CryoSat 2: Úspěšný reparát pro evropskou vědeckou sondu
Nebývalé štěstí se v kosmickém „byznysu“ usmálo na tým evropské družice CryoSat: 8. dubna 2010 se do vesmíru vydala náhrada prvního exempláře, zničeného při selhání rakety
Duncan Wingham, šéf vědeckého týmu mise pro monitorování tání ledu na zemských pólech, prozradil: „Už jsme to všechno nesledovali s takovým klidem jako minule. Kosmonautika je nelítostný podnik. Spoustu let stavíte družici, pak ji ale musíte umístit na špici rakety plné výbušného paliva a vsadit vše na jednu kartu.“
Wingham věděl, o čem mluví. Před necelými pěti lety selhal motor druhého stupně ruského nosiče Rokot. Sekce se neoddělila od třetího stupně, a družice CryoSat 1 tak skončila na dně Severního ledového oceánu. Evropská vesmírná agentura (ESA) a vědci pracující na misi však okamžitě lobbovali za přípravu záložního exempláře. Zdůrazňovali význam CryoSatu pro studium vlivu tajícího ledu na zemské klima a zvyšování hladiny oceánů. Politici z členských států ESA byli naštěstí ochotni naslouchat a pouhé čtyři měsíce po havárii Rokotu došlo k oficiálnímu schválení stavby nového automatu CryoSat 2. Pokračování odvážného projektu si vyžádalo asi 140 milionů eur.
Nová a lepší
Vědci využili příležitost a provedli na sondě s pořadovým číslem dvě celkem 86 změn a vylepšení. Nejviditelnější byl druhý radarový výškoměr pro monitorování stavu polárních ledových zásob, takže mise měla k dispozici plnou náhradu pro případ selhání primárního přístroje. Inovace se dočkal také komunikační systém, baterie či letový software. Solární články a radarová anténa jsou zafixovány na těle družice, aby se předešlo potížím s jejich vyklápěním na oběžné dráze, kde už nemohou zasáhnout technici.
CryoSat 2 odstartoval opět na ruské raketě, tentokrát ovšem na typu Dněpr. Od třetího stupně se oddělil asi 16,5 minuty po vzletu z Bajkonuru a dosáhl operační orbity ve výšce přes 700 km, skloněné vůči rovníku o 92°. Taková dráha mu zajišťuje přelety nad Antarktidou i Arktidou.
TIP: Evropský satelit CryoSat-2 čelil nebezpečné srážce s vesmírným odpadem
Mise bohužel nedokáže přinášet plnohodnotná data během léta na severní polokouli, konkrétně každý rok mezi květnem a zářím: Tehdy Arktidu pokrývají „kaluže“ vody, které CryoSat neumí dostatečně odlišit od otevřeného oceánu. V uvedených měsících se tudíž měření tání severní ledové čepičky komplikuje. Každopádně se při startu v roce 2010 počítalo s třemi roky fungování družice, mise však běží dál.
