Dědictví impéria: Co nám zanechali staří Římané

Římská civilizace byla velmi vynalézavá a praktická. Se svými městy, silnicemi, lázněmi, válečnými stroji, uměleckými díly, literaturou i organizačním strukturami byla vzorem i prokletím pro okolní národy. Nejprve vzdorovaly, poté podlehly, a tak římská kultura zapustila kořeny, které se staly podhoubím celé Evropy. S dědictvím antické civilizace se setkáváme od raného středověku přes renesanci a baroko až po francouzskou revoluci a nacistické Německo.

Řím jako ideál

Někdejší římská velikost, jednota a síla vzaly za své s takzvaným obdobím stěhování národů, které na troskách západní části římského impéria dalo vzniknout novým státům. Zatímco se v jejich názvech odrážela jména migrujících „barbarských“ národů, např. Anglů v Anglii, Vandalů v Andalusii či Franků ve Francii, ideově se budoucí evropské velmoci hlásily ke kořenům antického Říma. Nejzářivějším příkladem je někdejší římská Gallie, později Frankie a nakonec Francie. Byl to právě francký král Chlodvík I., který již v 5. století začal budovat nejmocnější barbarské království po pádu Říma. Jeho úspěch tkvěl nejen v tom, že byl nepochybně schopným válečníkem a diplomatem, ale také ve faktu, že jím obsazený střed Gallie byl krajem velmi úrodným, s dlouhou civilizační tradicí a zachovanými organizačními strukturami. 

Chlodvíkovo dílo dovršil roku 800 jiný „král Franků“, Karel Veliký, jenž byl toho roku korunován v Římě císařem „znovuzrozené Říše římské“. Historie se opakovala i tentokrát. Nově vytvořené impérium se nedlouho po jeho smrti rozpadlo v království, která se však opět nechala vést římským ideálem. Těmito nástupnickými státy byly především Francie a Německo.

Zatímco němečtí panovníci upírali svůj zrak k titulu císaře Svaté říše římské, jenž bylo možno získat korunovační cestou do Říma, Francie si ponechala vůdčí úlohu na poli kulturním – v jazyce, odívání, hudbě, gastronomii či architektuře. Ideál antického Říma žil i v 19. století, kdy mu šel v ústrety Napoleon Bonaparte, ať již vlastní korunovací císařem, pokusem dobýt a sjednotit Evropu či uměleckým imperiálním stylem, příznačně zvaným empír. Ze všech dějinných vůdců zašel nejdál Adolf Hitler, který chtěl skrze Třetí říši vzkřísit mocné impérium, tentokrát ale nikoliv multikulturní, ale čisté germánské rasy. K tomu zneužil veškerou možnou symboliku a dokonce i samotné slovo fašismus má kořeny v latinském fasces (viz slovníček).

Deset století architektury

Pokud se ale někde nesmazatelně otiskl římský odkaz, pak to jsou zejména výtvarné slohy posledních deseti století. Římský vzor, či alespoň inspiraci nezapře architektura, sochařství, malířství ani užité umění. Na římskou architekturu přímo navázal románský sloh, který mnoho typů římských staveb převzal a jiné přizpůsobil potřebám raného středověku.

Jedním ze symbolů románského slohu se stala bazilika, v antickém Římě světská stavba, která sloužila jako tržnice a výjimečně i jako soudní budova. Po nástupu křesťanství se baziliky staly prvními velkými křesťanskými chrámy. Například v Trevíru dosud stojí Aula Palatina, římská bazilika ze 4. století proměněná v křesťanský chrám. 

Nejvýraznějším římským architektonickým prvkem je oblouk a kopule. S oběma se setkáváme po celé někdejší říši v nejrůznějších podobách. Kromě bran, mostů, oken či arkád jsou nejcharakterističtějším zástupcem staveb s obloukem akvadukt a triumfální oblouk. Z dob antiky dodnes přetrvalo několik akvaduktů, nejslavnější z nich Pont du Gard nedaleko Nîmes ve Francii, a známe i autentické triumfální oblouky, například římský Titův či Konstantinův. Naprosto ukázkovým středověkým triumfálním obloukem je Staroměstská mostecká věž u Karlova mostu, z novějších dob a ryze v antickém duchu je to Vítězný oblouk v Paříži či Wellingtonův oblouk v Londýně.

Pokud jde o kopuli, můžeme dokonalou ukázku práce římských architektů spatřit v budově Pantheonu v Římě, která inspirovala mnoho dalších staveb, zejména v baroku a klasicismu. Jmenujme například katedrálu sv. Pavla v Londýně a Kapitol ve Washingtonu. 

Všechny cesty vedou do Říma

Toto okřídlené rčení můžeme použít obrazně i doslovně. Netřeba připomínat, že s rozrůstající se Římskou říší šlo ruku v ruce i budování silnic; od města k městu, od pevnosti k pevnosti, od provincie k provincii a především z Říma do všech koutů říše. Budování silnic bylo velmi sofistikované a mělo význam pro ekonomiku i armádu. O staletí později sloužily římské silnice jako kamenolomy, z nichž například v Británii vzniklo mnoho kostelů a domů. Jejich trasy však zůstaly a i dnes staré římské silnice slouží tak, jak byly vytyčeny. 

Podobné je to i s římskými městy, z nichž mnohá začínala jako vojenské tábory. Po bouřlivém období stěhování národů některá města zanikla, v mnohých však život pokračoval, i když ve značně omezené a primitivní formě. Někde byly mezi ruinami kamenných římských budov roztroušeny chatrče Germánů, jinde však lidé i nadále využívali římské stavby, byť třeba tak, že byl triumfální oblouk začleněn do nového opevnění města. Místa s trvalým osídlením od římských dob jsou známá, je to například Řezno, Kolín nad Rýnem, Vídeň, Lyon, Canterbury či York.

Stejně jako vedly do Říma cesty skutečné, sbíhají se do Říma i cesty umění. Pro mnoho velkých umělců byly římské vzory nejvyšší metou, přičemž se nejvýrazněji projevily v sochařství a malířství, ať už obsahově, inspirací či technickým provedením. Vytvořil by Michelangelo úžasné fresky v Sixtinské kapli bez inspirace v muskulatuře antických soch a reliéfů? A co jeho David se svým typickým postojem kontrapostu, tolik známého u soch bohů a císařů? Vznikl by vůbec? Další příklady snad ani hledat nemusíme, když zmíníme, že podle kopií antických soch se učili tvořit všichni umělci od časů prvních uměleckých akademií. Samostatnou kapitolu pak představují mozaiky, specifický umělecký projev pozdní antiky, který našel svůj výrazný ohlas v raně křesťanském umění.

Mocná latina

Obraz odkazu římského impéria by jistě nebyl úplný, kdybychom pomlčeli o síle slova, v tomto případě latinského. Římané přinesli svůj jazyk – latinu – do všech koutů říše, čímž nejen že vytvořili univerzální řeč, jíž bylo možné domluvit se od Britannie po Persii, ale také položili základ mnoha jazykům současným.

TIP: Noví páni z Gallie: Kdo nahradil mocné císaře Římské říše?

Francouzštinou, italštinou, španělštinou, portugalštinou a rumunštinou se dnes hovoří v Evropě, Africe a Americe. A angličtina jako nejrozšířenější jazyk obsahuje skrze francouzštinu více než polovinu latinských slov. Latina byla od středověku jazykem učenců a církve a je jím dodnes. Významným tématem je pak inspirace římskou latinskou literaturou, ať už prozaickou, básnickou, dějepisnou či vědeckou.

Fasces - symbol spravedlnosti a svornosti

Fasces – svazek prutů, ovinutý červeným řemením, se sekerou uprostřed byl odznakem vyšších římských úředníků. Symbolizoval jejich autoritu, tj. pravomoc dát občany zbičovat či stít. Obecně byl symbolem spravedlnosti a svornosti.

V novověku se začal používat po americké válce za nezávislost a velké francouzské revoluci. Ve 20. letech 20. století začali symbol používat italští fašisté. V současnosti se fasces obsahují státní znaky Ekvádoru, Kamerunu, Kuby a neoficiální státní znak Francie. Zobrazení fasces se také objevuje na žezle Právnické fakulty Univerzity Karlovy.