Co vedlo ke vzniku londýnské kanalizace? Zápach, který doslova ochromil město
Parného léta roku 1858 ze sebe Londýn skutečně vydal maximum. A cítit to bylo na sto honů...
Proč má typický britský gentleman v ruce deštník, když nikde není ani mráčku? Protože chodit bez něj po ránu ulicemi je nebezpečné! Obyvatelé města totiž nedělají s plnými nočníky žádné štráchy a vyklápí jejich obsah přímo z oken do ulice. Většina domů v centru je navíc vybavena suchými záchody a žumpami, ale vyvážet je? „Považte, stojí to celý šilink!“ A tak je lepší nechat obsah bublat těsně pod povrchem, nebo prostě oželet zelený dvorek.
Veřejná kadibudka
Horší ale je, že oněch přibližně 200 tisíc londýnských jímek a žump stojí jen krok vedle stejného počtu londýnských studní. Ty jímají podzemní vodu a průsakem se plní i obsahem z přilehlých sběrnic exkrementů. Nechutné! Ale co mohou Londýňané dělat jiného? Situaci navíc komplikuje i zavádění horké novinky: splachovacího záchodu. Je to luxusní, elegantní… ale jímky se pak plní o poznání rychleji a mnohem častěji pak přetékající žumpy zaplavují ulice. Nikomu to nevadí, strouhy podél ulic jsou beztak dávno plné odpadu z koželužen, jatek a mýdlovaren. Už chápete, proč bylo lepší jet do Opery v parádních šatech drožkou, i když to bylo jen kousek?
Co zaskočí Brity z City? Máloco. V roce 1840 jich 30 000 pomřelo kvůli epidemii cholery z fekáliemi kontaminované vody a ani to nenarušilo jejich ledový klid. Nezvykle horké léto roku 1858 ale dokáže zázraky. Všechno to, co probublávalo podél chodníků až do hutné Temže, začalo v horku pracovat. Zápach byl nedýchatelný. Londýňané si zvykli na ledacos, ale na tenhle smrad nepomáhal ani kapesníček namočený v chloridu vápenatém. První opouští město královská rodina, která zamíří na venkov. Pak z Londýna odjíždí Parlament a zasedá raději v Hampton Court. Následně mizí právnická komora, která se stěhuje do Oxfordu. To se mimo válečných časů ještě nikdy nestalo!
Dílo hodné mistra
Londýnem vane puch „ jako dech z tlamy ďáblových psů “ celých osmnáct dní, než konečně přijdou deště. A stane se zázrak: přestěhovaný britský parlament plný rozvážných a konzervativních mužů se za nečekaně krátkou dobu exilu dohodne na jednotném postupu! Město se má v příštích letech dočkat nejrozsáhlejší stavební činnosti od roku 1667 a pod ulicemi se mají nově vinout stovky kilometrů kanalizace. Jen ne znovu puch! Každá doba má svého hrdinu a parlament pro tento náročný úkol vybral osvědčeného reka Josepha Bazalgetteho.
Hlavní městský inženýr Bazalgette je skutečně chlap na svém místě. Tento workholik dře tak neúnavně, že se během poslední zakázky na stavbě parní podzem ky několikrát z přepracování fyzicky zhroutí. A přitom je otcem hned jedenácti dětí. Hrdina, který má zachránit Londýn, má dobrý plán. Ostatně něco jako kanalizační síť projektoval pro odbor Metropolitních prací už v roce 1855. Začíná budovat 132 kilometrů dlouh ou centrální kanalizační spoj ku, na kterou se pod jednotlivými ulicemi připoj í 1 800 kilometrů kanalizačních stok.
TIP: Vědci zjistili, co před 64 lety zabilo 12 tisíc obyvatel Londýna
Bazalgette vlastnoručně kontroluje každý list projektu, osobně navštěvuje každý stavěný úsek, ručí za každý předložený účet. Konce prací, které rozkopaly všechny ulice v Londýně, se ovšem nedožije. Důmyslný systém s protidešťovými drenážemi a jímacími jezírky projektovaný štědře na dvojnásobně větší kapacitu obyvatel je definitivně hotov až v roce 1900. Každý kousek podzemních stok je obložen cihlovou klenbou a přečerpávací stanice připomínají svou architekturou katedrály. Kvalita pitné vody ve studních se tím během několika let rapidně zvýší, ačkoliv kanály pořád ústí do Temže…