. století působilo v třímilionovém království asi jen dvě stě lékařů a každoročně tu několik stovek lidí umíralo na mor a choleru. Do školního věku dorostla jen polovina dětí. Získat místo ve státní bagdádské Královské nemocnici se Vlastě Kálalové ovšem nepodařilo. Zbývala jí jediná možnost – soukromá praxe. Žena v bílém plášti byla raritou i v tehdejším Československu, natož v Iráku. Přesto si česká doktorka v březnu 1925 otevřela ordinaci na bagdádském předměstí Mejdán. Léčila bez sestry a jen se základním vybavením.

Jedním z jejích prvních pacientů byl chlapec, kterého kopl do obličeje kůň. Vlastu čekal těžký úkol: zajistit ránu proti infekci, srovnat zlomené nosní kosti a udělat plastiku. Vše musela zvládnout sama. Operace se ale povedla a chlapcův otec, obchodník s kůžemi, ukazoval syna všem zákazníkům a chválil šikovnou doktorku: „Pojď se tady pánovi ukázat! To dítě nemělo nos, byla to jedna velká rána, a podívejte se na něj dneska!“ Plastickou operaci provedla i dívence s rozštěpem rtu, kterou by jinak čekala nemilosrdná smrt ve vlnách Tigridu.  

Nikdo nic nepozná

Osvědčila se také při porodech. První, ke kterému ji zavolali, trval přes dvacet hodin. Porodní bába usoudila, že se bez lékaře neobejdou. Manžel váhal: doktor, tedy muž, uvidí mou ženu rodit? Kdosi z jeho přátel si vzpomněl, že nedávno se přistěhovala lékařka, ale z Evropy. Když je doktor žena, nedojde ke zneuctění. Jen co Vlasta překročila práh, narodila se zdravá holčička. Jiné porody, vlastně už druhý, ale zvládala v potu tváře.

Jednou k ní přišla šíitská dívka v doprovodu matky a bratra. Tvrdila, že jako malá spadla na kropicí konev. Doktorce chvíli trvalo, než pochopila, že žádá rekonstrukci panenské blány. Ženich totiž mohl o svatební noci poskvrněnou nevěstu zabít, dříve beztrestně, ve dvacátých letech dostal dva tři roky vězení. Když po deseti dnech doktorka vytahovala stehy, ptala se matka: „A krvácet bude?“ Vlasta ji ujistila: „Bude, nikdo nic nepozná.“ Podobné historky o pádu na konev slyšela pak ještě mnohokrát.

Řešila ale i jiné potíže. Do Vlastiny ordinace zavítal i legendární tramp Josef Peterka zvaný Bob Hurikán. Při toulkách světem ho rozbolel zub právě v Bagdádu. Nic netuše, v doprovodu přítele zvolil ordinaci doktorky Kálalové. „Proboha, vždyť ten doktor je ženská! A takový mrně!“ Vlasta nehnula brvou a bravurně Bobovi zub vytrhla. Anglicky poděkoval a krve by se v něm nedořezal, když uslyšel: „Není zač, mládenci!“ 

Sanatorium v domě Trubačů

Po úspěšném začátku si Vlasta Kálalová na podzim 1925 otevřela nemocnici v domě Burazanliů (Trubačů) v ulici Jeptišek v centru Bagdádu. Sanatorium, takzvaný Mustausaf Czechoslovak, mělo dvacet lůžek. Pomáhaly dvě české ošetřovatelky a arménská pomocnice. Lékařské úspěchy k ní přivedly nejen početnou klientelu, ale také mnoho přátel. Dočkala se i přijetí u iráckého krále Fajsala I. a poté léčila některé členy královské rodiny. Na podzim 1929 se nemocnice přestěhovala do moderního domu v Darbúnet-an-Nemla (Mravenčí uličce) v ústřední bagdádské čtvrti. 

Během pobytu v Iráku přispívala Vlasta k výzkumu tropických nemocí, jejichž vzorky posílala do Prahy. Když ji kontaktovalo Národní muzeum s prosbou o pomoc při rozšiřování sbírky exotického hmyzu, stala se nadšenou entomoložkou a zoologickému oddělení poskytla početnou kolekci exponátů. 

V Iráku poznala svého životního partnera. V roce 1927 se provdala za úředníka tamní správní služby Giorgia Di Lottiho, potomka italských přistěhovalců. O rok později se jim narodil syn Radbor, k němuž v lednu 1931 přibyla dcera Drahomila Lydia. Mateřská dovolená neexistovala, hned po porodu se Vlasta musela vrátit ke své práci. Na podzim 1931 ale vážně onemocněla lehčí formou horečky dengue, infekcí přenášenou komáry.

Další léta v horkém podnebí však představovala velké riziko, a tak se s manželem rozhodli pro návrat do Československa. S těžkým srdcem. Lidé si ji oblíbili a vážili si jí, ale především se jí nepodařilo uskutečnit cíl, kvůli němuž do Orientu přijela: zřídit kliniku pro výzkum tropických chorob. „Psala jsem domů, čekala. Odpověď z Československa byla vždy stejná: mlčení.“

Do posledních dnů Vlasta usilovala, aby po ní nemocnici někdo převzal. Nejdříve oslovovala kolegy v domovině, potom obíhala zdravotní inspektorát a britské koloniální úřady, až nakonec zkusila štěstí i u královny. Setkala se však s omluvou, že nemocnice je věc úřední čili mužská. Bez ohledu na to prezident Masaryk po Vlastině návratu do Prahy její zásluhy ocenil: „Udělala jste v cizině Československu dobré jméno. A takový kus práce, že by to leckterý mužský nezastal!“ 

Osmý květen

Léčení horečky dengue se nakonec protáhlo na čtyři roky. Od roku 1936 pracovala doktorka Di Lottiová v Červeném kříži jako organizátorka kursů pro dobrovolné zdravotní sestry a pak jako šéfredaktorka časopisu Zdraví lidu. Své vzpomínky na Bagdád shrnula v roce 1935 v rukopisu nazvaném Od Bosporu k Tigridu, pro který ale nenašla nakladatele. Dnes je uložen v Památníku národního písemnictví.

S rodinou žila střídavě v Praze a v rodných Bernarticích, kde si později otevřela ordinaci. Tam také prožili okupaci. Nabídku přítelkyně, aby s ní odjeli do Ameriky, hrdě odmítli. Nebylo to jednoduché, ale do jara 1942 byl klid. Tehdy se k bernartické rodině Krzákových postupně uchýlili parašutisté ze skupiny Intransitive (Václav Kindl, Bohuslav Grabovský a Vojtěch Lukaštík) vysazení v protektorátu na konci dubna. Za jejich ukrývání hrozil Bernarticím po atentátu na Heydricha osud Lidic. Razie gestapa skončily na přelomu června a července, kdy bylo ve Spáleném lese u Klatov zastřeleno 23 bernartických občanů. Rodině Di Lottiových se smrt vyhnula. Ale jen dočasně. 

„Osmého května pětačtyřicátého jsme očekávali příjezd Američanů, vždyť devatenáct kilometrů vzdálený Písek osvobodila americká armáda! Di Lottiovi na uvítanou vyzdobili dům spojeneckými vlajkami a věnci,“ vzpomíná po letech bernartický soused Zdeněk Hrubec. „Posléze jsme se však dozvěděli šokující zprávu: Bernartice leží na východ od Vltavy, tedy za demarkační čarou, a osvobodí je Rudá armáda. Tušili jsme, že Rusům bude trvat dva až tři dny, než k nám dorazí.“  

„Skupina esesáků se na poslední chvíli snažila dostat do Písku, aby padla do zajetí Američanům. Jeden rozkurážený mladík tehdy vylezl na králíkárnu na dvoře Di Lottiových a několikrát odtud na projíždějící esesáky vystřelil. Ti se stačili ještě pomstít, pod palbou nacistických kulek přišli o život pan Di Lotti, Radbor, Drahuška i hospodyně. Jediná paní doktorka přežila, jen proto, že ležela nehybně se zavřenými víčky, a tak ji esesáci považovali za mrtvou. V bezvědomí a s prostřeleným levým ramenem ji večer odvezli do písecké nemocnice, kde se léčila dva měsíce.“ 

Zapomenout na tragédii

Následující život doktorky Vlasty byl už jen stínem toho předchozího. Ztrátu nejbližších chtěla vyřešit osvojením válečného sirotka. Pokus však skončil nezdarem. Mladé Polce Gitě a Slováku Jurajovi, které poznala v písecké nemocnici, nabídla sdílení společné domácnosti. Avšak Gita odešla poté, co se dozvěděla, že její rodina válku přežila a Juraj, který tvrdil, že byl partyzánem, možná kolaboroval s gestapem.

Životní tragédii pak Vlasta léčila jen cestami po světě a intenzivní prací, zprvu ve vlastní ordinaci a po znárodnění na chirurgické klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Na mezinárodním kongresu žen v USA rok po válce se seznámila s norskou spisovatelkou Ingeborg Hagenovou. Díky přátelství s ní rozšířila lékařka své jazykové znalosti o norštinu. Ovládala celkem čtrnáct jazyků. Jen německy už nikdy nepromluvila: „Tímto jazykem mluvili vrazi mých dětí.“ 

Ostře protestovala u prezidenta Gottwalda proti rozsudku smrti nad Miladou Horákovou. Státní bezpečnost ji proto začala sledovat a zapsala si: „Za její přílišnou humanitou vzhledem k jejímu vzdělání a znalostí světa by se mohly skrývat protistátní věci. Jest vlastenkou v buržoazním pojetí a osobní přítelkyní Alice Masarykové.“ 

Třicet let poté

Pokračovatelem Vlastina díla se stal profesor plzeňské lékařské fakulty Jaroslav Slípka, který v šedesátých letech přednášel čtyři roky na bagdádské lékařské fakultě a současně tam vedl Ústav mikroanatomie. „Čeští lidé tu dělají dobrou práci a já jsem hrdý na to, že se mohu tak trochu považovat za nástupce díla, které jste tu kdysi započala,“ napsal jí v polovině šedesátých let z Bagdádu. Vlastin sen se naplnil teprve třicet let po jejím odchodu z Iráku.

TIP: Sestra slavných bratrů: Helena Čapková zažila běsnění nacistů i komunistické peklo

Když Vlasta Kálalová-Di Lottiová 15. února 1971 v písecké nemocnici zemřela, většina české veřejnosti o ní neměla tušení. Ilona Borská to svým dílem napravila. Václav Havel udělil doktorce Di Lottiové 28. října 1992 Řád T. G. Masaryka in memoriam.