Dobyvatelé oblohy: Jak vypadaly první pokusy o lety balonů
Náhodný objev, na jehož počátku stál sušící se živůtek, vyústil v napínavý závod o první pilotovaný let balonem. Soupeřící strany v něm sázely na horký vzduch i na třaskavý vodík a během několika měsíců se jim podařilo naplnit jednu z odvěkých lidských tužeb.
Touha vzlétnout provázela člověka od starověku: Táhne se od bájného Daidala a Ikara přes Archytase z Tarenta, o němž Říman Aulus Gellius tvrdil, že na samohybném létacím zařízení urazil zhruba dvě stě metrů. O ovládnutí nebes snil anglický filozof Roger Bacon ve svých Dopisech o skrytých dílech umění i přírody, Cyrano z Bergeracu v Cestě na Měsíc nebo John Milton ve Ztraceném ráji. S návrhy létajících strojů přišel například Leonardo da Vinci, ale teprve vrcholná éra osvícenství přeměnila odvěký lidský sen ve skutečnost. Stalo se tak roku 1783, jen šest let před vypuknutím Velké francouzské revoluce.
Začalo to v papírně
Svůj přelomový nápad dostal Joseph Montgolfier údajně cestou z Avignonu, během níž on i jeho manželka důkladně promokli. Když se pak žena sušila u krbu, v jednu chvíli se jí horkým vzduchem nadmul živůtek a začal se vznášet. Možná jde o pouhou legendu, která měla životy Josepha a jeho mladšího bratra Jacquese-Étienna patřičně okořenit. Jisté je, že starší ze sourozenců, který od roku 1774 působil jako ředitel rodinné papírny Réveillon, postupně načerpal z knih slušné znalosti o vlastnostech plynných látek. Papírové sáčky vyráběné v manufaktuře zkoušel plnit vodíkem i horkým vzduchem a následně je vypouštěl do okolí. Nečinil tak ovšem z dlouhé chvíle, nýbrž ve snaze najít pro papír nové využití.
Cesta k prvnímu pokusu s velkým balonem nicméně nebyla jednoduchá. Už od roku 1782 prováděli bratři řadu experimentů s horkým vzduchem, který při teplotě sto osmdesáti stupňů mění objem. Hledali však vhodnější materiál, protože skrz porézní papír jim plyn unikal.
Průkopnické úspěchy
První výrobek o objemu tří metrů krychlových ještě vypustili potají ze dvora své papírny na pařížském předměstí Saint-Antoine poblíž Bastily. Pátého června 1783 už ovšem úspěšný vzlet exempláře o průměru asi jedenácti metrů předvedli šlechtě i měšťanům, shromážděným na tržišti ve městě Annonay na jihovýchodě země.
Navzdory všeobecnému přesvědčení nevznikl balon z taftu, tedy z husté hedvábné tkaniny, ale tvořila jej dvojitá vrstva papíru. Uvedenou skutečnost ve své zprávě zdůraznil očitý svědek události, geolog Barthélemy Faujas de Saint-Fond. Po vypuštění balon vystoupal přibližně do výšky dvou kilometrů a vítr ho odnesl téměř tři kilometry daleko, přesto nakonec přistál bez jakéhokoliv poškození. Bratři Montgolfierové slavili úspěch, jenže to už se v Paříži – kde o nich kromě učenců nikdo nevěděl – pustili do práce schopní soupeři.
Vodíková konkurence
Roku 1766 objevil anglický fyzik Henry Cavendish plyn, který Francouz Antoine Lavoisier o sedmnáct let později nazval hydrogenem neboli vodíkem. Všeuměl Jacques Charles pak spolu s inženýry Annem-Jeanem a Nicolasem-Louisem Robertovými přišel na to, že lze balon plnit nejen horkým vzduchem, ale také právě Lavoisierovým vodíkem, jemuž říkal „hořlavý plyn“.
V srpnu 1783 dokončili sourozenci Robertovi exemplář o průměru necelých 3,5 metru a objemu okolo pětatřiceti metrů krychlových, přičemž jeho plášť sešili z bílých a červených pruhů hedvábí impregnovaného gumou. Po čtyřech dnech plnění, 27. srpna, převezli balon na pařížská Martova pole (kde o století později vyrostla Eiffelova věž). Odtud se plavidlo během dvou minut vzneslo bezmála do kilometrové výšky a ve vzduchu strávilo tři čtvrtě hodiny. Vítr jej unášel severovýchodním směrem k více než dvacet kilometrů vzdálené vsi Gonesse, kde balon klesl k zemi a plyn v něm vybuchl. Vyděšení vesničané probodali splasklé „monstrum z nebe“ vidlemi, než je místní farář přivedl k rozumu.
Zlatá odpověď
Bratři Montgolfierové už v té době chystali odpověď v podobě většího horkovzdušného balonu, o objemu přibližně tisíce metrů krychlových a hmotnosti 450 kilogramů. Jeho azurově modrý plášť zhotovili ze segmentů bavlněného plátna, polepeného na obou stranách papírem. Hýřil žlutě a zlatě malovanými girlandami i alegoriemi Slunce, stále se u něj ovšem nepočítalo s posádkou. Zmíněný balon s výškou kolem jednadvaceti metrů navíc neměl kulovitý tvar, ale v horní část vybíhal do špice.
První zkouška se měla konat 11. září 1783, a to opět v areálu papírny Réveillon. Ještě před vzletem se však vydatně rozpršelo a exemplář poškozený větrem i vodou se nakonec k nebi nevznesl. Celý vzduchoplavecký fenomén si tehdy každopádně získával slušnou publicitu. A pro snazší rozlišení se modro-zlatým horkovzdušným balonům bratří Montgolfierů začalo říkat montgolfiéry, zatímco bílo-červené vodíkové výrobky profesora Charlese prosluly jako charliéry.
Souboj s časem
Další pokus se měl na přání samotného Ludvíka XVI. odehrát na slavnosti ve Versailles 19. září 1783, tedy pouhý týden po pohromě, jež Montgolfiery potkala na předměstí Saint-Antoine. Lidé očekávali, že tentokrát už se balon vznese do vzduchu i s posádkou, ale král nehodlal připustit, aby kdokoliv z jeho poddaných riskoval život v tak nejisté věci. Souhlasil nicméně, byť po určitém naléhání, aby se pod horkovzdušnou konstrukci upevnila klec se zvířaty.
Montgolfierové se při stavbě nového exempláře pustili do horečného závodu s časem, a k určenému datu byl tedy oslňující modrý balon se žlutě malovanými ozdobami a girlandami hotový. Neměl tvar glóbu, spíš se vzdáleně podobal obrovské houbě s téměř kulovitou hlavou a nohou, skrz kterou se jako komínem vháněl před startem dovnitř horký vzduch z pece. Tělo bylo sešito a slepeno z bavlněného kanafasu, přičemž modrá a žlutá klihová barva pláště měly snížit propustnost látky.
Sláma a vlna
Už odpoledne 18. září vyrostlo na velkém nádvoří versailleského zámku osmihranné pódium, do jehož rohů se vyvázaly provazy k upoutání i natáčení montgolfiéry. „Spodek lešení byl určen k přípravám na produkci páry. Tato práce se měla dít pod velkou dírou, kterou zakrýval vrchlík stroje. V jejím středu a na zemi stála železná otevřená pec čtyři stopy vysoká a tři stopy v průměru, aby se do ní daly dávat hořlavé látky,“ psal již zmiňovaný geolog Faujas de Saint-Fond. Ve svém klíčovém svědectví dodával, že topiči přinášeli na ohniště slámu i vlnu a postupně ji přikládali, čímž se získávala pára. „Donesli i klec z vrbového proutí, v níž byla ovce, kohout a kachna, jakož i vše ostatní potřebné pro pokus,“ doplnil autor.
Do Versailles se už od rána sjížděli lidé z blízkého i širokého okolí, aby jim senzační událost neunikla, a v dalších hodinách houfy zvědavců jen houstly. „O desáté dopoledne zaplnily cesty z Paříže povozy a davy se valily ze všech stran. V poledne byly široké třídy i ulice k zámku, ba i okna a podkroví obsypané diváky. Vypadalo to, že vše, co bylo v národě největšího, nejslavnějšího a nejučenějšího, se domluvilo, že složí před očima vznešených panovníků a dvora slavnostní hold vědám,“ líčil atmosféru Faujas de Saint-Fond.
Vojáci královské gardy vytvořili kolem jeviště dvojitý kordon, aby se nikdo nedostal do blízkosti balonu. Ten zatím ležel na pódiu poněkud zplihle a spíš než letuschopné zařízení připomínal hromadu barevných látek, navršených bez ladu a skladu. Přesto si ho přišli osobně prohlédnout členové královské rodiny včetně Ludvíka XVI. a jeho manželky Marie Antoinetty.
Zvířecí vzduchoplavci
Těsně před jednou hodinou začalo plnění, ohlašované hlukem z topeniště. Plášť se nadouval překvapivě rychle, takže zakrátko už se pod montgolfiérou zvedala i klec s třemi domácími zvířaty. Nakonec stačilo jen přetnout provazy, aby se modro-žlutá bublina měřící 18,5 metru na výšku, 13,2 metru v průměru a vážící čtyři sta kilogramů vznesla k nebi.
Vzlet balonu, který v proutěné kleci unášel ovci a kohouta s kachnou, popsal Faujas de Saint-Fond následovně: „Stroj se nejprve zvedl do velké výšky a pak opsal k obzoru nakloněnou dráhu, kterou mu vnutil jižní vítr. V jednu chvíli se zdálo, že na pár vteřin zůstane na místě, což skýtalo velmi dobrý dojem. Poté pomalu klesl do lesa Vaucresson přibližně tři a půl kilometru od místa, odkud se vznesl.“
Balon se postupně dostal do výšky šesti set metrů a poté zvolna a bezpečně klesal. Ti, kdo k místu přistání dorazili jako první, tak mohli jen konstatovat, že ovce, kohout i kachna zvládli let zcela bez úhony. „Bylo jasné, že kdyby balon nesl lidi, nehrozilo by jim žádné nebezpečí,“ napsal později geolog.
První statečný
Vzletu balonu s posádkou už tedy nic nebránilo, a tak se mladší z bratrů pustil v zahradách na pařížském předměstí Saint-Antoine do konstrukce další montgolfiéry. Měla měřit dvacet metrů na výšku, šestnáct v průměru a její obsah byl propočtený na dvacet tisíc metrů krychlových horkého vzduchu. Spodní část balonu obepínala suknem potažená galerie z vrbového proutí, jež měla posádce umožnit nejen procházet kolem dokola, ale dokonce i řídit let přikládáním slámy, či naopak uzavíráním topeniště.
S prvními testy se začalo 15. října, avšak Jacques-Étienne ani Joseph do gondoly nevstoupili. Onu čest raději přenechali 29letému Jeanu-Françoisovi Pilâtru de Rozierovi. Mladý fyzik se v balonu v rámci zkoušek několikrát vznesl do výšky dané úvaznými lany, pokusy se nicméně neobešly bez rizika: Jednou například montgolfiéra skončila v korunách stromů a zachránila ji pouze de Rozierova duchapřítomnost. Během testů každopádně narostl počet zvědavců natolik, až se průkopníci vzduchoplavby začali obávat možného neštěstí, kdyby se snad balon zřítil mezi přihlížející. Král dal proto Montgolfierům k dispozici zahrady zámku La Muette na okraji Boulogneského lesíka.
Sto metrů nad zemí
Když 21. listopadu 1783 odbila jedna hodina po poledni, zaplnili zahrady a přilehlé okolí prostí i urození poddaní, aby spatřili dosud neviděné. Posádku tvořili Pilâtre de Rozier spolu s 41letým důstojníkem infanterie, markýzem Françoisem Laurentem dʼArlandesem. Pro francouzskou akademii věd se pak o jejich letu chystal sepsat zprávu Američan Benjamin Franklin.
Navzdory kalnému nebi i prudkému větru vystoupala montgolfiéra do stometrové výšky a diváci spatřili, jak jim vzduchoplavci mávají svými klobouky. Balon se několik minut vznášel nad Seinou, načež se vydal nad centrum města. Proletěl mezi Invalidovnou a vojenskou školou École militaire na Martových polích, poté nad kostelem sv. Sulpicia změnil směr a zamířil nad jižní okraj Paříže. Tehdy prý markýz zavelel k přistání: Montgolfiéra dosedla na návrší Butte aux Cailles blízko náměstí Place dʼItalie, davy jásaly a nadšený král povýšil bratry Montgolfiery do šlechtického stavu.
S hlavou v oblacích
Bratry Montgolfiery o celých sedmdesát tři let předstihl brazilský kněz Bartolomeu Lourenço de Gusmão, poddaný portugalské koruny. Nadaného muže vychovaného jezuity se touha vzlétnout údajně držela od chvíle, kdy poprvé spatřil mýdlové bubliny stoupající v blízkosti plamene svíčky. Roku 1709 prohlásil, že vynalezl létající aparát; a když jej král Jan V. pozval ke dvoru k jeho předvedení, vypustil Bartolomeu v audienční síni lisabonského paláce papírový model balonu, pod nímž visela gondolka s ohněm. Při prvním pokusu se celý aparát ještě před startem vzňal, o dva dny později však další model vzlétl, přestože jej sluhové v okamžiku přiblížení k závěsům pro jistotu polili vodou. Třetí pokus, uskutečněný 8. srpna 1709 s novým modelem, byl ještě úspěšnější: Po dohoření paliva exemplář bez úhony přistál.
V knězově pozůstalosti se pak našel nákres stroje ve tvaru obřího ptáka s ohromným baldachýnem a vesly. Vztlak měl nereálně získávat ze dvou kovových koulí, z nichž by se vyčerpal vzduch, a v případě bezvětří by hnací sílu obstarávala série píšťal. Vynálezce zemřel v roce 1724, ale Brazilci na něj nezapomněli a o dvě století později po něm pojmenovali letiště pro německé vzducholodě Graf Zeppelin a Hindenburg. Nebeským korábům však vzdušný přístav poblíž Rio de Janeira sloužil jen necelý rok, než ho převzala brazilská armáda.
