Dějiny prostituce: Je prodejná láska skutečně nejstarším řemeslem?

Pod pojmem „nejstarší řemeslo“ dnes rozumíme poskytování sexuálních služeb za finanční či jinou odměnu, tedy zjednodušeně prostituci. Ve skutečnosti však toto staré klišé nemusí být zcela pravdivé. Nejstarší lidskou „profesi“ v širším slova smyslu totiž nepochybně představoval lov a sběr, kterým se zabývala primitivní lidská společenství již před stovkami tisíciletí. Později v období neolitu k lidským činnostem přibylo také nejjednodušší pravidelné zemědělství neboli pěstování zdomácnělých plodin a chov domácích zvířat. Toto však nejsou profese v pravém slova smyslu, o řemesle pak ani nemluvě. 

Když to vezmeme s určitou nadsázkou, prodejná láska v tomto ohledu skutečně vítězí. Prostituce se totiž objevuje prakticky u všech raných starověkých civilizací s předpokladem alespoň minimálně fungujícího obchodu a infrastruktury. Jak je tedy patrné, sexuální služby se promítly do role jednoho z žádaných obchodních artiklů již velmi záhy v dějinách lidské civilizace.

Starověké civilizace

• Pouliční pracovnice i vzdělané hetéry

Obecně lze konstatovat, že v období starověku byla prostituce běžným a dokonce velmi rozšířeným jevem. Prostitutky jsou přímo zmiňované například již v dávném zákoníku krále Chammurabiho (vládl 1792–1750), pocházejícího z 18. století před naším letopočtem. Babylonský král ve své proslulé sbírce zákonů myslel také na ochranu dědických práv žen, které se živily prostitucí. Ty totiž představovaly spolu s vdovami jediné dvě skupiny něžného pohlaví, nemající žádné mužské opatrovníky. Podle zmíněných nařízení mohly prostitutky volně disponovat s dary od svých otců. V případě dědictví po otci sice spravovali majetek v podobě polí a dobytka jejich bratři, prostituující ženě však zákonitě náležel příslušný podíl obilí, oleje a mléka. Z této skutečnosti je zřejmé, že prostituce byla ve starobabylonské říši věcí zcela běžnou a do značné míry tolerovanou.

Období antiky pak můžeme nazvat dokonce zlatým věkem prostituce. Ve starověkém Řecku byly podle soudobých pramenů rozlišovány hned tři skupiny prostitutek (ale také prostitutů): pornai, neboli sexuální otrokyně; dále rodem svobodné „pouliční“ prostitutky a nakonec takzvané hetaery, což byly vzdělané společnice, poskytující nejen sexuální, ale také kulturní nebo umělecké zážitky. Podobně jako pozdější japonské gejši se hetéry často těšily význačnému společenskému postavení, a to dokonce takovému, jakého nedosáhly téměř žádné jiné ženy dané doby. 

Mezi pornai (moderní slova jako „porno“ nebo „pornografie“ pochází právě odtud) a takzvané „pouliční pracovníky“ však mohly patřit nejen dívky, ale také chlapci, přestože veškeré služby byly zaměřené výhradně na mužskou klientelu. Homosexualita a bisexualita byla tehdy ostatně zcela běžná a mnohými soudobými autory také vyzdvihovaná. Pouze hetaera byla bez výjimek vždy žena. 

Podle tradice zavedl v 6. století politický reformátor Solón (asi 638–558 př. n. l.) v lidnatých částech Řecka státem podporované nevěstince. V těch působily zejména pornai, které si svobodní Řekové nehledě na výši svého příjmu mohli dovolit. Prostituce pak zůstala legální po celé klasické období Řecka i Říma, přestože někteří pozdější římští císaři, již ovlivnění křesťanstvím, od ní své poddané spíše odrazovali. Četnost římských nevěstinců (z mnohých se zachovaly trosky často s velmi pikantní výzdobou, například v Pompejích) však svědčí o nepřetržité oblibě prostituce mezi Římany. Je známo, že někteří výstřední římští císaři nutili k prostituci i vdané ženy z aristokratických kruhů, a Gaius Caligula (12–41 n. l.) dokonce údajně zavedl jakýsi luxusní nevěstinec v císařském paláci.

Již v tomto období se však také naplno projevily stinné stránky nejstaršího řemesla – například nebývalé rozšíření sexuálního otroctví a dětské prostituce zajišťované zejména organizovaným shromažďováním sirotků. Sexuální otroctví bylo také častou formou trestu a nevyhnutelným osudem pro mnohé dlužníky, zločince nebo válečné zajatce. Dražby sexuálních otroků mohly být veřejné. Movití patricijové si však často vybírali v soukromých dražbách. Nebylo přitom neobvyklé, když si bohatý patricij takto opatřil například několik mladých chlapců. 

Nucená prostituce byla také legálním prostředkem trestu pro usvědčené kriminálnice. Římské nevěstince zvané lupanária byly ve větších městech velmi početné a sloužily rozmanité klientele. Průměrná délka života prostitutek na území Říma a jeho provincií pochopitelně nebyla příliš vysoká – obvykle umíraly brzy následkem fyzického násilí nebo nakažlivých pohlavních nemocí. V ojedinělých případech však tyto ženy dokázaly získat svobodu a živily se poté často jako lidové léčitelky, porodní báby apod.

Středověk pod vlivem církve

• Nájemná láska pro laiky i kněze

V průběhu středověku se s prostitucí setkáváme především v městských aglomeracích. Římskokatolická církev sice pohlížela na všechny formy nemanželské sexuální aktivity jako na hříšné, prostituce však byla obvykle tolerována. Důvodem byla prostá obava z toho, že zákaz prodejné lásky povede k ještě větším zlům v podobě znásilňování, sodomie (včetně pedofilie) a zavrženíhodného sebeukájení. Proti úplnému zákazu prostituce vystoupil již jeden z církevních otců, Svatý Augustin (Aurelius Augustinus, 354–430), a jistá forma tolerance, byť značně kolísavá, platila téměř po celé období středověku. Přesto se však objevovaly výrazné výhrady a mnozí církevní hodnostáři opakovaně volali po nápravě prodejných žen.

S koncem římského impéria se prostituce pomalu měnila na výnosné obchodní odvětví. K tomu přispěly zejména ostré církevní výhrady vůči otroctví a postupné upevňování obchodních vztahů v raně středověké společnosti. Prostitutky měly obvykle jasně vyčleněné ulice nebo místa, kde své řemeslo směly provozovat. V mnoha městech však byly vykázány z okruhu vlastních hradeb a působily pouze vně města, kde již nespadaly pod jurisdikci tamních autorit.

V jižní Evropě, a později také ve většině dalších evropských zemí, byly zakládány občanské nevěstince. Zatímco jejich personál byl zcela legitimní, provozování prostituce mimo tyto domy již bylo považováno za protizákonné. Není také bez zajímavosti, že ve středověku provozovali nevěstince také vysocí církevní činitelé, v Anglii například jistý biskup z Winchesteru. Podobné případy se na přelomu 14. a 15. století objevovaly i v Praze. Není tedy žádným překvapením, že prostituce zvláště v řadách církve byla jednou z věcí, které ostře kritizovali církevní reformátoři včetně Jana Husa. 

Jiná překvapivá statistika pochází ze středověké Francie. V průběhu 14. století tvořili kolem 20 procent klientely soukromých nevěstinců ve francouzském Dijonu příslušníci kléru. Je pravděpodobné, že v dalších evropských státech byla situace podobná. Prostituce pochopitelně kvetla také v době křížových výprav.

Příliš odlišné nebylo postavení prostitutek ani v oblastech pod vlivem islámu. Již v 7. století prohlásil prorok Mohamed (570–632), že prostituce je zakázána, a byla tedy teoreticky považována za hřích. Přesto zůstal arabský obchod se sexuálními otrokyněmi běžný prakticky po celé období středověku a raného novověku. Velké množství žen z oblasti Kavkazu, Asie, severní Afriky i Evropy tak bylo nuceno k prostituci v harémech arabského světa.

Novověké prodejné ženy

• Od uvolnění mravů k pohlavním chorobám

V renesanční Evropě se pohled na sexualitu v některých ohledech uvolnil. U mnoha panovnických i šlechtických párů začalo být například běžné, že manželé žili odděleně. V manželství šlo především o zajištění následnictví a sledování diplomatických cílů. Sexuální kontakt se mnohdy omezil pouze na zplození potomka a následníka trůnu, zatímco „plnohodnotný“ milostný život vedl král a případně také královna se svými víceméně oficiálními milenci a konkubínami.

Nejvíce „uvolněné mravy“ tradičně panovaly v Itálii a dalších středomořských státech, zatímco severní Evropa byla zprvu podstatně umírněnější. Šlechtické výpravy zvané kavalírské cesty pořádala do těchto oblastí i česká aristokracie a pro mnohé z šlechticů byly doslova kulturním šokem. Otevřenost italských kurtizán vyrážela dech pážatům i šlechtickým jinochům z německých a českých krajin. Dlužno dodat, že podobné situace byly velmi krušnými chvilkami pro jejich poručníky, kteří mimo jiné měli mladé aristokraty chránit před „nepatřičnými svody“. 

Koloniální velmoci, jako bylo v 16. století také Portugalsko, získávaly praktické zkušenosti s prostitucí zejména díky svým námořníkům. Ti se v nově vytvořených koloniích někdy přímo zapojovali do obchodování s „bílým masem“, unášeli například japonské ženy a dívky a nutili je k prostituci na palubě svých lodí nebo v přístavních městech.

V mnoha oblastech Evropy se však prostituce začala znovu kriminalizovat nebo alespoň více kontrolovat koncem 15. století, když v Neapoli propukla velká epidemie syfilidy. K té došlo roku 1494 a možná souvisela s Kolumbovými zaoceánskými výpravami. V té době bylo například v Římě evidováno na 7 000 prostitutek, v Benátkách pak dokonce 11 tisíc, a to byly počítány pouze ženy v nevěstincích, nikoliv na ulici. Pohlavní choroby mohli do Evropy zavléci vracející se námořníci, kteří se na americkém kontinentu chovali více než přátelsky k místním domorodým ženám. V následujících desetiletích se epidemie pohlavně přenosných chorob začaly pravidelně opakovat, což přineslo další vlnu kritiky veřejných domů. 

S příchodem protestantství již byla prostituce v mnoha oblastech považována za hříšnou a následovaly různě úspěšné pokusy ji zcela nebo alespoň částečně potlačit. Prostitutky byly někdy nuceny odlišit se od počestných žen a nosit odlišující znamení, chápané někdy dokonce jako znamení hanby, v podobě určitého předmětu, písmena, vyholené hlavy a podobně.

Tímto směrem šel však vývoj především v Evropě. V mnoha mimoevropských kulturách byl přístup k prostituci podstatně méně přísný a ženy s touto profesí se běžně účastnily veřejného života, vystupovaly v divadelních představeních a jejich společenské postavení mohlo být relativně vysoké.

Prostituce v Asii

• Od oiran ke známým gejšám

V Japonsku byly vysoce postavenými kurtizánami takzvané oiran, rozšířené zejména v období mezi lety 1600–1868. Oiran ovládaly umění tance, poezie, hudby a kaligrafie. Stejně jako později gejši tak svým klientům poskytovaly mnohem víc než jen sexuální služby. Tyto kultivované společnice z uzavřených městských čtvrtí si obvykle mohli dovolit vydržovat jen nejvlivnější a nejbohatší muži v daných komunitách. Během 18. století začaly být oiran vytlačované gejšami, které byly dostupné také průměrně situovaným mužům a postupem času se staly celkově oblíbenějšími. V zažité japonské tradici, jež bez problémů dokáže skloubit poskytování sexuálních praktik s veskrze kultivovanou společností, však pokračovaly nadále. Jejich hlavní úlohou bylo poskytovat profesionální zábavu a samotný pohlavní akt rozhodně nebyl automaticky očekáván, přestože k němu obvykle docházelo.

Mezi nejsmutnější události v dějinách prostituce moderní éry patří také „nucená prostituce“, či spíše brutální znásilňování čínských žen, kterých se dopouštěli japonští císařští vojáci ve 30. letech minulého století. Podle některých údajů bylo pak asi 80 až 300 tisíc dívek v Japonci okupovaných územích donuceno sloužit ve vojenských nevěstincích. K podobným událostem, i když v podstatně menším měřítku, však docházelo během válečných dob i dříve a na jiných místech.

Prostituce v moderní době prošla alespoň ve vyspělých společnostech značnou proměnou a zejména využívání různých druhů antikoncepce a zdravotních prohlídek výrazně snížilo výskyt epidemií pohlavních chorob. Nelegální prostituce a s ní spojená kriminalita však zůstává stále stejným palčivým problémem dneška. Snad i proto je dosud prostituce v západní společnosti obecně považována za opovrženíhodnou, podřadnou a dobrým mravům odporující činnost. Vskutku případné zhodnocení pro to vůbec nejstarší řemeslo na světě.