Dobyvatelé vzduchu: Soupeři sázeli na horký vzduch i třaskavý vodík

Touha vzlétnout provázela člověka od starověku. Táhne se už od bájného Ikara a Daidala přes historického Archytase z Tarenta (428–347 př. n. l.), o němž Říman Aulus Gellius tvrdil, že na samohybném létacím zařízení uletěl vzdálenost rovnající se našim dvěma stům metrů. O ovládnutí nebes snil už anglický filozof Roger Bacon ve svých Dopisech o skrytých dílech umění i přírody (1260), Cyrano z Bergeracu v Cestě na Měsíc (1657) nebo John Milton ve Ztraceném ráji (1667). S návrhy létajících strojů přicházel například Leonardo da Vinci, ale teprve vrcholná éra osvícenství přeměnila odvěký lidský sen ve skutečnost. Stalo se tak roku 1783, jen šest let před vypuknutím Velké francouzské revoluce. 

Začalo to v papírně 

Tvrdí se, že Joseph Montgolfier (1740 až 1810) svůj přelomový nápad dostal cestou z Avignonu, během níž se ženou důkladně promokl. Madame se pak sušila u krbu, když se jí najednou horkým vzduchem nadmul živůtek, načež se začal vznášet. Možná jde jen o legendu, která měla životy Josepha a jeho mladšího bratra Jacquese-Étienna (1745–1799) patřičně okořenit. Jisté je, že starší ze sourozenců, od roku 1774 ředitel rodinné papírny Réveillon, z knih postupně načerpal slušné znalosti o vlastnostech plynných látek. Papírové sáčky, které se v manufaktuře vyráběly, zkoušel plnit vodíkem i horkým vzduchem a následně je vypouštěl do okolí. Nečinil tak ovšem z dlouhé chvíle, ale ve snaze najít pro papír nové využití. 

Cesta k prvnímu pokusu s velkým balonem ale nebyla jednoduchá. Už od roku 1782 bratři prováděli řadu experimentů s horkým vzduchem, který při teplotě 180 °C mění objem. Hledali ale vhodnější materiál, protože skrze porézní papír jim plyn unikal. První výrobek o objemu tří metrů krychlových ještě vypustili potají ze dvora své papírny, nacházející se na pařížském předměstí Saint-Antoine v blízkosti Bastily. Dne 5. června 1783 už ale úspěšný vzlet exempláře o průměru cca 11 metrů předvedli šlechtě i měšťanům, shromážděným na tržišti ve městě Annonay na jihovýchodě země. 

Navzdory všeobecnému přesvědčení jejich výrobek nebyl z taftu (husté hedvábné tkaniny), ale tvořila jej – jak ve své zprávě zdůraznil očitý svědek celé události, geolog Barthélemy Faujas de Saint-Fond – dvojitá látka z papíru. Balon po vypuštění vystoupal do 1 000 sáhů, tedy do přibližně dvoukilometrové výšky. Vítr jej odnesl téměř tři kilometry daleko, přesto plavidlo nakonec dosedlo na zem bez jakéhokoli poškození. Bratři Montgolfierové slavili úspěch, jenže to už se v Paříži, kde o nich kromě učenců zhola nikdo nevěděl, objevili schopní soupeři. 

Vodíková konkurence 

Roku 1766 objevil anglický fyzik Henry Cavendish plyn, kterému dal o 17 let později jeho současník, Francouz Antoine Lavoisier, jméno hydrogen – tedy vodík. Všeuměl Jacques Charles pak spolu se dvěma inženýry, bratry Anne-Jeanem a Nicolasem-Louisem Robertovými přišel na to, že balon lze plnit nejen horkým vzduchem, ale také Lavoisierovým vodíkem, který nazýval „hořlavým plynem“. 

V srpnu 1783 sourozenci Robertovi dokončili kus o průměru dvanáct stop a dva palce (tedy necelého 3,5 metru) a objemu cca 35 metrů krychlových. Jeho plášť sešili z bílých a červených pruhů hedvábí, impregnovaných gumou rozpuštěnou v roztoku terpentýnu. Plnění balonu trvalo čtyři dny a následně byl 27. srpna převezen na Martova pole v Paříži, kde o století později vyrostla Eiffelova věž. Z místa vzletu se během dvou minut vznesl do bezmála kilometrové výše. Ve vzduchu strávil okolo 45 minut a vítr jej severovýchodním směrem unášel přes dvacet kilometrů ke vsi Gonesse. Tam klesl k zemi a plyn v něm vybuchl. Vyděšení vesničané splasklé „monstrum z nebe“ probodali vidlemi, než je místní farář přivedl k rozumu. 

Bratři Montgolfierové už v té době chystali odpověď, kterou měl být větší horkovzdušný balon o objemu přibližně 1 000 metrů krychlových a hmotnosti 450 kg. Jeho azurově modrý obal byl tentokrát zhotoven ze segmentů bavlněného plátna polepeného na obou stranách papírem. Hýřil žlutě a zlatě malovanými girlandami i alegoriemi Slunce, stále ale šlo o výrobek, pro který se nepočítalo s posádkou. Tato montgolfiéra navíc neměla kulovitý tvar a její horní část vybíhala do špice. Se svou výškou kolem 21 metrů z dálky připomínala pyramidu či stan s kulovitou základnou. První zkouška se měla konat 11. září 1783 opět v areálu papírny Réveillon. Ještě před vzletem se ale rozpršelo, strhla se vichřice a exemplář poškozený větrem i průtrží mračen nakonec nevzlétl. 

Celý vzduchoplavecký fenomén si tehdy začal získávat slušnou publicitu. Pro snazší rozlišení se modrozlatým horkovzdušným balonům annonayských bratří začalo říkat montgolfiéry, zatímco bíločerveným vodíkovým výrobkům Louise Charlese charliéry. 

Souboj s časem 

Další pokus se měl na přání samotného krále Ludvíka XVI. ( 1774–1792) odehrát na slavnosti ve Versailles 19. září 1783, tedy pouhý týden po pohromě, která Montgolfiery potkala na předměstí Saint-Antoine. Lidé očekávali, že už se tentokrát balon do vzduchu vznese i s lidskou posádkou, leč král nehodlal připustit, aby kdokoliv z jeho poddaných riskoval život v takto nejisté věci. Souhlasil nicméně, byť po určitém naléhání, aby byla pod horkovzdušnou konstrukci upevněna klec se zvířaty. 

Montgolfierové se při stavbě nového exempláře pustili do horečnatého závodu s časem, kterého měli k dispozici pramálo, k určenému datu byl ale oslňující sférický modrý balon se žlutě vymalovanými ozdobami a girlandami připraven. Neměl tvar globu, spíše se vzdáleně podobal obrovské houbě s téměř kulovitou hlavou a nohou, skrze niž se z pece před startem jako komínem vháněl horký vzduch. Tělo bylo sešito a slepeno z bavlněného kanafasu, přičemž modrá a žlutá klihová barva potahu měly snížit propustnost látky. Už během odpoledne 18. září na velkém nádvoří versailleského zámku vyrostlo pódium osmihranného tvaru, do jehož rohů se vyvázaly provazy sloužící k upoutání i natáčení montgolfiéry

„Spodek lešení byl určen k přípravám na produkci páry. Tato práce se měla dít pod velkou dírou, kterou zakrýval vrchlík stroje. V jejím středu a na zemi stála železná otevřená pec čtyři stopy vysoká a tři stopy v průměru, aby se do ní daly dávat hořlavé látky,“ psal v relaci, vydané ještě téhož roku, pan Faujas de Saint-Fond. Tento klíčový a prvotřídní pramen dodává, že topiči přinášeli na ohniště slámu a vlnu, kterou postupně přikládali a získávali tak vodní páru: „Přinesli i klec z vrbového proutí, v níž byly ovce, jeden kohout a jedna kachna, jakož i vše další potřebné pro pokus (…),“ dodal autor. Vše se chystalo na vzlet – balon, obsluha i diváci. 

Zvířecí vzduchoplavci 

Do Versailles se už od rána sjížděli Pařížané z blízkého i širokého okolí, aby jim něco tak senzačního neuniklo, a v dalších hodinách houfy zvědavců jen houstly. „O desáté dopoledne byly cesty z Paříže do Versailles pokryty povozy; davy se valily ze všech stran. V poledne byly široké třídy i ulice k zámku, ba i okna a podkroví obsypané diváky. Vypadalo to, že vše, co bylo v národě největšího, nejslavnějšího a nejučenějšího, se domluvilo, že složí před očima vznešených panovníků a dvora slavnostní hold vědám,“ líčil atmosféru Saint-Fond. Vojáci královské gardy kolem jeviště vytvořili dvojitý kordon, aby se nikdo nedostal do blízkosti balonu. Ten zatím na pódiu ležel poněkud zplihle a než letuschopné zařízení připomínal spíše hromadu barevných látek, navršených na sebe zcela bez ladu a skladu. Přesto si jej (a také zařízení k jeho plnění) přišli osobně prohlédnout členové královské rodiny včetně Ludvíka XVI. a jeho manželky Marie Antoinetty. 

Těsně před jednou hodinou začalo plnění, což ohlašoval hluk z topeniště. Obal se nadouval překvapivě rychle, takže zakrátko už se pod montgolfiérou zvedala i klec se třemi domácími zvířaty. Nakonec stačilo jen přetnout provazy, aby se modrožlutá, 18,5 metru vysoká bublina o průměru 13,2 metru a váze 400 kg vznesla vzhůru k nebi. Vzlet balonu, který v proutěné kleci unášel ovci a kohouta s kachnou, popsal Saint-Fond takto: „Stroj se nejprve zvedl do velké výšky, a pak opsal k obzoru nakloněnou dráhu, kterou mu vnutil jižní vítr. V jednu chvíli to vypadalo, že na pár vteřin zůstane na místě, což skýtalo velmi dobrý dojem. Poté pomalu klesl do lesa Vaucreffon asi 17 000 sáhů (přibližně 3,5 kilometru) od místa, ze kterého se vznesl.“ Z výšky 600 metrů, do které se postupně dostal, balon klesal zvolna a bezpečně. Ti, kdo k místu přistání dorazili jako první, tak mohli jen konstatovat, že ovce, kohout i kachna přestáli let zcela bez úhony. „Bylo jasné, že kdyby nesl lidi, nehrozilo by jim žádné nebezpečí,“ psal později geolog. 

Mávali jim klobouky 

Vzletu balonu s lidskou posádkou už tedy nic nebránilo, a tak se mladší z annonayských bratrů v zahradách na pařížském předměstí Saint-Antoine pustil do konstrukce další montgolfiéry. Měla mít 20 metrů na výšku, 16 metrů v průměru a její obsah byl propočten na 20 000 metrů krychlových horkého vzduchu. Kolem celé jeho spodní části se nacházela suknem potažená galerie z vrbového proutí, po níž mohla posádka nejen procházet kolem dokola, ale také přikládat ze zásob slámy nebo naopak uzavírat topeniště, což reálně umožňovalo řízený let. 

S prvními pokusy se začalo 15. října, do gondoly ale Étienne ani Joseph nevstoupili. Tuto čest raději přenechali devětadvacetiletému fyzikovi Jeanu-Françoisovi Pilâtru de Rozier, který se pak v balonu několikrát vznesl do výše, již délka úvazných lan umožňovala. Nebylo to bez nebezpečí, jednou například montgolfiéra skočila v korunách stromů a jen de Rozierova duchapřítomnost celý aparát zachránila. Při těchto zkouškách se průkopníci vzduchoplavby museli potýkat s natolik razantním nárůstem počtu přihlížejících zvědavců, že se pořadatelé začali obávat možného neštěstí, kdyby testovaný kus spadl mezi ně. Král proto nabídl Montgolfierům k užívání zahrady zámečku La Muette na okraji Buloňského lesíka.

Když 21. listopadu 1783 nadešla jedna hodina po poledni, zaplnili zahrady a přilehlé okolí prostí i urození poddaní, aby spatřili dosud neviděné. Posádku balonu tvořili Pilâtre de Rozier spolu s jedenačtyřicetiletým důstojníkem infanterie, markýzem Françoisem Laurentem d'Arlandes, o jejichž letu se pro Francouzskou akademii věd chystal sepsat zprávu Američan Benjamin Franklin.

TIP: Mistrova touha vzlétnout: Leonardo da Vinci a jeho létající stroje

Montgolfiéra vystoupala vzhůru, kalnému nebi i prudkému větru navzdory, a diváci spatřili, jak jim dva vzduchoplavci mávají ze stometrové výšky klobouky. Několik minut se vznášela nad Seinou, a následně zamířila do centra města. Proletěla mezi Invalidovnou a Vojenskou školou na Martových polích, nad kostelem sv. Sulpicia změnila směr a zamířila nad jižní okraj Paříže. Tehdy prý markýz zavelel k přistání. Montgolfiéra klesla k zemi na Butte aux Cailles, Kopci křepelek, tyčícím se na levém břehu Seiny blízko náměstí Place d'Italie. Davy jásaly a nadšený král bratry odměnil povýšením do šlechtického stavu.