Defenestrace číslo jedna: Proč se v Praze házelo poprvé z oken?

Jeho volání proti falešným prorokům a proti nepravému vladaři mělo úspěch. Ujišťoval své zanícené posluchače, že je nutné, aby se lid sám chopil zbraní a vykonal boží pomstu.

„Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci poznáte je [...]. Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyťat a vhozen do ohně [...]. A viděl jsem dravou šelmu a krále země i jejich vojska shromážděná, aby vytrhli do boje proti jezdci a proti jeho vojsku, ale šelma byla zajata a s ní i falešný prorok, který k její cti činil zázračná znamení a svedl jimi ty, kdo přijali cejch šelmy a klekali před jejím obrazem. Za živa byli šelma a její prorok hozeni do ohnivého jezera hořícího sírou. Ostatní byli pobiti mečem vycházejícím z úst jezdce. A všichni ptáci nasytili se jejich těly [...]. Hle, jaká hrozí nebezpečí! A nikdy není nebezpečí překonáno bez nebezpečí. Proto je proti velkému nebezpečí nezbytná velká příprava.“ 

Procesí

Na Želivského výzvu se v neděli 30. července 1419 dostavil na kázání k Panně Marii Sněžné hojný počet pražského lidu. I když šlo o bohoslužbu, neměli Pražané holé ruce, ale měli v nich zbraně. Když kázání skončilo, uspořádal Želivský průvod, v jehož čele byla nesena svátost oltářní. Cílem průvodu byl kostel svatého Štěpána, kde se konaly katolické bohoslužby. To však nebyl jediný důvod. Jan Želivský totiž na zásah krále ztratil kazatelnu právě v kostele sv. Štěpána Na Rybníčku, a to se ho hluboce dotklo. Jeho úmyslem bylo zmocnit se kostela a získal jej zpět pro sebe.

„Roku 1419. v neděli na svatého Abdona, to jest 30. července se konalo veliké procesí od Panny Marie Sněžné ke svatému Štěpánu, ale kostel svatého Štěpána před ním zavřeli. Lidé z toho procesí však vyvrátili kostelní dveře a vešli do kostela násilím a sloužili tam mši svatou a podávali prostému lidu tělo a krev Páně pod obojí způsobou. Když se pak z toho procesí od svatého Štěpána vraceli, zastavili se u radnice a žádali purkmistra a konšely, aby byli propuštěni všichni vězňové, kteří byli zatčeni za to, že přijímají tělo a krev Pána Ježíše Krista pod obojí způsobou. Purkmistr a konšel ani rychtář to nechtěli udělat. A vtom prý někdo z radnice hodil kamenem po knězi, který nesl monstranci s tělem Páně.“

Z oken ven

Představitelé novoměstské radnice byli o situaci nejspíš dobře informováni. O tom může svědčit i jejich zasedání v neděli před polednem, tedy v poněkud neobvyklou dobu. Bylo jim jasné, že napětí se blíží k vyvrcholení a proto pravděpodobně nechali sledovat radikální předáky.

Na vzniklou situaci ale nakonec zareagovali jen tím, že svolali mimořádnou chůzi. Stačili ještě zavolat královského podkomořího Jana z Bechyně s ozbrojenou mocí, když procesí došlo k radnici. Jeho mluvčí začal jednat o propuštění zajatců. Konšelé měli údajně shromážděné urážet a jeden z radních dokonce hodit kámen na Želivského, který držel monstranci. Účastníci procesí asi od začátku počítali s tím, že záležitost neproběhne hladce a že svůj záměr potom dovedou za všech okolností do konce, o čemž svědčily i jejich zbraně. Když přišla ta pravá chvíle, použili je při útoku na radnici.

„Brzy přemožen byl odpor všeliký. Zuřivci vedravše se do domu, poráželi v něm vše napořád a vyházeli ty, kteří utéci nemohli,“ uvádí František Palacký. A spoluautor Starých letopisů českých k tomu podává velice podrobnou výpověď: „Všichni lidé v tom procesí velmi byli pobouřeni, vtrhli na radnici a vyplenili ji. Purkmistra Jana Podivínského, Klimenta Šťastníka, koželuha Tomáška, konšely Čeňka Patriarchu, Rehlu Drevníka, Jana Humpolce, Václava Barbořina, Jana Rybu, Sasína, rychtáře Nykláska, rychtářovy pacholky, valcháře Řeháka (toho zabili v kuchyni) – ty všechny a ještě několik dalších ukrutně, hanebně a bez milosti povraždili, protože je házeli z oken dolů na oštěpy, sudlice, meče a kordy; a který při tom nevypustil duši, toho hned na místě dorazili.“

Počet obětí se odhaduje na deset až čtrnáct mrtvých a většina z nich byla dobita pod okny radnice. „Podkomoří Jan z Bechyně přichvátal sice asi s třemi sty jízdnými ku pomoci, ale spatřiv nesčíslné proti sobě zástupy každým okamžením se množící, poradil se, jak říkají, s Vaňkem.“ Vzbouřenci zcela ovládli situaci. 

Dva Janové

Kolem pražské defenestrace je však řada nejasností a otazníků. František Palacký napsal: „Tu rozlítivše se zástupové, počali sbíhati se ozbrojení ze všech stran a vedením Žižkovým hnali se útokem proti radnici.“ Týkala se tato zmínka skutečně Jana Žižky z Trocnova? Týkala. Aspoň to stručně uvádějí dva kronikáři – Vavřinec z Březové a Bartošek z Drahonic. Žižkovo jméno se tedy objevuje už v počátcích husitské revoluce. Jeho role ale nebyla zcela jasná. Můžeme předpokládat, že v těch kritických okamžicích Jan Žižka na Dobytčím trhu byl, ale už nic víc.

A byla defenestrace opravdu živelný výbuch lidové zloby, nebo byla celá akce pečlivě připravena? Musíme se přiklonit k představě záměrně vedeného, tajně schystaného úderu. Želivského posluchači přišli na nedělní kázání se zbraněmi ukrytými pod plášti, konšelé měli zřejmě pohotovost, když místo na nedělní mši byli na radnici, za napjaté situace v Praze se nějaké mimořádné události zřejmě čekaly. Šlo už jenom o to, co konkrétně tu lavinu spustí.

„Tehdy král Václav dlel se svým dvorem na Novém hradě, vzdáleném skoro míli do Prahy. A pro ten skutek zmocnil se nepřátel pravdy v Praze veliký strach; neboť jak usedlí, tak přistěhovalci na Novém Městě, ti všichni a každý zvláště byli od těch, kteří svrchu jmenované konšely zavraždili, pod trestem ztráty hrdla nebo vypovězení z města povoláni, aby se ve svých zbrojích dostavili na radnici; proto mnozí a zvláště rouhači pravdy ze strachu, že jim hrozí nebezpečenství smrti, uprchli z města. Obec však sama zvolila si čtyři hejtmany až do volby budoucích konšelů a svěřila jim pečeť a jiné konšelské odznaky, přičemž v těch dnech na Novoměstské radnici hlídalo ve dne v noci množství ozbrojenců.“ 

Zlomený král

„Zpráva o krvavém tom povstání donesla se rychle na Nový hrad kunratický a způsobila na dvoře králově ohromu náramnou a všeobecnou; král Václav zejména vztekem ani vzpamatovati se nemoha, přísahal, že hrozně se mstíti chce, zvláště na kněží husitských, jež tudíž i jmenoval, a že vyhladí konečně celou tu sektu až do kořene. Když jeden z důvěrníků jeho neopatrné prohodil slovo, jako že dobře byl předvídal, že něco takového se stane, král obořil se naň co domnělého spoluviníka a porazil ho k zemi a byl by ho dýkou probodl, kdyby mu byli v tom nepřekazili. Lehká mrtvice, ranivši zvláště levý bok těla, avšak nezbavivši ho všeho pohybování, byla bezprostředním následkem tak neobyčejného rozzuření se.“  

Václav nakonec přijal zprostředkování konšelů Starého Města pražského. Prostě se spokojil s omluvou novoměstské obce a potvrdil vzniklý stav. „A tak bylo dohodnuto, že obec Nového Města pražského se pokoří králi a král že ráčí potvrdit nové konšely, které si obec zvolí.“ K potvrzení došlo 2. srpna. 

TIP: Zase se házelo z oken: Proběhla Třetí pražská defenestrace

Novoměstská defenestrace představovala násilný převrat tato a tragédie krále Václava nadobro zlomila. „Příběh ten zničil všecku důvěru Václavovu k lidem; zdálo se mu, jako by nejen milci, ale i sama jeho manželka se spikla proti němu, protože husitství více nebo méně všichni příznivi byli. Na den Nanebevzetí Panny Marie zotaviv se poněkud, zpovídal se, ale svátosti oltářní, pro ustavičné dávení, přijímati nemohl. Nazítří ve středu, dne 16. srpna roku 1419., nenaříkal sice leda na bolesti v levé ruce, které již po deset dnů trápily jej ustavičně: podvečer ale porazila jej nová mrtvice s takovou prudkostí a silou, že v několika hodinách strašně stonaje ducha pustil.“ Král umíral, zatímco husitská revoluce právě vypukla.