Divoká americká léta: Jaké aféry hýbaly první polovinou minulého století?

Když se talentovaný pilot a mechanik Charles Lindbergh zapsal do dějin prvním sólovým nonstop přeletem Atlantského oceánu, zdálo by se, že má o slávu postaráno. Ostatně si tím vysloužil vyznamenání jak amerického, tak francouzského prezidenta, pětadvacet tisíc dolarů a všeobecné uznání odborníka na letectví! 

Jako expert se nicméně mezi světovými válkami dostal i do nacistického Německa, kde mohl jen profesionálně obdivovat technologické pokroky Luftwaffe. Za svůj slavný let a i díky přátelským osobním vazbám jej nakonec dekoroval Řádem německého orla za služby letectví sám Herman Göring. Po vypuknutí druhé světové války se od něj očekávalo, že vyznamenání vrátí – Lindbergh to odmítl. 

Na žádost velvyslance Kennedyho sepsal Lindbergh pro Brity tajnou zprávu, ve které dal jasně najevo, že pokud se Británie a Francie pokusí zastavit Hitlerovu agresi, bude to jejich vojenská sebevražda. Někteří historici soudí, že Lindbergh vycházel z přesných poznatků a svým varováním uchránil Británii od zničující porážky v roce 1938. Jiní jsou názoru, že Lindbergh jen „sedl na lep“ plánu Třetí říše, aby Francie a Británie zůstaly stranou během německých operací ve východní Evropě.

Fred, Adele a Ginger 

O Fredu Astaireovi se říkalo, že nemá kosti, ale pružiny. A to v mládí tanec nesnášel, k tomu ho přivedla až nadaná sestra Adele a ambiciózní matka. Sourozenci už od dětství vystupovali a vypadalo to, že vskutku udělají díru do světa. Adele nicméně časem došla trpělivost a vdala se – a právě tehdy vyhrála konkurz na další Fredovu taneční partnerku Ginger Rogersová. S ní Fred nejen tančil, ale také vytvořil zcela nový žánr tanečních filmů. Byť později vystřídal ještě několik tanečnic, pro Ginger měl jenom slova chvály a zakládal si na tom, že přes všechny klepy jsou jen tanečními partnery. 

Poté, co se Rogersová od 40. let začala věnovat dramatickým rolím, tančil Astaire s Eleanor Powelovou, Ritou Hayworthovou, Leslie Caronovou nebo Judy Garlandovou. V roce 1949 obdržel zvláštního Oscara za podíl na rozvoji filmového muzikálu, ale jeho sláva začala hasnout, především v důsledku nových stylů a nástupu nové generace choreografů.

Požadavkům nové doby se však Astaire dokázal přizpůsobit a začal hrát i v netanečních a nehudebních filmech. V roce 1974 se například objevil v roli sňatkového podvodníka v katastrofickém filmu Skleněné peklo, za kterou získal svou jedinou nominaci na Oscara.

Skandál Tea Pot Dome

Největší politická aféra v amerických dějinách až do skandálu Watergate pořádně zahýbala administrativou prezidenta Warrena Hardinga. Ministr vnitra Albert Fall přihrál dvěma svým přátelům z ropného průmyslu do správy vskutku lukrativní ropná pole právě v oblasti zvané Tea Pot Dome a později i na jiných místech. Za to inkasoval velmi tučný úplatek. Když se celá pleticha roku 1922 provalila, stal se Fall prvním americkým členem vlády, který byl odsouzen k pobytu ve věznici za přečiny související se zneužitím úřadu – za zpronevěru. Odseděl si jeden rok. 

Fall ale nebyl jediným zkorumpovaným ministrem v Hardingově kabinetu. Například ministr zahraničí Charles Forbes, ředitel úřadu pro veterány, rozkrádal a prodával pomoc určenou válečným vysloužilcům. Oba pak kryl ministr spravedlnosti Harry Daugherty, který byl podílníkem v několika firmách, jež si přivlastňovaly obsah armádních skladů po demobilizaci – a ministr inkasoval peníze za to, že bránil vyšetřování. Navíc si nechával platit od drogových dealerů za to, že nebudou stíháni.

Vrcholem gangsterství byl ovšem Albert Lasker, ředitel úřadu pro lodní dopravu: Konfiskoval obchodní plavidla na základě válečných zákonů, sám je pak od státu pod cenou kupoval, načež je i s nákladem zase prodával.

Přes Panamu!

Cestu doslova napříč střední Amerikou začali budovat již Francouzi v devadesátých letech 19. století. Po světové válce po nich přebrali štafetu Američané. Začátek nicméně nebyl nijak slavný – dělníky i vedení projektu Panamského průplavu decimovala žlutá zimnice a malárie a první hlavní inženýr utekl už po necelém roce.

TIP: Historie americké zahraniční politiky: Krvavé hříchy strýčka Sama

Jeho nástupce se moudře nejprve soustředil na budování zázemí pro dělníky, aby udělal stavební podmínky alespoň o trochu snesitelnější. Svou práci vzdal po dvou letech z neznámých důvodů. Až teprve třetí hlavní inženýr stavbu dokončil v roce 1914 – do plného provozu se nicméně průplav dostal až po světové válce. Výstavba průplavu stála Američany 352 000 000 dolarů. Spolu s francouzskou investicí činily celkové náklady 639 000 000 dolarů, což odpovídá 7 miliardám dnešních dolarů. Stavba si od roku 1889 vyžádala 20 000 lidských životů, po roce 1904 zde bak při výstavě zahynulo dalších 5 609 dělníků..