Cizinec vůdcem Slovanů: Kdo byl a odkud vlastně přišel kupec Sámo?

O Sámovi máme jedinou zmínku v kronice takzvaného Fredegara sepsané kolem roku 660 ve franském klášteře. V našich pohanských zemích ještě psát nikdo neuměl, a tak vděčíme za zprávu o Sámovi jedinému vítězství, které se mu podařilo vybojovat roku 631 u jakéhosi Wogastisburgu, o němž ani nevíme přesně, kde leží. Nicméně to vítězství bylo podstatné a zjevně velkolepé, když Sámo se svými Slovany pokořil mohutná vojska franského krále Dagoberta, čímž si zasloužil pozornost kronikáře. Jinak bychom o něm dnes nevěděli vůbec nic.

Poníženi od Avarů

Původním důvodem, proč se Sámo stal vůdcem Slovanů, nebyl boj proti vlastním franským soukmenovcům, ale obrana proti Avarům. Tak se nazýval svaz turecko-mongolských nomádských kmenů, které se zřejmě oddělily od Hunů a v 6. století vytvořily na Balkáně v sousedství Byzantské říše mocný útvar, takzvaný Avarský kaganát. Podobně jako třeba Hunové a Maďaři patřili i Avaři ke kočovným kmenům, jejichž příslušníci obvykle nesídlili na jednom místě a neživili se zemědělstvím, ale spíše kočovali jako pastevci dobytka a především kořistníci v okolních zemích. 

Naopak Slované bývali zejména v 19. století považováni za holubičí mírný národ, který nerad bojoval, a proto si ho Avaři snadno podrobili. Tuto dnes již vyvrácenou teorii podpořil sugestivní popis soužití těchto dvou etnik ve Fredegarově kronice: „Vinidové (Slované) sloužili již odedávna Hunům (Avarům), takže kdykoliv Hunové vojensky útočili na některý národ, stáli Hunové s celým svým vojskem před táborem, Vinidové pak bojovali; jestliže nabývali vrchu a vítězili, tu Hunové vyrazili, aby se zmocnili kořisti.“

Tolik k ponižující bitevní taktice, při níž měli být Slované obětováni v prvních řadách, zatímco Avaři brali kořist. Ještě horší to však prý bylo v dobách míru: „Hunové přicházeli každoročně ke Slovanům přezimovat, brali si do lože manželky Slovanů i jejich dcery. Vedle jiných projevů útlaku platili Slované Hunům poplatky. Nakonec však synové Hunů, které zplodili s manželkami a dcerami Vinidů, nechtěli již snášet křivdy a útisk, a odmítajíce nadvládu Hunů, začali se bouřit.“

Soužití, nebo potýkání?

Právě v té chvíli měl vstoupit na scénu Sámo a vést Slovany do spravedlivého boje proti utiskovatelům. Je zřejmé, že franský kronikář vzdálený od této události stovky kilometrů a desítky let potřeboval jasný a sugestivní příběh. Ještě více je však zřejmé, že k nějakým projevům útlaku od divokých nájezdníků jistě docházelo. Mimochodem od jména Avar zřejmě vychází i slovanské slovo „obr“. Nicméně si musíme uvědomit, že hraniční potýkání trvalo zejména na Balkáně desetiletí a za tu dobu se na jednotlivých místech vytvořily různé vztahy. Jednak dospěli zmínění synové avarských otců a slovanských žen, jednak mnohdy obě strany zjistily, že vzájemná spolupráce je prostě výhodnější. 

Avaři přezimovali ve slovanských vsích poměrně často a bylo pro ně jistě příjemnější, když se vraceli do přátelského prostředí. Dlouhodobě můžeme jejich vzájemný vztah nazvat vzájemným kulturním ovlivňováním. Slované přebírali nejen některé duchovní rituální zvyky od Avarů, ale třeba z Mikulčic máme doloženou výrobu různých typicky nomádských předmětů. Avaři také do Evropy přinesli novinku v podobě používání třmenů. Své jurty (velké stany kočovníků) postavili vedle slovanských polozemnic a trávili zimu v sousedství Slovanů. Většinou asi pokojně.

TIP: Vítejte na Velké Moravě: Jak se oblékali její tehdejší obyvatelé?

Hlavně si nesmíme na základě Fredegarova popisu představovat, že Slované ve střední Evropě pokojně žili ve svých vesničkách, obdělávali svá políčka a vždycky jednou za čas nuceně přetrpěli nájezd svých krutých a nechtěných pánů, kteří je obrali o úrodu a znásilnili jejich ženy. Toto nefungovalo dlouhodobě ani na Balkáně, kde se Slované dokonce občas spojovali s Avary v boji proti Byzantské říši, případně jiným okolním kmenům. Určitě to nebyl stav trvalé podřízenosti jakýchsi porobených otroků vůči svým pánům.

Sámo v čele odboje

Fredegar si to však úplně nevymyslel. K podobným excesům zřejmě docházelo na hranicích v takzvané oblasti potýkání, kterou můžeme předpokládat v podunajské nížině v okolí dnešní Bratislavy. Právě tam vzniklo zřejmě jakési ohnisko odporu proti Avarům, do jehož čela se po roce 623 postavil jakýsi kupec či velmož z Franské říše. 

Jak se ale dostal cizinec ze západu k vedení slovanských kmenů? Dejme opět slovo Fredegarovi: „Když Vinidové zaútočili vojensky proti Hunům, kupec Sámo vytáhl s nimi ve vojsku a tam se ukázal v boji s Huny tak prospěšný, že to bylo až hodno podivu, a nesmírné množství z nich bylo mečem Vinidů pobito. Když Vinidové viděli Sámovu schopnost, vyvolili si ho za krále a on jim šťastně kraloval třicet pět let.“

To naznačuje statečného bojovníka, dobrého stratéga a taktika, ale především silnou charismatickou osobnost. Musíme ovšem upřesnit, že Sámo se nestal žádným králem, který vládl nějakému velkému území. Pojem Sámova říše je u nás stejně tak zažitý, jako je nepřesný. Ve skutečnosti šlo o kmenový svaz slovanských kmenů, jejichž vůdcové se zřejmě nemohli shodnout, kdo z nich by měl svaz vést, a proto zvolili schopného cizince jako určitou kompromisní variantu. Trochu nuceně se sjednotili pod tlakem avarského nebezpečí z jihovýchodu. Sámo se tak stal tím, který vedl rozpravu na všeobecných sněmech, byl uznávanou autoritou, ale nemohl suverénně rozhodovat o všech záležitostech v jednotlivých kmenech. Fredegar ho nazval králem, protože je to pojem, který ze svého prostředí znal pro nejvyššího vládce.

Úspěšné spojenectví

Když byl jeho svaz v boji úspěšný, viděli i vůdcové dalších kmenů, že je výhodné se k němu přidat, a tak se Sámova pomyslná říše rozrůstala. Pohromadě ji však držel především zájem společného boje proti vnějším nepřátelům. Jakési centrum tohoto svazu, kde se zřejmě usídlil i sám Sámo, bylo podle archeologických nálezů zhruba shodné s centrem pozdější Velkomoravské říše – tedy někde mezi Mikulčicemi a Olomoucí. Právě tudy totiž procházely významné obchodní cesty (například proslulá „hedvábná stezka“) zprostředkující výměnu zboží mezi Franskou říší na západě a Orientem. Navíc je toto území relativně nedaleko od zmíněného ohniska vzájemného střetávání u Bratislavy, takže bylo vhodné pro vedení boje v tomto prostoru.

Podrobnější zprávy o Sámově boji s Avary nemáme, ale víme, že byl rychle úspěšný. Snad to souvisí i s náhlým vzestupem Byzance, jejíž vojsko drtivě porazilo spojené Avary a Slovany roku 626 při obléhání Konstantinopole. I to mohl být impuls pro mnoho slovanských knížat na Balkáně, aby se vyhranili vůči Avarům, protože spojenectví s nimi už nepřinášelo výhody. Faktem zůstává, že Sámova moc během několika let závratně vzrostla. Nově vzniklý svaz se ukázal nejen jako životaschopný, ale dokonce natolik silný, že se mohl postavit daleko mocnější Franské říši.

Provokativní poselství

Roku 629 se stal franským králem Dagobert, který byl dosud panovníkem Austrasie, jedné z částí Franské říše. Byl zkušeným vládcem, který hodlal rozšířit svou moc. Asi není náhodou, že už o dva roky později došlo k diplomatické roztržce, která zavinila velké válečné tažení. Někde na území Slovanů byla přepadena franská kupecká karavana a Dagobert velmi důrazně požadoval po Sámovi, aby mu vyplatil spravedlivou náhradu škody a snad i potrestal viníky. Franský král vyslal ke Slovanům svého vyslance Sicharia, jehož však podle Fredegara „Sámo nechtěl spatřit a nedovoloval mu, aby k němu přišel. Proto Sicharius oblékl šat, jaký nosí Slované, předstoupil se svým doprovodem před Sáma a oznámil mu všechno, co měl uloženo. Ale jak to bývá znakem pohanství a zpupnosti nešlechetných lidí, Sámo nedal náhradu za nic z toho, čeho se jeho lidé dopustili (...).“

V žádném případě se nemůžeme spolehnout na objektivitu franského kronikáře, ale podivná je jeho zmínka o tom, že Sicharius prohlásil: „Sámo i lid jeho království jsou Dagobertovi povinni poddanstvím.“ A ještě podivnější je, že Sámo prý jeho tvrzení nepopřel, ale prohlásil: „Jako země, kterou máme, patří Dagobertovi, tak i my jsme jeho, pokud jen bude mít v úmyslu zachovávat vůči nám přátelství.“

Jaký byl pravý stav věcí, dnes už těžko zjistíme. Můžeme uvažovat, jestli Slované neplatili Frankům nějaký tribut, nebo zda šlo pouze o zbožné přání kronikáře, aby jeho král vládl všem koutům země, což osobně považuji za pravděpodobnější. Je tu i možnost, že byl Sámo dosazen Slovanům jako prodloužená ruka franského krále, která se posléze vymkla kontrole, ale není to příliš pravděpodobné. V každém případě se nabízí myšlenka, že celá diplomatická roztržka byla jen zástupným problémem, protože nový král Franků chtěl prostě rozšířit území své říše a přepadení karavany využil jen jako záminku k válce. Přece by nevystavěl své obrovské vojsko, které se vzápětí přivalilo na slovanské území ve třech proudech, jen kvůli jedné karavaně.

Proti svému králi

Dagobert poslal proti Slovanům většinu ozbrojených sil, kterými mohutná Franská říše disponovala. Z jihu táhli Langobardi a z jihozápadu velký proud Alamanů, který zřejmě přibral i Bavory. Oba tyto proudy byly na svých taženích úspěšné, poplenily slovanské území a odvedly si domů značné množství slovanských zajatců, z nichž většinou udělaly otroky. Jenže o výsledku války se rozhodovalo jinde. Sámo totiž moudře netříštil své síly a povolal většinu slovanských bojovníků k pevnosti Wogastisburg, kde se opevnil a čekal na největší třetí proud, který ze západu přiváděl v čele svých Austrasijců sám král Dagobert. 

Dodnes přesně nevíme, kde vlastně ten slavný Wogastisburg leží, ale v poslední době se mnoho archeologů přiklání k názoru, že by to mohl být vrch Rubín u Podbořan v západních Čechách. Tomu odpovídají jednak nalezené zbytky opevnění, výzbroje i jiných předmětů, které lze datovat zhruba do raně slovanského období. Navíc je vrch příhodně umístěn západním směrem, odkud přicházel Dagobert.

Bitva to byla dlouhá. „Austrasijci oblehli pevnost Wogastisburg, kde zůstal největší počet statečných Vinidů, a po tři dny s nimi bojovali; byl tu mečem pobit velký počet lidí z Dagobertova vojska a potom davše se na útěk zanechali tam všechny stany i věci.“ Bojovalo se tady po tři dny, a to nikoliv klasickým způsobem v poli. Spíš se obrovské franské vojsko opakovaně pokoušelo dobýt slovanskou pevnost, až se natolik vyčerpalo, že po třech dnech mohli Slované podniknout silný protiútok a rozprášit unavené a frustrované útočníky.

Sebevědomý Dagobert se musel stáhnout zpět do své říše, zatímco Sámo využil získanou výhodu a v následujících letech podnikl několik kořistnických výpadů do Durynska a dalších zemí Franské říše. Díky vítězství se k jeho svazu navíc připojil Dervan, vévoda lužických Srbů, dosud poddaný Franků, a snad i korutanský vévoda Valluk, jehož území poplenili Langobardi.

Svaz se mění v říši

Sámo tak rozšířil svůj vliv, upevnil moc a položil základ říši (přijmeme-li tento nepřesný název pro kmenový svaz), která přetrvala dlouhá desetiletí a možná i staletí. Znamená to snad, že svaz přežil i smrt svého zakladatele a těžko se pak mohl nazývat Sámova říše? Pravděpodobně ano.

TIP: Na slovanském Olympu: Kterým bohům se klaněli staří Čechové?

Sámo totiž zemřel kolem roku 658 (kronikář uvádí délku jeho vlády 35 let od nástupu). O jeho dalších činech ani o pokračování slovanské říše už nemáme zprávy. To nemusí nutně znamenat, že svaz zanikl, protože Fredegarovo líčení bylo motivováno právě jen bitvou u Wogastisburgu, jak už jsme řekli na začátku. Pak se Slované ztratili z hledáčku zájmu franských kronikářů a je docela dobře možné, že jejich kmenový svaz přetrval, aby na něj o dvě století později navázala Velkomoravská říše. Možná se v ni také postupně proměnil, čemuž napovídá shodné umístění vládnoucího centra na jižní Moravě.