Dáma s kaméliemi: Krásnou kurtizánu proslavil román Alexandra Dumase

Největší příběhy jsou ty, které člověk sám prožije – to spisovatel Alexander Dumas mladší dobře věděl. Roku 1848 vydal román o nešťastné lásce k tajemné dámě s kaméliemi. Sklidil obrovský úspěch, o čtyři roky později proto látku upravil pro divadlo. Příštího roku krásná kurtizána definitivně vstoupila do dějin umění – slavný italský skladatel Giuseppe Verdi totiž její osud vyzpíval v opeře La Traviata. Milenecký poměr skutečné Dámy s kaméliemi Marie Duplessis a Alexandra Dumase mladšího trval pouhý rok. Od září 1844 do srpna 1845 spolu prožili románek, který dívku navěky proslavil. O dvě léta později, 3. února 1847, zemřela. Bylo jí dvacet tři let.

Prodával ji

Jmenovala se Rose Alphonsine Plessis, její bohatí milenci ji však znali jako Marii Duplessis. A krásná Róza měla co skrývat. Narodila se 15. ledna 1824 v zapadlé vesničce Nonant-le-Pin, která i dnes nemá o mnoho víc než pět set duší. Otec opilec a násilník, matka z dobré měšťanské rodiny – tahle kombinace mohla fungovat jen pár prvních let jejich soužití. Když okouzlení opadlo, Marie-Louisa Deshayes od manžela utekla. Své dvě dcery nechala příbuzným. Umřela v Róziných osmi letech a děti opět putovaly po příbuzenstvu. 

Ve dvanácti letech přišla budoucí slavná kurtizána o panenství s pohůnkem a musela se s ostudou vrátit domů. Chvíli ji otec zapřáhl v prádelně, potom ale zjistil, jak na ní vydělat mnohem víc. Prodal ji jakémusi Plantierovi, snad studentovi. Že se choval jako pasák? Z toho si vrásky nedělal, i jeho matka se živila jako prostitutka. Co na to říkal dědeček kněz už sotva někdo zjistí. Po roce ale milý Plantier dívčinu s díky vrátil. Otec proto Rózu udal k příbuzným v Paříži.

Rušná metropole mohla skrýt její pošramocenou pověst a nabídnout nové možnosti. Jaké budou, už záleželo pouze na ní. Našla si práci v kloboučnictví, její krása ji ale zradila. Půvabná tvář, dokonalá postava a okouzlující úsměv… Už o rok později si uvědomila, že to je její největší bohatství. První amant měl restauraci poblíž Palais-Royal. Stavila se tam s kamarádkami na jídlo a on ji prostě sbalil. Celý rok se nechala vydržovat. Potom se finanční možnosti štědrého restauratéra a vdovce vyčerpaly. Apartmán od bývalého milence musela opustit, naskočila však do kolotoče, který se od té doby už nezastavil.

Závislosti

Nechtěla být jen obyčejnou „šlapkou“. Začala se vzdělávat – naučila se číst, psát a konverzovat o událostech, které hýbaly tehdejším světem. A boháči i významní mužové Paříže byli ochotni za chvíle strávené s ní štědře zaplatit. Navštěvovala přední salóny a pořádala nákladné večírky. Obklopovala se nejvlivnějšími politiky, známými spisovateli a malíři. Milovala operu. Stala se z ní kurtizána na úrovni. Změnila si jméno na Marii a vylepšila si příjmení o falešný šlechtický přídomek „Du“. Šarm snoubila s přirozenou inteligencí a vkusem. A co na ní její milenci oceňovali nejvíce: byla maximálně diskrétní i poté, co jejich avantýra skončila. Velký svět po ní žádal velká gesta.

Propadla hráčské vášni. Ať už vyhrávala nebo prohrávala, stala se na hře závislá. Dnes bychom ji označili za gamblerku. Ambiciozní a jinak disciplinovaná kráska byla ve skutečnosti malou holčičkou. Nedokázala se přenést přes své trudné a ponižující dětství. Chtěla vše, co se jí nabízelo a bylo jí jedno, co za to zaplatí. A čím. Od svých milenců nedostávala lásku, po které toužila. Jen milou náklonnost, v lepším případě. Nudu a samotu přebíjela nekonečným nakupováním drahých zbytečností.

Byla vlastně psychicky nemocná. Své tělo neprodávala proto, aby se uživila, ale aby uhasila své doutnající komplexy méněcennosti. Přesto si stále udržuje až panenský půvab křehkého anděla s melancholickýma očima. Přítelkyni, herečce Judith Bernatové, řekla: „Můj život je tragédie. Dávám příliš mnoho lásky a nedostávám nic. Je strašné mít srdce a být kurtizána. Jednou mě to zabije.“

Magnet na bohaté muže

Dumase potkala náhodou v jakési společnosti roku 1842, to jim bylo oběma osmnáct let. Ona už se stačila proslavit, on se potloukal jako bezvýznamný nemanželský syn ctěného spisovatele a pradleny. Záviděl otci a strašlivě se mu snažil vyrovnat. O dva roky později se setkali znovu a stali se milenci. Na pouhý rok, Dumas totiž neustál bohaté a urozené „konkurenty“. Odvezl ji na venkov, nudila se. Utratil s Marií všechny své úspory a potom utekl. Zkoušel štěstí v ruletě, nakonec si půjčil peníze jinde. Jenže zvítězila žárlivost. Dokonce plánoval, že ji zabije. On, který pět měsíců po její smrti sepsal dojemně romantický příběh nehynoucí lásky! Vyhrožoval i prosil. Jenže ona už na podobné scény neměla čas. Její nemoc se zhoršovala.

Ve dvaceti letech se v lázních seznámila s ruským velvyslancem ve Vídni, o dvě generace starším hrabětem Gustavem de Stackelbergem. Byl spokojeně ženatý, mladá kráska mu ale připomínala mrtvou dceru. Stala se jeho posedlostí – platil její dluhy, pronajímal jí lóže v opeře a z Anglie jí nechával vozit dostihové koně. I další z jejích aristokratických milenců, budoucí vévoda de Guiche-Gramont, s ní jezdil po německých lázeňských letoviscích. Jenže potom jí udělal dítě. Okamžitě opatřil nechtěnému potomkovi náhradní rodiče a vyexpedoval ho z jejího života. Děťátko později zemřelo na zápal plic. „Máte tuberkulózu a zemřete.“ Ta zpráva Marii nepřekvapila, přesto ji zlomila. Nejbližší osobou se jí teď stal její lékař.

Bála se, že zůstane zcela opuštěná, proto svolila ke sňatku s dávným milencem, hrabětem de Perregaux. Vzali se v únoru 1845 v Londýně. Pro francouzské úřady to vlastně ani žádný legální svazek nebyl. A Perregaux to dobře věděl. Jeho rodina se nesměla nic dozvědět. Náhlé poblouznění odeznělo příliš brzy. Snad ještě dřív, než opustili břehy Anglie. Nikdy spolu nežili jako manželé. Marie si alespoň nechala udělat vlastní erb. Osud to zařídil ještě trochu jinak...

V ten čas potkala svou poslední velkou lásku: Franze Liszta. Třicetiletý slavný skladatel se právě vrátil z koncertního turné po Evropě. Charismatický krasavec byl navíc volný – s dlouholetou přítelkyní hraběnkou d’Agoult se nedávno rozešel. Objevil se na stejném divadelním představení jako ona. Sama se mu přišla představit. Pozvala ho na jeden ze svých dýchánků a než večer skončil, slavila své poslední milostné vítězství. Krátké, ale intenzivní. Prohlásil později, že byla první ženou, kterou miloval.

Jenže hudba měla přednost. Vyrazil na další koncertní turné. Škemrala, aby ho mohla doprovázet. Odmítl. Slíbil jen, že se pro ni vrátí a spolu se vydají do Turecka. Příliš pozdě. Už ji nikdy nespatřil. V posledním roce života vyvřely na povrch všechny její děsy. Znala svou diagnózu a přesto se pokoušela obelstít smrt jak jen to šlo. Střídala doktory, léky i drastické léčebné kúry. Šílela a zarputile se snažila udržet při životě. Milenci ji opouštěli, dluhy rostly do astronomických výšek. Zemřela v krutých bolestech, za ruku ji prý přitom držel právě „manžel na zapřenou“, hrabě de Perregaux.

TIP: Klavírní šílenství: Ferenc Liszt pobláznil fanynky po celé Evropě

A světe div se, pro nešťastnou kurtizánu smutnil celý její „salónní“ svět. Pohřbili ji s velkou pompou na hřbitově na Montmartru. Hrabě de Perregaux však dva týdny po obřadu vyzvedl ostatky a nechal urnu vyměnit. Proč? Prý nebyla dost velkolepá. Pro luxusní krásku nemohl napsat lepší epilog. O pět měsíců později vystoupala Marie Duplessis do věčnosti. Alexander Dumas svůj román naškrábal za pouhé čtyři týdny. Nešťastné krasavici ale postavil pomník na celá století.