Disciplína těla i ducha: Jóga se v moderní společnosti šířila od 19. století

Kořeny jógy sahají až do 2. tisíciletí př. n. l. a vycházejí ze souboru nauk o metodách ovládání tělesných a duševních funkcí člověka, zahrnujících tělesná cvičení, koncentraci a meditaci. Postupně tak vznikl ucelený systém fyzické aktivity, dechových technik, soustředění a etických zásad. I když existuje celá řada definic tohoto konceptu, mají vždy společný základ – jednotu. 

Splynutí bez odlišení

Samotný termín jóga pochází ze starodávného jazyka sanskrt a ve zjednodušeném překladu znamená „naprosté splynutí bez odlišení“. Nejčastěji se používá k označení metody různých tělesných či duševních cvičení a filozofického systému nebo k identifikaci jogínských cílů, jako je sebepoznání, osvobození, sjednocení či nesmrtelnost. Podle svámího (jogína) Gítanandy Giri (1906–1993) je jóga způsobem života, obratností v jednání, vědou o celistvě pojatém člověku, vědomým vývojem a učením o tom, jak růst prostřednictvím evolučního procesu. Je způsobem života, který integruje lidskou povahu tak, že všechny aspekty života začnou pracovat v harmonii. Jóga však nepředstavuje jen náboženství, je naopak daleko více spíše sjednocujícím principem nad všemi ostatními věroukami a filozofiemi. Jen tak je možné pochopit rozšíření jedné z nejčastěji praktikovaných forem disciplíny těla po celém světě.

Písemné záznamy o józe existují déle než čtyři tisíce let. Základním textem tohoto učení je Pataňdžaliho pojednání Jógasútra, sepsané pravděpodobně kolem roku 300 př. n. l. Nepředpokládáme, že by Pataňdžali byl jediným duchovním tvůrcem celého směru, ale je považován za jeho významného propagátora. Jógu ve svém díle popsal jako „čitta – vrtti – niródah“ (zastavení pohybu mysli). Definoval také systém rádžajógy (královské jógy), která má praktikujícím umožnit stát se králem nad sebou samým. Metodu prezentoval jako osmistupňovou cestu k ovládání sebe sama, přičemž žádný z kroků nesmí být vynechán, protože má svůj specifický význam.

Loupeživí jogíni

Až do poloviny 19. století zůstávala jóga fenoménem prostorově omezeným na oblast dnešní Indie, Pákistánu a dalších přilehlých území. Zprávy o ní se sice skrze cestovatele a obchodníky objevovaly v Evropě už o století či dvě dříve, tyto reference ale obvykle nebyly pozitivního charakteru. Vedle toho, že návštěvníci z ciziny obvykle jogínským praktikám nerozuměli, je mohl od jakéhokoli dalšího zkoumání odradit fakt, že už od 15. století na obchodních cestách severní Indie působily organizované bandy ozbrojených příznivců tohoto životního stylu. Přepadům karavan britské Východoindické společnosti, na něž se tito lupiči začali od počátku 19. století specializovat, učinila přítrž až porážka velkého indického povstání v letech 1857–1858.

Právě v polovině 19. století se začal měnit i pohled západní společnosti na jógu. S fenoménem, který si do té doby Evropané představovali spíše jako vojenský výcvik, euroamerickou civilizaci v jeho duchovní podobě seznámila například šlechtična rusko-německého původu Helena Petrovna Blavatská (1831 až 1891). Zcestovalá žena, která od mládí projevovala parapsychologické schopnosti, podle svých slov strávila sedm let v Tibetu, kde se věnovala studiu učení indických duchovních mistrů. Po svém příjezdu do USA roku 1875 založila takzvanou Teozofickou společnost, jejíž členové se zabývali širokým spektrem ezoterických činností včetně jógy. V její další popularizaci velmi pomohla aktivita indického vydavatele Srise Chandry Vasu (1861–1918), který do angličtiny koncem 19. století přeložil základní spisy hathajógy.

Kongresový úspěch

Pokud bychom hledali datum vzniku moderní jógy, nelze minout rok 1893. Indický mystik a nacionalista Svámí Vivékánanda (1863–1902), který se předcházejících pět let osobně seznamoval s kulturními a náboženskými směry celé své rodné země, se rozhodl zúčastnit Světového náboženského kongresu, který probíhal od 11. do 16. září v americkém Chicagu. Už po cestě vedl množství přednášek, a jelikož slavil úspěch i se svým kongresovým vystoupením, vydal roku 1896 vlastní spis Rádža-jóga. Vyznal se v něm ke snaze navázat na klasickou Pataňdžaliho Jóga-sútru, kterou chtěl západu předat v její co nejpůvodnější podobě.

Dvě světové války a hospodářská krize mezi nimi velmi otřásly tradičními kulturně-náboženskými vzorci euroamerické civilizace. Duchovní vakuum lidí, kteří se odvraceli od křesťanství, se vedle mnoha různých levicových směrů pokoušely vyplnit i různé ezoterické koncepty včetně jógy. Přímo do Indie se začali vydávat první evropští spisovatelé, aby si nové učení v jeho domovině mohli vyzkoušet na vlastní kůži. Jedním z nich byl rumunský religionista Mircea Eliade (1907 až 1986), kterého k józe přivedlo studium indické historie a literatury na univerzitě v Kalkatě. Roku 1954 pak vydal knihu Jóga, nesmrtelnost a svoboda, která pro vážné zájemce o studium podstaty tohoto směru dodnes představuje jeden z klíčových textů.

V centru zájmu popkultury

Druhá polovina 20. století představuje klíčové období pro rozšíření jógy napříč západní kulturou. Vedle pokračující duchovní deziluze euroamerické civilizace příznivě působil také pokrok v komunikačních technologiích. Cesta do Indie už nepředstavovala několikaměsíční anabázi, ale fyzicky ji bylo možné zvládnout v rámci dnů, rozšíření filmu (a později televize) pak umožnilo distribuovat informace o jogínském učení desetitisícům žáků naráz. 

V souvislosti s kulturní revolucí šedesátých let sehrál svou roli v šíření jógy a dalších indických duchovních směrů také vliv některých britských rockových kapel, které z východních učení dokázaly na nějakou dobu učinit módní záležitost. Skupiny jako The Beatles či The Rolling Stones či interpreti jako Jimi Hendrix a Donovan sice přímo s jógou až na výjimky neměli nic společného, svým obrovským popkulturním dosahem ale na nějakou dobu podnítili zájem o vše, co se týkalo indické kultury a duchovna.

Úskalí lotosového sedu

Vůbec prvním Čechem, o jehož kontaktu s jógou se dochovaly doklady, je Odorik z Porlemone čili Oldřich z Furlánska (asi 1281–1331). Františkánský mnich ve službách papežského stolce se stal vyslancem v Pekingu a na některých ze svých cest po Asii, které konal mezi léty 1316 a 1330, se setkal i s jogíny. Referoval o nich (coby „fakírech“) ve svém latinsky psaném deníku Itinerarium Orientalis. 

Na člověka, který by se jógou zabýval i prakticky, si české země musely počkat až na přelom 19. a 20. století. Stal se jím mystik a okultista Karel Weinfurter (1867–1942), který se spolu se svým přítelem Gustavem Meyrinkem (1868 až 1932) oddával meditacím spojeným s ovládáním dechu. Roku 1913 pak tento všestranně schopný literát vydal desetidílnou publikaci Divy a kouzla indických fakírů, v níž své dosavadní znalosti o józe shrnul do uceleného kompendia. Zejména jeho přičiněním se jóga dostala do povědomí pražských mystiků, sdružených od roku 1924 ve spolku Psyché, zůstávala ovšem v pozici okrajové duchovní disciplíny, jejíž čas měl teprve přijít. 

Německá okupace a vznik Protektorátu Čechy a Morava adaptaci jógy na české prostředí zcela přerušily. Pětasedmdesátiletému Weinfurterovi se v březnu 1942 stal osudným výslech na gestapu, kde jej vyšetřovatel Fritz Kiesewetter násilím nutil předvést náročnou pozici lotosového sedu. Pražský mystik přitom utrpěl mnohačetná poranění kloubů a šlach, na jejichž následky 14. března zemřel.

Cviky jen pro tělo

Dalšímu šíření jógy v Československu nepřál ani komunistický režim, pod jehož tlakem se přední propagátoři této disciplíny jako Květoslav Minařík, František Drtikol nebo Eduard Tomáš postupně museli uchýlit do ilegality. Své zkušenosti tak mohli předávat pouze úzkým skupinkám svých žáků, se kterými se setkávali na neoficiálních bytových seminářích.

TIP: Od šamanů k bílým plášťům: Jóga s požehnáním vědy

Jisté oživení nastalo v průběhu šedesátých let, kdy se zmínky o józe mohly v omezené míře objevovat i v tištěných médiích. Této tematice se čas od času věnoval například časopis Mladý svět či deník Lidová demokracie. V dalších dekádách režim praktikování jógy zdánlivě nekladl žádné překážky, ve skutečnosti se mu ale podařilo mezi širokou veřejností úspěšně etablovat dojem, že jde pouze o zdraví prospěšné tělesné cvičení bez hlubšího duchovního podtextu. Toto povědomí pak v jisté části domácí společnosti přetrvává dodnes.