Čtyři manželky a milionové dluhy: Filip II. vládl říši, nad níž slunce nezapadalo

Čtyři manželky, které přežil. Dluh šestatřicet milionů dukátů, který nezaplatil. A osm potomků, kteří se už brzy budou ženit a vdávat s dalšími Habsburky. Tak by se dala v rychlosti shrnout vláda Filipa II. Španělského. Náruživý čtenář, milovník architektury a na svou dobu nezvykle vzdělaný muž si po právu vysloužil přízvisko El Prudente – Moudrý. 

Hlavně zplodit dědice 

Filip II. Habsburský jakoby do seznamu šílených panovníků nepatřil. Vybudoval říši, nad kterou slunce nezapadá, zatočil s osmanskými Turky ve Středomoří. A taky málem přišel o celé Nizozemí a postaral se neobratnými manévry o likvidaci vlastního loďstva. Není divu, že svou říši dvakrát přivedl k bankrotu. Proto se základním kamenem jeho světovládných plánů stala sňatková politika, která by jej vytáhla z bídy a znásobila majetek.

Byl věrný tradici svého rodu, a tak svůj první sňatek z rozumu realizuje se svou sestřenicí, Marií Portugalskou. Její nečekaně rychlý skon, který přišel krátce po narození Dona Carlose, dlouho neoplakává. Raději se rozhodne rozšířit své državy další svatbou. Tentokrát o Anglii, když pojme za choť Marii Tudorovnu. 

Britové se ale odmítají podvolit Španělům, a výsledkem jsou jen nepříjemnosti. Do třetice se žení s Alžbětou z Valois. Kromě toho, že se tímto svazkem hodlá šibalsky přiblížit francouzské koruně, je celá událost pikantní ještě v jednom ohledu. Nevěsta byla totiž původně přislíbena jeho vlastnímu synovi, kterého nechal uvrhnout do domácího vězení. I tak z Alžběty „vymáčkne“ jen dvě dcery, což je pro zachování španělské habsburské dynastie poněkud málo. Nebohá žena navíc při třetím pokusu o syna umírá během porodu. Filip II. zkusí štěstí ještě jednou. A podaří se! Byť je to s mladičkou Annou Habsburskou, svou vlastní neteří. Konečně mu ale přeje štěstí a dočká se mužského potomka...

Šílenec týrá zvířata i lidi

Ten vymodlený chlapec a dědic se ale nepovedl. Namísto královského trůnu ho kvůli jeho sadistickým choutkám nakonec čekala jen „polstrovaná cela“. Ne že by se do ní Karel Španělský, přezdívaný Don Carlos, dostal neprávem. Říci o něm, že byl duševně velmi nestabilní, by ne plně odpovídalo pravdě. Budoucí kníže z Girony a hrabě z Cervery se prostě choval jako naprostý blázen. Svou bezbřehou agresi si neváhal vybít kdykoliv a na komkoliv.

Díky jeho původu a hlubokým nadějím, které do něj jeho otec, Filip II., vkládal, mu jeho rozmary většinou procházely. Běda každému, kdo by se pozastavil nad jeho nemotorností nebo šouravou chůzí. Špatně totiž pohyboval pravou polovinou těla,  měl deformovaná záda. Neváhal se vrhnout s naostřenými nůžkami ani proti nejbližším známým, natož pak neznámým cizincům. Návaly hněvu se u něj střídaly s melancholií a s přibývajícími lety si nikdo v jeho okolí nemohl být jist životem...

Jak je to možné? 

Když spočítáte všechny své živé i zesnulé prarodiče, měli byste se dobrat číslovky osm. Jenže Don Carlos má jen čtyři. Důvodem bylo, že jeho rodiče byli skutečně blízkými příbuznými, kteří měli společné oba dědečky a obě babičky. Co víc, už tak dost narušené princátko v roce 1562 potká nehoda. Po pádu ze schodů je nutné mu otevřít lebku a Don Carlos na čas ztratí zrak.

TIP: Historie příbuzenských sňatků: Proč incest ničí pokrevní linie

Po uzdravení je snad ještě horší, než byl dříve. Dávno si už nevystačí s týráním zvířátek a jeho sadistické sklony se stupňují. Nejeví zájem o studium nebo dvorskou etiku. Otec jej sice na čas jmenuje členem Státní rady, aby jej přiblížil panovnickým povinnostem, ale nedopadne to dobře. Ani jeho slavnostní jmenování v pořadí dvě stě osmnáctého rytíře Řádu zlatého rouna ho nezkázní. Proto je nakonec uklizen do domácího vězení. Tady střídavě drží protestní hladovku a přejídá se, než po necelém roce zemře. Pravděpodobně na prasklý žaludeční vřed.