Ditrichštejnovo mikulovské panství: Kardinál se inspiroval ve slunné Itálii

Pokud vám slunná malebná krajina jednoho z jihomoravských center připomíná panoramata z okolí Věčného města, není to náhoda. Příhodných geologických a klimatických podmínek totiž využil kardinál a olomoucký biskup František z Ditrichštejna, který dal Mikulovsku jeho současnou tvář

22.10.2022 - Pavel Juřík



Oblast Pálavských vrchů byla osídlena již v pravěku, jak dokazují archeologické vykopávky z mikulovského okolí. Během 2. století n. l. zde operovaly římské legie, později tudy vedla obchodní stezka spojující sever Evropy s Jadranem. K Moravě bylo Mikulovsko trvale připojeno až po vítězství českého knížete Vratislava II. nad rakouskými Babenberky roku 1082, a někdy v této době byla na tamějším Zámeckém vrchu postavena dřevěná strážní stavba. V roce 1173 již v Mikulově stál kostel, kolem kterého vznikla slovanská osada nazývaná Česká ves – základ budoucího města.

To v roce 1249 moravský markrabě a pozdější český král Přemysl Otakar II. za věrnou podporu daroval přednímu rakouskému pánu Jindřichovi z Lichtenštejna. Jeho potomci panství v roce 1560 prodali uherskému šlechtici Ladislavu z Kereczenyi, který zahájil přestavbu gotického hradu na renesanční zámek. Další zásadní změnu ve vnější podobě hradu a města přinesl rok 1575, kdy panství náhradou za dluh, který u něj měl císař Maxmilián II., získal zkušený císařský diplomat a dvořan Adam z Ditrichštejna.

Raketový vzestup

O rozvoj Mikulova a jeho okolí se primárně zasloužil Adamův syn, kardinál František z Ditrichštejna (1570–1636). Potomek, narozený v průběhu Adamovy vyslanecké mise ve Španělsku, sice zamířil na duchovní dráhu, ale bylo to zejména jeho politické angažmá, které jej pozvedlo mezi nejvýznamnější osobnosti střední Evropy té doby.

Mládí strávil v Mikulově a na jezuitské škole v Praze, v únoru 1588 pak odcestoval do Říma, kde začal studovat v německém semináři Collegio Germanico. Ve Věčném městě došlo ke dvěma událostem, které významně zasáhly do jeho života. Nejprve se setkal s „apoštolem římské chudiny“ Filipem Nerim (1515–1595), který okolo sebe sdružoval kulturní a mravní výkvět Říma. Později se seznámil s kardinálem Ippolitem Aldobrandinim, budoucím papežem Klementem VIII. (v úřadu 1592–1605). Ten jej jmenoval svým komořím, což Františkovi umožnilo přímo se podílet na politice svatého stolce.

V roce 1597 byl v Ditrichštejn v Praze vysvěcen na kněze, na císařskou přímluvu se stal 3. května 1599 kardinálem a hned 26. května jej kapitula zvolila na uprázdněný stolec olomouckého biskupství. Nový duchovní pastýř vzbudil ve své diecézi řádnou pozornost. Naučil se velmi dobře česky a stal se vzorem příkladného kněze: vedl procesí, zpovídal, navštěvoval nemocné a vězně. Jeho zanícená kázání si brzy získala oblibu napříč sociálními vrstvami i konfesemi – ano, k návštěvě mnohdy zlákala i nekatolíky. Asi jedinou „skvrnou na cti“ se ukázala být jeho nemanželská dcera Jana Františka Prisca, kterou biskup provdal za císařského generála a pána na Strážnici Františka hraběte Magnise (1598–1652).

Kardinálský luxus

Z Mikulova, který začal spravovat roku 1611 po smrti svého bratra Maxmiliána, František obratem učinil svoji rezidenci. O sedm let později sem přemístil i biskupskou kancelář, protože z města to bylo do Vídně i do Brna blíže než z Olomouce, a roku 1624 celý biskupský dvůr. Mikulov se de facto stal hlavním městem Moravy, neboť právě sem se sbíhaly nitky všech státních a církevních úřadů na Moravě, aby odtud dále pokračovaly do Vídně a Říma.

Zámek, v němž se usadil, si kardinál komfortně zařídil. Největší část stavebních úprav na něm stihl provést hned v letech 1611–1618, v menší míře ale práce, na které si najímal přední umělce své doby, pokračovaly až do roku 1633. K posílení obrany rezidence dal vybudovat tři mohutné bastiony, které byly později začleněny do zámeckých budov a zámku dodaly charakteristický vzhled.

Do předzámčí kardinál umístil svoji na svou dobu velmi bohatou knihovnu, kterou ale v roce 1645 ukořistili Švédové a v 50 velkých sudech ji odvezli do své vlasti. Proslulé bylo i kardinálovo divadlo se skládacím jevištěm, které inspirovalo vznik podobných exemplářů i na dalších zámcích u nás – například v Jaroměřicích nad Rokytnou nebo v Českém Krumlově.

Když kardinál dokončil přestavbu biskupské katedrály svatého Václava v Olomouci, začal se věnovat kostelu svatého Václava pod mikulovským zámkem. Při příležitosti svých 55. narozenin při něm dne 22. srpna 1625 založil kolegiátní kapitulu svatého Václava. Mikulovští probošti byli jmenováni Ditrichštejny a jako preláti měli právo zasedat na Zemském sněmu Markrabství moravského. Z Mikulova tak kardinál vytvořil jedno z duchovních center země, neboť kolegiátní kapituly byly na Moravě jen čtyři.

Mariin dům

V roce 1622 vydal papež Řehoř XV. bulu, skrze niž Ditrichštejnovi povolil postavit kopii Svaté chýše. Šlo o údajný domov Panny Marie, který měl být podle pověsti přenesen do italského poutního místa Loreto přímo z Nazareta. O dva roky později z Apeninského poloostrova František přivezl i sošku černé Madony, která se v první loretánské kapli v českých zemích stala uctívaným artefaktem. Kostel sv. Anny, který nad ní nechal v polovině 17. století postavit kardinálův synovec Maxmilián, roku 1784 vyhořel a v polovině 19. století byl upraven na ditrichštejnskou hrobku, v níž je dodnes pietně uloženo 27 rakví s ostatky členů rodu. 

Svatý kopeček se zvonicí a kaplí Sv. Šebestiána. (foto: Pixabay, Markéta (Machová) Klimešová, CC0)

Na takzvaném Tanečním vrchu dal kardinál roku 1623 jako výraz poděkování za ochranu města před morovou epidemií zbudovat poutní kapli ke cti sv. Šebestiána, přičemž posvěcení a položení základního kamene se účastnil osobně. Vrch byl následně přejmenován na Svatý kopeček a kardinál z něj vytvořil jedno z nejvýznamnějších poutních míst na Moravě. Přispělo k tomu i zřízení křížové cesty, jejíž součástí je i kaple Božího hrobu, dokončená roku 1630. Jen o dva roky mladší je pak zvonice (kampanila), stojící nedaleko kaple sv. Šebestiána.

Komponovaná krajina

František z Ditrichštejna se výrazným způsobem zasloužil o citlivou úpravu krajiny okolo svého rezidenčního města v duchu pozdní renesance, manýrismu a raného baroka. Rozsáhlou zámeckou rezidenci v Mikulově spojil pomocí terasovitých zahrad s městečkem pod ním, které obohatil o řadu architektonických staveb nebo přestaveb a již zmíněný posvátný areál Svatého kopečku.

Významnou roli v celé koncepci hrál také letohrádek Portz (nazývaný později též Lusthaus), postavený na ostrůvku Tichý uprostřed Nového rybníka. Ve druhé polovině 19. století však byla vodní plocha při stavbě železniční trati částečně zasypána, takže z ostrova se stal poloostrov.

Součástí komponovaného celku ditrichštejnského Mikulovska se staly také dvě obory, obehnané kamennými zdmi. Jedna ležela nedaleko zámku u rybníka Šibeničník na rakouské straně hranice, druhá obora byla vybudována na již zmíněném ostrově Nového rybníka, na který vedl patnáctiobloukový, dodnes dochovaný cihlový most. Odtud pak k mikulovskému zámku směřovala jedna z mnoha alejí. U rybníka stál mlýn, hospodářské budovy, velká rybárna a kaskáda tří rybníčků, u nichž Ditrichštejnové bavili své vzácné hosty ještě na počátku 20. století.

TIP: Šlechta z Valtic: Jak přišli Lichtenštejnové ke svému bohatství?

Krajinotvorba a rozsáhlá stavební činnost kardinála Františka z Ditrichštejna posunula město Mikulov mezi nejvýznamnější vrchnostenská sídla českých zemí. Jedna z dominant jihomoravského pohraničí se právem řadí k takovým skvostům, jako jsou Český Krumlov, Jindřichův Hradec, Litomyšl či Kroměříž. 


Další články v sekci