Dobrodinec na bílém koni: Jak vznikla legenda o svatém Martinovi?

Pro vyprávění o tomto zajímavém člověku se musíme vrátit hluboko do minulosti. Martin se narodil v části římské říše zvané Panonie (území dnešního Maďarska) kolem roku 316. Z hlediska dějin křesťanství to byla doba převratná, protože pouhé tři roky předtím vydal císař Konstantin takzvaný Edikt milánský, který ukončil pronásledování křesťanů a zrovnoprávnil je s vyznavači pohanských kultů.

Ve službách římských císařů

Martinův otec byl římským vojákem, proto pro svého syna vybral tehdy nevšední jméno. Lze jej přeložit jako „malý Mars“. Jelikož byl Mars bohem války, spojitost s vojenstvím a armádou je nabíledni. Teprve Martinova pozdější popularita rozšířila také jeho jméno, takže se díky němu stalo populárním po celém světě. V 15 letech vstoupil Martin jako jeho otec do armády. Musel být silný a urostlý, protože byl vybrán za člena císařské gardy, elitní jednotky, jež doprovázela a chránila hlavu říše.

Když s ní pobýval v Amiens v dnešní severní Francii, odehrála se legendární událost. Jednoho mrazivého dne během služby spatřil Martin z koně polonahého žebráka sedícího v městské bráně. Protože u sebe neměl žádné peníze, rozťal mečem alespoň svůj plášť a polovinu chuďasovi věnoval. V noci nato se mu ve snu zjevil Kristus oděný právě do oné půlky pláště, jehož se vzdal ve prospěch žebráka. Martin pochopil, že tím naplnil slova evangelia: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“

Martin zatím nebyl pokřtěný, vyrostl v rodině vyznávající tradiční římské kulty. S křesťany se ale setkával a zřejmě se již tehdy připravoval na křest. Jako všichni gardisté měl svého otroka, choval se k němu ale zcela jinak než jeho druhové. Nejenže s ním jednal jako se sobě rovným, dokonce mu někdy sám čistil sandály a obsluhoval ho u stolu. Po zážitku se žebrákem již na nic nečekal, odešel z armády a nechal se pokřtít.

Nějakou dobu žil poustevnickým životem na ostrově poblíž Janova, později se usadil u západofrancouzského Poitiers. Seznámil se s tamním biskupem Hilariem, jenž se stal jeho učitelem a byl později uctíván jako svatý. Hilarius z Poitiers jej vysvětil na kněze, a to i přes Martinovo zdráhání a protesty, že toho není hoden.

Biskupem v Tours

Martin po celý život vystupoval proti různým herezím zaplavujícím tehdejší křesťanství. Ve 4. století bylo nejsilnější ariánství, které nepovažovalo Krista za rovného Bohu Otci a těšilo se popularitě hlavně mezi „barbarskými“ kmeny. Ve svém boji proti herezi narážel Martin vždy na překážky a odpor. Zároveň však měl v sobě něco, co přitahovalo. Proto když se v Tours, městě vzdáleném asi sto kilometrů od Poitiers, volil v roce 371 nový biskup, přítomný lid svorně volal, že se jím musí stát Martin. Podobně jako ke kněžství, i k biskupskému úřadu tak přišel jako „slepý k houslím“. Pouze jeho všeobecná obliba a schopnosti způsobily, že se ujal prestižního a zodpovědného úřadu, na který se sám vůbec necítil.

V Martinově životopise se také píše, že tomu neodpovídal ani jeho zevnějšek: „Říkalo se, že je to ošuntělý člověk, jeho obličej budí lítost, je oděn do špinavých šatů, má dlouhé rozcuchané vlasy a postrádá důstojnost potřebnou pro biskupský úřad.“ O tom, jak vypadali biskupové oné doby, svědčí svatý Jeroným, když svědčí slova svatého Jeronýma: „Veškeré jejich starosti se točí kolem jejich oděvu a parfémů. Dbají na to, aby na nohou nikdy neměli obnošené boty, a jejich naondulované vlasy nesou zřetelné stopy natáček.“ Těžko si představit větší kontrast mezi Martinem, inklinujícím k askezi a poustevnictví, a mnohými biskupy, kteří žili jako světští páni.

I ve svém vysokém úřadě žil Martin prostě. Opustil biskupské sídlo při katedrále a usadil se na odlehlém místě několik kilometrů za městem. Sem za ním přicházeli ti, kdo chtěli jeho prostý způsob života napodobit, takže na místě jeho útulku vznikla komunita, jež bývá někdy označována za jeden z nejstarších klášterů křesťanského západu. Pro srovnání dodejme, že Řehole svatého Benedikta, která položila základ evropskému mnišství, vznikla skoro 200 let poté.

Misijní cesty a zázraky

Martin svůj „klášter“ často opouštěl, aby putoval po okolí i po vzdálených končinách a šířil křesťanskou víru. Ta již byla ve městech poměrně rozšířená, zatímco venkov zůstával podstatně nedotčený. Biskup tvrdě bojoval s pohanskými praktikami a pověrami. Dával kácet posvátné stromy a zakládal křesťanské chrámy. Dodnes je ve Francii mnoho kostelů, které mají svůj počátek v této době a jsou výsledkem jeho působení. Martinův vliv je prokazatelný nejen na západě, ale i v dalších koutech Francie, kam doputoval. Tomu nasvědčuje množství místních názvů nesoucích jeho jméno. Maje v paměti dávný zážitek se žebrákem, staral se všude též o zlepšení poměrů, zvláště chudých lidí.

TIP: Odvážný kousek: Skutečně projela lady Godiva nahá městečkem Coventry?

Již za života byl Martin z Tours velmi známým a uctívaným, což podporovaly jeho četné zázraky. Uzdravoval nemocné, křísil údajně i mrtvé a bez moci nebyl ani v živočišné říši. Jednou stál se svými spolubratry na říčním břehu, k němuž se blížil nebezpečný had. Martin na něj zavolal: „Rozkazuji ti ve jménu Božím: obrať se!“ Když tak had skutečně učinil, všichni se podivili a biskup si povzdychl: „Hadi mě poslouchají, ale lidé ne.“ 

Při misijní cestě roku 397 v Candes Martin náhle zemřel. Truchlilo pro něj množství lidí a za života velmi skromnému člověku byl paradoxně vystrojen velkolepý pohřební průvod srovnatelný s císařskými ceremoniemi k poctě vítězů. Pohřeb se konal 11. listopadu, kdy se slaví jeho svátek.