Císař bez trůnu: Brazilský princ Petr se vzdal koruny kvůli české šlechtičně

Jedním z pozdních dopadů napoleonské éry bylo i založení Brazilského císařství. Jeho druhým a zároveň i posledním císařem byl Petr II., neboť byl v roce 1889 svržen vojenským převratem. V manželství se sicilskou princeznou se dočkal dvou synů, oba však zemřeli jako dvouletí, proto se upnul na své dvě milované dcery. Starší z nich, Isabela (1846–1921), se stala korunní princeznou. Provdala se za francouzského prince z linie Bourbon-Orléans, Ludvíka Filipa, který projevil vojevůdcovské nadání a povýšil na brazilského maršála. Jejich prvorozený syn, princ Petr (1875–1940) se stal knížetem z Grão-Pará a byl vychováván jako budoucí císař.

Luxusní vyhnanství

Isabela Brazilská získala značné zkušenosti s vládnutím, když otce několikrát zastupovala jako regentka. Také se zasloužila o zrušení otroctví, ale to připravilo dynastii o podporu bohaté a vlivné vrstvy majitelů velkých kávových plantáží. O převratu si zapsala do deníku: „Pokud je zrušení otroctví důvodem pro svržení monarchie, domnívám se, že to za ztrátu trůnu stálo“. Po otcově smrti v roce 1891 se Isabela stala hlavou brazilské císařské rodiny a monarchisté ji uznávali jako brazilskou císařovnu. 

Isabela musela odejít s manželem a třemi syny Petrem, Ludvíkem a Antonem do exilu. Nejprve se usadili v Portugalsku, posléze ve Francii, kde mohli užívat titul hrabat z Eu podle skvostné rezidence v Normandii, ve které se usídlili. Pro mladé prince byla samozřejmě naplánována vojenská výchova, jenže v Brazílii ani Francii nemohli jako potomci vládnoucích dynastií sloužit v armádě. Proto Petrovi – Isabelininu nejstaršímu synovi a dědici nároků na císařský trůn – nezbylo nic jiného než se poohlédnout po jiných zemích. Vzhledem k tomu, že byl potomkem rakouského císaře Františka I. (vládl 1792–1835), vídeňský dvůr ihned vyhověl jeho žádosti o přijetí na vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě. 

Zamilované schůzky v Chotěboři

Díky „rakouským“ genům Petr velmi snadno zapadl mezi elitu podunajské aristokracie a ve vojenské akademii se spřátelil se čtyřmi bratry, hrabaty Dobřenskými z Dobřenic. Tito potomci původně vladyckého českého rodu doloženého od 14. století ho několikrát hostili během prázdnin na rodinném sídle v Chotěboři, přestavěném v novorenesančním stylu a obklopeném anglickým parkem. Právě během těchto návštěv se dědic brazilského trůnu Petr zamiloval do sestry svých spolužáků, hraběnky Alžběty Dobřenské z Dobřenic.  

Byla o necelé dva měsíce mladší než on, velmi kultivovaná a uměnímilovná. Její dcera o ní později napsala: „Alžběta mluvila a psala pěti jazyky: česky, anglicky, německy, francouzsky a portugalsky. Byla také skvělou malířkou portrétů. Studovala v Chotěboři, několik učitelů bydlelo přímo na zámku. Také ji občas vzdělávali učitelé jejích bratrů, což byla velká výhoda. Později byla přijata na Hudební a malířskou akademii v Mnichově.“ Zamilované schůzky v Chotěboři a okolí vyústily v intenzivní a silnou lásku prince Petra a hraběnky Alžběty. Oba si slíbili, že společně stráví zbytek života, proto Petr odjel do Francie, aby své rodiče seznámil s plánem na svatbu.  

Nerovnorodý sňatek

Hraběnka Alžběta byla sice ze šlechtické rodiny, ale v jejích žilách bychom nenašli ani kapku královské, natož císařské krve. Petrovi rodiče si proto nedokázali představit, že by se jejich nejstarší syn a dědic nároků na císařskou korunu neoženil s rovnorodou členkou některé z katolických panovnických rodin. Vždyť Bourboni, Wettinové, Habsburkové-Lotrinkové či Wittelsbachové se pyšnili desítkami princezen ve vhodném věku. V dnešní době, kdy si korunní princové a princezny všech evropských monarchií berou neurozené občany, se může chování Petrových rodičů jevit jako podivné, ale na počátku 20. století hrála otázka urozenosti při uzavírání sňatků stále klíčovou roli. 

Petr a Alžběta museli čekat na svatbu osm dlouhých let, protože hrabě a hraběnka z Eu se všemi silami snažili tomuto sňatku zabránit. Jeden z Petrových potomků to později komentoval: „Oženil se, když mu bylo třicet pět a bez souhlasu hraběte z Eu. Můj dědeček věřil, že princové by si měli brát pouze členky královských rodin. Nelíbilo se mu, že se můj otec oženil z lásky, a to s pouhou hraběnkou z Rakousko-Uherska.“ Hlava brazilské dynastie, Isabela nakonec vznesla zásadní požadavek, aby se Petr vzdal svých práv na brazilský trůn. S tím Petr, ač jen nerad, souhlasil a 30. října 1908 podepsal příslušný dokument. Formálním brazilským následníkem se stal jeho bratr Ludvík, který byl již od dětství považován za čilejší a chytřejší dítě než Petr. Hraběnka z Eu, tedy monarchisty uznávaná brazilská císařovna, rozeslala vyjádření, ve kterém stálo: „Petr bude i nadále milovat svoji rodinu a poskytne svému bratrovi veškerou možnou podporu. Díky Bohu jsou zajedno. Ludvík se bude aktivně angažovat ve všem, co se týče monarchie a jakéhokoli dobra pro naši zemi.“

Svár brazilských monarchistů

Ludvík byl zasnouben se sicilskou princeznou Marií Piou, sestrou hlavy rodu této bourbonské linie, proto perfektně vyhovoval požadavkům rodičů. Dodejme, že Petr později zpochybnil platnost zřeknutí se práva na trůn argumentem, že šlo čistě o rodinný akt, který nikdy nebyl uznán brazilským parlamentem. Z tohoto důvodu považuje část brazilských monarchistů za hlavu rodu Petrovy, nikoliv Ludvíkovy potomky.

Po dlouhých letech čekání se princ Petr mohl v sobotu 14. listopadu 1908 konečně oženit ve Versailles se svou milovanou, hraběnkou Alžbětou Dobřenskou z Dobřenic. První dítě, princezna Isabela, se jim narodilo v roce 1911. Po ní následovali během osmi let princ Petr, princezna Marie Františka, princ Jan Maria a princezna Tereza. Alžběta se po většinu času věnovala rodině a reprezentačním povinnostem. 

Návrat do Brazílie

V roce 1920 zrušil brazilský prezident Epitácio Pessoa zákon o exilu, který princům zakazoval pobyt v Brazílii. V roce 1922 se tak rodina Petra a Alžběty mohla vrátit do Brazílie. Jejich nejstarší dcera vzpomínala, jak byla její matka již na palubě lodi velmi nadšená, když z dálky spatřila město Salvador. Svým dětem totiž vyprávěla, že již od svého dětství v Čechách snila o tajemné středoamerické zemi. Nicméně neměla natolik dobrodružnou povahu, aby svého manžela doprovázela na jeho loveckých výletech po brazilských zátokách nebo na jeho výpravě v letech 1926 a 1927, kdy urazil autem čtyři tisíce kilometrů na cestě z Bolívie do Rio de Janeira.

TIP: Dáma s břitkým jazykem: Kněžna Dašková pomohla Kateřině Veliké na trůn

Petrova rodina se usadila v paláci Grão-Pará v Petrópolisu, ležícím asi 70 kilometrů severovýchodně od Ria de Janeira, v někdejším letním sídle císaře Petra II., který jim republikánská vláda vrátila. Princ Petr se zapojil do společenského života a díky své milé a přátelské povaze si získal velkou popularitu. Zemřel v pětašedesáti letech po onemocnění dýchacích cest a byl pohřben s poctami náležejícími hlavě státu na hřbitově v Petrópolisu. Alžběta se jako vdova vrátila do Evropy a zemřela v portugalské Sintře v pondělí 11. června 1951. V roce 1990 byly ostatky české hraběnky, která většinu života prožila mimo rodnou střední Evropu, spolu s ostatky jejího manžela přeneseny do císařského mauzolea v katedrále sv. Petra z Alcantary v Petrópolisu.