Císař v roli detektiva: Tiberius miloval záhady a tajemství všeho druhu
Nebylo snad v Říši římské císaře, který by netrpěl nějakou zvláštní libůstkou, specifickým zájmem nebo rovnou úchylkou. Tiberia například bavilo řešit záhady. Nejlépe ty pořádně tajemné a kriminální!
Tiberius Julius Caesar Augustus byl v pořadí druhým císařem říše římské. Působil až nebývale „normálně“ a vlastně docela schopně. Zvlášť když přihlédneme k tomu, že jeho přímým nástupcem byl Caligula a na trůnu impéria se dalších stoletích usadilo nemálo svérázných tyranů, diktátorů a šílenců.
Tiberius měl přirozený talent vojevůdce i dobrého manažera. Za třiadvacet let vlády zbrzdil tempo výbojů a soustředil se na upevnění hranic. Zavedl sérii hospodářských reforem, naplnil pokladnice, vedl si poměrně svědomitě. Škoda, že v dobových pamětech téměř zapadá zpráva o počinu, kterým se od svých předchůdců i následovníků odlišil. Tiberius se totiž nevědomky zapsal do dějin kriminologie, jako velmi bystrý vyšetřovatel.
Nehoda, nebo zločin?
Není zločinu bez oběti, a ta nechybí ani v případu, který se udál někdy roku 24. Je jí Apronia, mladá a podle všeho velmi pohledná žena. Jednoho rána ji nalezli zcela bez života na kamenné dlažbě přímo pod oknem její ložnice. Pád z takové výšky musel být jistě smrtící, ale co přesně ho způsobilo, už zůstávalo poněkud nejisté. Světlo poznání do toho jistě mohl vnést manžel krásné Apronie, prétor Marcus Plautius Silvanus. Tou dobou tvrdě spal v manželském loži, vlastně jen pár kroků od místa nehody. Mohl být korunním svědkem, ale zrovna tak hlavním podezřelým. Jenže to by v Římě musela působit nějaká policie či vyšetřovatelé. Taková funkce nebo profese tu ale tehdy vůbec neexistovala.
Na vlastní pěst
Římané totiž ostře oddělovali vnímání věcí soukromých od věcí veřejných. Zkažený chléb nebo smrduté ryby na tržišti? To byl problém všech, stejně jako nepořádek na ulicích nebo přeplněné městské toalety. Ale do cizích zavražděných manželek, otrávených mužů nebo probodnutých levobočků, do dění za dveřmi domů a paláců nikomu z poctivých lidí nic nebylo. Ani vláda a senát do takového činu neměla z moci své funkce co intervenovat. Pokud byla Apronia skutečně zavražděna, bylo úkolem jejího ochránce – manžela – zjednat osobně nápravu. V praxi to znamenalo vypátrat na vlastní pěst viníka, najít příslušného žalobce (nebo se jím stát), a smluvit stání u veřejného soudu. Pokud tedy nechtěla rodina obviněného vyplatit příslušnou kompenzaci.
Zábava z nudy
Nedá se rozhodně říct, že to by Silvanus s iniciativou přeháněl. Snad sázel na to, že jemu coby prétorovi, jednomu z nejvyšších úředníků říše, to nikdo nevytkne. Evidentně ale pozapomněl na to, čí vlastně byla Apronie dcera. Což byla kritická chyba. Její otec, Lucius Apronius, totiž ani na moment nevěřil v nějakou nešťastnou náhodu. Asi o vztahu Apronie a Silvana věděl svoje. Hodí se zmínit, že pokud byl Silvanus jedním z nejvyšších úředníků říše, Apronius patřil k těm úplně na samém vrcholu. Konzul, ověnčený čestnými tituly a hodnostmi, včetně vyznamenání ornamenta triumphalia, potlačoval povstání v Dalmácii a válčil v Germánii a Frísii. Po všech stránkách platil za muže, kterého si vážil senát i Řím. A byl zadobře i s císařem.
Byl to nakonec Lucius Apronius, který se vydal za Silvanem, aby ho vyzpovídal ohledně okolností skonu své dcery. A narazil prý jen na samé hrubosti a neuctivosti: Silvanus prý tvrdě spal a o ničem neví. Jeho žena nejspíš spáchala sebevraždu. Hotovo. Dále už jen nabídl blíže nespecifikovanou sumu jako formální vyrovnání za ztrátu blízké osoby. Nevíme, kolik to bylo, ale Apronius se nabídkou cítil být uražen. Žádal spravedlnost. A uměl si pomoci kontakty na nejvyšších místech. Vydal se za Tiberiem, který se nejspíš zrovna náramně nudil. Právě jeho majestát pak vedl k rozřešení celé detektivky.
Pikantní detektivka
Rozhodně totiž nebývalo zvykem, že by „vláda“, tedy císař v doprovodu své stráže, někdy vpadl do domu svobodného římského občana. Tiberius tak ale učinil a podrobil Marka Silvana „výslechu“. Jeho nesouvislé a vzájemně si odporující odpovědi císaře neuspokojily. Zcela proti zvyklostem se rozhodl pro obhlídku místa činu. V ložnici zaznamenal „nelad a nepořádek“ – snad stopy zápasu. Z toho císař vyvodil důkaz a definitivní podezření. Předložil své závěry Senátu, jež bídného vraha odsoudil k trestu smrti. Matka odsouzeného prý využila svého vlivu, aby do jeho cely propašovala dýku. Silvanus si tak mohl vzít život bez veřejné hanby. Při pokusu ale selhal a žíly mu nakonec musel podřezat otrok.
TIP: Řím v zajetí plamenů: Zapálil legendární město skutečně císař Nero?
Císař Tiberius si nicméně mohl připsat první čárku za vyřešený kriminální případ. Že přitom pracoval s výpověďmi svědků, křížovým výslechem hlavního podezřelého a obhlídkou místa činu, tedy skutečně „moderními vyšetřovacími metodami“, si nejspíš neuvědomoval. Jeho úspěchu nahrálo i to, že pachatel si byl natolik jist svou nedotknutelností, že se ani nepokoušel po činu zahladit stopy na místě vraždy. A přitom jen stačilo uklidit. To, že by vám v Římě na vrata domu zabušil císař s gardou ozbrojenců a domáhal se prohlídky, bylo totiž skutečně nebývalé. Jenže císař Tiberius už takový byl. Historie na něj vzpomíná jako na trochu mrzoutského, ale výkonného vladaře, reformátora a znalce práva.
Milovník záhad
Když na území dnešního Turecka našli zemědělci kosterní pozůstatky mamuta, v souladu s tehdejším poznáním ho považovali za obra. Tiberius nechal kosti na vlastní náklady dopravit do svého paláce. Dny pak trávil tím, že z ostatků „skládal“ podobu onoho obra. Neúspěšně. Podobně pak nakládal se zuby obří mršiny (pravděpodobně narvala nebo jiného kytovce), vyplavené kdesi na pobřeží dnešního Lyonu. Záhady a tajemství císař prostě miloval.