Dcera vlastizrádce: Dobré jméno lobkovické šlechtičny poznamenal skandál jejího otce

Na poměry české renesance neobvyklá životní pouť Evy Eusebie Popelové z Lobkovic započala někdy kolem roku 1574, přesné datum narození není známo. Jejími rodiči byli Kateřina z Lokšan, jež měla skrze matku vazby na říšskou šlechtu, a Jiří Starší Popel z Lobkovic. Ten byl sice až čtvrtým synem svého otce Jana III. Popela z Lobkovic a na Zbirohu, dokázal však od raného mladí vcelku obratně stoupat po kariérním žebříčku a postupně zastával funkce nejvyššího zemského sudího, nejvyššího komorníka a od roku 1585 nejvyššího hofmistra Království českého. Mezi manželi byl obrovský věkový rozdíl, Kateřina byla o více než dvacet let starší a jednalo se o její druhý sňatek. 

Oběť ctižádosti 

Eva přišla na svět jako první ze dvou dcer, které se z manželství Jiřího a Kateřiny z Lokšan narodily. Vyrostla v přísně katolickém prostředí a dostalo se jí širšího vzdělání, než bylo typické pro urozené dívky na sklonku 16. století. Kromě běžné češtiny a němčiny, dvorské etikety, tance, hudby či ručních prací její výuka zahrnovala i historii a jazyky. Dobové záznamy uvádějí, že Eva Eusebie obdivuhodně vládla latinou a (překvapivě) klasickou řečtinou. Dozajista by představovala skvělou partii, o jejíž ruku a věno by se nápadníci prali, nebýt nezdravé ctižádosti jejího otce kombinované s nedostatkem politické prozíravosti, na niž poukazuje současná historická věda. 

Když v roce 1592 zemřel Vilém z Rožmberka a uvolnil se tak úřad nejvyššího purkrabího, vyrojila se celá řada šlechticů, která by se v něm ráda viděla. Tento post totiž zaručoval nejvyšší možnou míru prestiže a moci v zemi. K pretendentům s nejostřejšími lokty patřil Jiří Popel z Lobkovic. Po několika nezdařených pokusech dosáhnout jmenování nejvyšším purkrabím po dobrém si neváhal v březnu 1593 vynutit povýšení na Rudolfovi II. cestou pokoutně zorganizované sněmovní obstrukce. Během ní přímo zaútočil na monarchův majestát formou stížnosti na nesplněné sliby a povinnosti císaře vůči Českému království. Nepředpokládal ovšem, že se mu nedostane takové podpory ze strany stavů, s jakou počítal, a že panovník sáhne k zevrubnému vyšetřování příčin, kvůli nimž jednání sněmu ztroskotalo. 

Aféra, kterou neobratné počínání bezskrupulózního nejvyššího hofmistra způsobilo, vyústila v obvinění z podvodu, velezrady a urážky císařského majestátu nejen Jiřího, nýbrž i jeho bratra Ladislava, který byl autorem textu stížnosti přednesené na sněmu. Nad oběma Lobkovici byl v prvních měsících roku 1594 vynesen rozsudek ztráty majetku, cti a hrdla. Zatímco Ladislavovi se podařilo uniknout spravedlnosti a prchnout ze země, Jiří byl uvězněn. V dubnu 1594 byl jeho rozsudek z vůle Rudolfa II. změněn z trestu smrti na doživotní žalář. 

Vytrvalá obhájkyně 

Trudný osud svého otce se dobrovolně rozhodly sdílet i obě jeho dcery. Mladší Anna Marie po několika měsících dala přednost klášteru, její sestra Eva Eusebie, která někdy v této době oslavila dvacáté narozeniny, ale vytrvala. Na Líčkově a později v Kladsku, kam byl Jiří z Lobkovic přesunut, žila po jeho boku osamělý život v chudobě. Věnovala se zde modlitbám a snaze dovolat se prostřednictvím dopisů, petic a suplik revize rozsudku. Stejně jako její pomýlený otec žila Eva Eusebie v přesvědčení, že na někdejším nejvyšším hofmistrovi byla spáchána nespravedlnost nejvyššího stupně a v prchlivém, nesmiřitelném Rudolfovi II. spatřovala příčinu veškerého neštěstí, které postihlo její rodinu. 

V květnu roku 1603, po bezmála deseti letech strávených v ústraní, se na vlastní pěst vydala do Prahy, aby se osobně domohla nápravy situace. K všeobecnému překvapení jí nejvyšší komoří Lang bez velkého přemlouvání přislíbil audienci u panovníka, již však zrušil v posledním okamžiku, kdy už Eva Eusebie stála nachystaná v císařském předpokoji. Zůstává tajemstvím, co Langa k tomuto jednání vedlo, zda vlastní škodolibost nebo byl podplacen některým z Lobkoviců. Příbuzní se k Evině nekonečnému zklamání stavěli k záležitosti jejího otce vesměs lhostejně, a to i ti, kteří krátce po Jiřího odsouzení podepsali otevřený dopis císaři a požadovali očištění jeho jména. Není vyloučeno, že některý z nich neváhal vynaložit nemalé peníze na podplacení komořího, který měl naivní Evu svým jednáním znechutit a odradit od dalších pokusů. Lze se domnívat, že Lobkovicové neměli sebemenší zájem vrtat se v někdejších hanebnostech, neboť se jeden z nejpřednějších představitelů rodu Zdeněk Popel z Lobkovic chystal uzavřít sňatek s věhlasnou rožmberskou vdovou Polyxenou z Pernštejna. 

Urozená vězenkyně 

Jiří Popel z Lobkovic s Evou Eusebií se ale neúspěchem pražské mise odradit nenechali, a ještě koncem roku 1603 se uchýlili k činu z nejzoufalejších, když se rozhodli k sepsání apologie. Jednalo se o text, který byl sám o sobě neškodný, kdyby ovšem vehementním ospravedlňováním Lobkovicových činů a poukazováním na bezpráví, které na něm bylo údajně vykonáno, přímo neútočil na císařův úsudek a nezpochybňoval jeho rozhodnutí. 

Důmyslně zkomponovaná obrana, která vyšla v roce 1604 nejprve latinsky, byla nejspíše zformulována samotným Jiřím za pomoci jezuitských bratrů z kladské koleje, kteří jej jako jediní v jeho žaláři pravidelně navštěvovali. Podepsala ji však Eva Eusebie coby výhradní autorka. Latinská verze snad pro svou lingvistickou náročnost prošla téměř bez povšimnutí, proto kladští vyhnanci publikovali na jaře roku 1605 německý překlad. Ten konečně dosáhl vytouženého cíle a vynesl kauzu někdejšího nejvyššího hofmistra ze zapomnění zpět na světlo, a to přímo do centra pozornosti. 

V květnu 1605 předvolal Rudolf II. Evu Eusebii do Prahy za účelem vyšetřování. Sepsání „zrádné cedule“, jak byla apologie nazývána, bylo považováno za vlastizradu. Za takový přečin hrozil bez ohledu na pohlaví pachatele nejvyšší trest – smrt čtvrcením. Vyšetřování se protáhlo do dubna 1606 a jeho cílem bylo zejména odhalit pravého autora textu. Ačkoliv Eva Eusebie trvala na tom, že nápad i provedení jsou výhradně její, obsah a jazyková forma textu vypovídaly o opaku, jelikož daleko přesahovaly rozhled a znalosti jakékoliv šlechtičny, byť tak vzdělané jako mladá Lobkovicovna. Byli tací, kteří tvrdili, že prokáže-li se autorství Jiřího Popela z Lobkovic, popravišti již tentokrát neujde. 

Za této napjaté situace byla Eva Eusebie z nařízení soudu internována v pražském klášteře sv. Jiří. Přebývala zde odříznuta od světa, s velmi omezenými prostředky komunikace, opovrhována řádovými sestrami, které ji považovaly za vlastizrádkyni a vězeňkyni. V květnu 1608 konečně směla na přímluvu své příbuzné a horlivé zastánkyně Polyxeny Pernštejnské z Lobkovic vězení opustit a přesídlit do Sloupnice u Litomyšle. Teprve tehdy se dozvěděla, že její otec nebyl popraven v důsledku sepsání apologie, jak se po celou dobu trýznivě domnívala. Zemřel v květnu 1607 ve svém novém vězení na hradě Loket, příčinou byla srdeční příhoda. 

TIP: Justiční oběť rudolfínské doby: Vzestup a pád Jiřího Popela z Lobkovic

Šťastný konec 

Eva Eusebie svůj boj o spravedlnost a narovnání domnělých křivd nikdy nevzdala. První žádost o navrácení konfiskovaného majetku podala krátce po propuštění z klášterního vězení v roce 1608. Poté následovala dlouhá řada dalších. Vdala se za svého bratrance Jana Mikuláše, syna uprchlého strýce Ladislava z Lobkovic (v roce 1608 mu byla udělena milost), a žila s ním na zámku v Ledči nad Sázavou. Manželství nemohlo trvat déle než několik let, neboť Jan Mikuláš zemřel v roce 1614. Evě Eusebii zanechal však hmotný majetek dostatečný na to, aby po desetiletích strádání a odříkání žila až do konce svého života v roce 1624 v pohodlí a jistotě.