Dobrá královna Anna: Proč si Angličané zamilovali dceru Karla IV.?

Osud Anny, první dcery římského císaře Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské, byl již od jejího narození přesně vytyčen a podobal se údělu řady jiných urozených příslušnic panovnických rodů. Tyto dámy se nezřídka stávaly pouhými pěšáky na komplikované šachovnici sňatkové politiky a jakákoliv snaha vymanit se z dobových konvencí byla předem prohraná.

Navázání diplomatického spojenectví prostřednictvím svatby se totiž mnoha panovníkům zdálo účinnější než nejostřejší meč a je všeobecně známo, že Annin otec v tomto umění vynikal. Český panovník patrně zastával pravidlo „kam nemůže ďábel, nastrč ženu“ a poslušen tohoto pořekadla rád dával protivníkům takzvaný diplomatický mat. Rovněž partii, jejíž hlavní postavou měla být mladičká Anna, rozehrál velkoryse a s vervou. Již během dětství pro ni našel dva urozené nápadníky: Albrechta z Wittelsbachu a míšeňského markraběte Fridricha. Nakonec však jejich naději, že se stanou zeti velkého císaře, zmařili urozenější uchazeči. 

Opatrné námluvy

Prvním z nich byl dauphin Karel, dědic francouzského trůnu, budoucí Karel VI. Česká politika udržovala během Karlova panování (1346–1378) s pařížským dvorem mimořádně přátelské vztahy. Vřelá komunikace však pohasla v roce 1378, kdy se křesťanský svět názorově rozštěpil. Zatímco jedna strana souhlasila s volbou nového papeže Urbana VI., který se po zhruba sedmdesátileté odmlce opět usadil v Římě, druhá část evropské elity v čele s francouzským králem podpořila vzdoropapeže Klimenta, jenž zůstával v dosavadním sídle papežů v jihofrancouzském Avignonu. Západní svět tak dospěl na práh dalšího papežského schizmatu (od 11. století k tomu čas od času docházelo), kvůli němuž se rozešla řada někdejších spojenců. 

Tak vznikl rozpor i mezi Čechami a Francií. Český král Karel IV. totiž pomáhal Urbana VI. instalovat na římský stolec, čímž se odmítal podřídit francouzské snaze udržet hlavu křesťanstva ve „svém“ Avignonu. Přestože Karel ještě téhož roku zemřel, stihl včas dojednat spojení své dynastie s Anglií, tedy tradičním nepřítelem Francouzů. V jednání s Londýnem pokračoval i jeho mladý nástupce Václav IV. (vládl 1378–1419).

Anglický panovník Richard II. byl jen o málo mladší než Anna a jejich svatba by znamenala definitivní přerušení tradiční vazby Čech na Francii. V deštivé ostrovní zemi však zamýšlený svazek mnoho radosti nevzbudil. Lucemburská princezna sice byla dcerou věhlasného císaře, ale v porovnání s bohatstvím anglického dvora představovala příliš chudou partii. Rovněž česká strana se ke svazku stavěla nedůvěřivě. Vzdálená ostrovní země pro ni byla velkou neznámou. Není proto divu, že se Annina matka Alžběta nejprve rozhodla vyslat výzvědné poselstvo. Vyslancům kladla na srdce nezaujatě posoudit tamější poměry a poreferovat královně vdově o anglické mentalitě. Zřejmě dodali do Prahy o způsobu života Angličanů kladné reference, a tak se Anna vydala na podzim roku 1381 na západ. 

Vzhůru do deštivých krajin

Každá příslušnice panovnického rodu od malička počítala s tím, že ji jednou odvedou do neznámých krajin ke dvoru budoucího manžela. Pocity patnáctileté dívky však musely být rozporuplné. Opouštěla domov a tušila, že se do Čech nikdy nevrátí a pravděpodobně už nespatří ostatní členy rodiny. Kdesi daleko v neznámé zemi, jejímž obyvatelům nerozuměla, ji čekala mlhavá vidina manželství. 

Před sebou měla navíc cestu, kterou kronikář Jean Froissart ve své kronice stoleté války popsal jako riskantní. Nemýlil se. První etapa přes Brabantsko do Bruselu byla sice úmorná, ale relativně bezpečná. Na jejím konci navíc Annu očekával strýc Václav, vévoda lucemburský a nevlastní bratr Karla IV. Když se však Anna blížila k mořskému pobřeží, vynořila se před ní neočekávaná hrozba. Křivolakými bruselskými uličkami se rozeběhla fáma o dvanácti normanských veslicích, které křižovaly mořskou pláň a bez milosti drancovaly všechny proplouvající lodě. Nečinily tak kvůli zisku, ale poslal je prý francouzský král s úmyslem překazit svatbu mezi českou princeznou a anglickým králem. Ačkoliv byly boje stoleté války zrovna přerušeny, napětí mezi oběma velmocemi přetrvávalo.

Václav Lucemburský poskytl své neteři bezpečné a okázalé útočiště na více než měsíc. Kromě dobrého hostitele se ukázal být rovněž schopným vyjednavačem. Dobu nuceného pobytu své neteře zasvětil vyjednání dohody s francouzským králem o bezpečném transportu české družiny na anglickou stranu. Po nemalém přesvědčování se mu nakonec panovník za Anninu bezpečnost zaručil, takže bojechtivé veslice se musely z pobřežních vod stáhnout. 

Vévoda Václav nakonec lucemburskou nevěstu po čtyřech týdnech čekání doslova eskortoval přes Bruggy do Calais. Přítomnost jednoho sta kopiníků brabantského vévody už z dálky odstrašovala případné útočníky a pod jejich záštitou princeznina družina doputovala na severofrancouzské pobřeží. V Calais, o které spolu Francouzi a Angličané nejednou zápasili, pobyla jen krátce. 

Anna a král 

Pěkné počasí a poklidné vody lamanšského průlivu dovolily Richardově snoubence přeplout na opačný břeh. Týden před vánočními svátky roku 1381 tak Anna poprvé stanula na anglické půdě.  

Z prvního setkání se svým nastávajícím musela být mladičká nevěsta velmi rozrušená. Věřila-li na pověry a zlá znamení, mohla ji značně vyděsit událost, která následovala krátce po jejím příjezdu do Doveru. Ztichlé vody lamanšského průlivu náhle rozčeřil sílící vítr a po následující bouři zbylo z výstavní lodi, která ji převezla z Calais, jen smutné torzo. Navzdory neblahým předpovědím se Annino manželství vydařilo. K velké úlevě české družiny v sobě snoubenci rychle nalezli zalíbení, které se později změnilo v silné pouto. Dne 20. ledna roku 1382 bylo jejich londýnskou svatbou definitivně navázáno spojenectví mezi Čechami a Anglií. 

TIP: Všechny ženy Karla IV. Politické intriky i skutečné lásky otce vlasti

Postavení mladičké dcery někdejšího římského císaře zpočátku nebylo ideální. Anna se musela potýkat zejména s kritikou, která poukazovala na příliš vysoké náklady jejího dvora. Zamilovaný Richard však byl k podobným soudům hluchý a slepý, tím spíš, že i on sám vyznával přepychový život. 

Nová královna, jejíž korunovace proběhla dva dny po slavnostním sňatku, se musela brzy smířit s vidinou bezdětného manželství. Jak ubíhaly měsíce, bylo čím dál víc patrné, že z tohoto svazku potomek nevzejde. Český „drobeček lidství“, jak Annu nelichotivě přezdil westminsterský kronikář, nebyl schopen dát Anglii dědice. Manželský pár však překonal i tento hendikep a Richard se prý navzdory běžné praxi manželskému loži nikdy neodcizil.  

Předčasný odchod

Šťastné manželství trvalo dvanáct let, během nichž si Anna vydobyla pověst dobré a mírumilovné královny. Přestože se panovnický pár nejednou ocitl v situaci, kdy byla hrozba ztráty anglické koruny na dosah, vzájemná podpora jim dovolila podobné obtíže překonat.  V roce 1394 však museli čelit mnohem těžšímu protivníkovi. Do Anglie totiž zase jednou doputoval mor a černá smrt s sebou vzala i život dobré královny Anny.