Dámská revoluce v Rusku aneb Jak se Kateřina stala Velikou

Mladičkou Kateřinu nečekalo v manželském životě mnoho štěstí. Vysoká politika a příbuzenské vztahy totiž svedly dohromady dvě naprosto odlišné osobnosti. Spojovalo je snad jen mládí, nemožnost ovlivnit výběr životního partnera a fakt, že byli „vrženi“ do zcela cizího prostředí.

Petr III. Ruský se své chytré a krásné manželce nemohl rovnat intelektuálně ani fyzicky. Tuto skutečnost si palčivě uvědomoval a jakýkoliv pohled na ni mu o to více připomínal vlastní nedostatky. V žádném případě ho však nelze považovat za hlupáka či duševně nemocného člověka, byl spíše průměrným, uzavřeným a citově strádajícím neurotikem, jemuž osud naložil na bedra více, než dokázal unést. Fyzicky také nepatřil k nejodolnějším jedincům, proto se nelze divit, že obdivoval silné vojáky, zbožňoval armádu a uniformu jako symbol mužnosti a síly.

Jediný nepřítel nového cara

Počátkem ledna 1762 dospěla životní pouť dvaapadesátileté carevny Alžběty Petrovny ke konci. Její tělo zdevastované přejídáním, pitím, dnou, se zničenými játry a ledvinami již nedokázalo vzdorovat. Po jejím skonu dosedl Petr III. na trůn bez nejmenších problémů. Amnestoval odpůrce předchozích vlád a vyhlásil manifest o svobodě šlechty, kterým zrušil povinnou službu šlechticů v civilní správě či armádě. Nelibost Rusů však vzbudil tím, že ukončil válku s Pruskem, vrátil mu obsazená území, uzavřel s ním spojenectví a kvůli Šlesvicku chtěl bojovat proti Dánsku. 

Petrovým jediným skutečným nepřítelem se stala jeho žena. Vládce měl tu smůlu, že si vzal nadanější, chytřejší a rozhodnější manželku. Věděl o její vládychtivosti, amorálnosti a pokrytectví, nicméně ji stále podceňoval. Škoda, že se neseznámil s příběhem jisté pařížské slečny, kterou popadl vztek, že si její přítel vyšel s jinou ženou, proto ho vyzvala na souboj a nechala střílet jako prvního. Muž galantně vystřelil do vzduchu, slečna k němu přistoupila a z těsné blízkosti ho jedinou ranou zastřelila. Kdyby si z něj car vzal poučení, určitě by vše dopadlo jinak.

Car trpěl komplexy méněcennosti, které se nešikovně snažil maskovat hrou na rázného důstojníka. Jeho žena ale podobné chování prohlédla, proto se ho nebála. O to více se jí jako imperátor snažil ublížit. Veřejně ji přehlížel, urážel a dával na odiv svůj poměr s hraběnkou Jelizavetou Romanovnou Voroncovovou. Dokonce se vyrojily pověsti, že hodlá poslat manželku do kláštera a oženit se s milenkou bez královské krve.

Poslední kapka do kalichu trpkosti

To jako by potvrzovala událost na pompézní oslavě carových narozenin, kde carevnu donutil předat Voroncovové řád svaté Kateřiny, který se podle tradice uděloval pouze členkám panovnického domu.

V květnu 1762 pak vyvolal velký veřejný skandál na slavnostním obědě po podepsání míru s Pruskem, když povstal a pronesl přípitek na zdraví panovnické rodiny. Carevna zůstala sedět s tím, že carskou rodinu tvoří její manžel, ona a jejich syn. Záměrně vynechala holštýnské prince a princezny, načež ji Petr přede všemi nazval „hlupačkou“ či v doslovném překladu „hloupou krávou“. Večer vydal příkaz k jejímu zatčení. Vyděšený důstojník, který měl rozkaz splnit, běžel nejdříve ke svému nadřízenému, carovu strýci, jemuž se podařilo příkaz stáhnout. Incident představoval poslední kapku, jíž pohár Kateřininy trpělivosti přetekl, proto se rozhodla manžela svrhnout. 

Nikdo jí nemohl zaručit, že příkaz k zatčení nebude příště splněn. Jakmile ve vší tajnosti porodila svému milenci Grigoriji Grigorjevičovi Orlovovi syna, pustila se do přípravy státního převratu. Mistrovsky rozehrála složitou hru, v níž nechala své stoupence nezávisle na sobě budovat okruh spiklenců. 

Nebezpečná hra a mat dámou

Vliv na nižší důstojníky v gardových plucích jí zajistil Orlov, zatímco stoupence u dvora a mezi generalitou získávala její nejbližší přítelkyně, devatenáctiletá kněžna Jekaterina Romanovna Daškovová. Ta svou družku litovala, že musí snášet carovy hrubosti, a s romantickým odhodláním jí chtěla pomoci, proto se s mladickým nadšením vrhla do přípravy spiknutí. 

Vzhledem k tomu, že byl jeden ze zasvěcených zatčen a hrozilo, že při mučení vše vyzradí, museli Kateřinini spojenci zahájit palácovou revoluci dříve, než plánovali. V pátek 28. června 1762 (podle gregoriánského kalendáře 9. července) dorazila Kateřina Alexejevna z letního sídla do Petrohradu a nechala se za asistence gardistů provolat imperátorkou. Obyvatelstvo jásalo a připíjelo na zdraví nové panovnice, obzvláště když slíbila uhradit veškeré náklady za oslavy. Město na několik dní zahalily alkoholové výpary. Petr III. setrval v letním sídle, místo razantního jednání vydával více či méně nesmyslná nařízení a zděšeně sledoval, jak jeho dvořané přebíhají k nové vládkyni. 

Vítězná Kateřina

Na střet s manželem se carevna vydala z Petrohradu v doprovodu tisíce vojáků. V gardové uniformě působila na koni impozantně a majestátně, dlouhé černé vlasy jí spadaly na ramena, hlavu zdobil baret ze sobolí kožešiny s věncem z dubového listí. Mladičká kněžna Daškovová ve stejné uniformě po jejím boku se podobala mladému poručíkovi. Z carevny vyzařovala energická aktivita, z kněžny entuziasmus. Protože v čele výpravy jely dvě ženy, nazývá se převrat „dámská revoluce“. 

TIP: Carevna Kateřina II. a Grigorij Potěmkin: Milenci na čas, přátelé navždy

V sobotu 29. června (10. července gregoriánského kalendáře) dorazila výprava do carova sídla, kde Petr III. místo oslav svého svátku podepsal abdikaci. Poté ho uvěznili a po několika dnech zabili.

Kateřina II. převrat interpretovala jako vlastenecký čin a záchranu od polodebilního cara. Ačkoliv neměla nejmenší nárok na ruský trůn, podařilo se jí, že v ní Rusové viděli zastánkyni národních zájmů a jediného člena dynastie schopného vládnout říši. Básník Puškin ji geniálně nazval „Tartuffem v sukních a s korunou“, čímž zdůraznil její bezpáteřnost, ctižádostivost, panovačnost i umění získat si oddané stoupence.