Chladná i láskyplná supermatka: Marie Terezie dokázala skloubit rodinu s politikou

I když pro nás pojem královna matka evokuje spíš obraz drobné milovnice šampaňského a těžkých červených vín Elizabeth Bowes-Lyonové, mateřství bylo to hlavní, co stálo v popisu práce každé královny. Plodit děti a šířit rodové geny na blízké i vzdálené panovnické dvory se zcela automaticky od královských dívek očekávalo. A to už od chvíle, kdy opadlo zklamání, že v kolébce neleží chlapec. 

Platilo to i v případě proslulých vládnoucích královen, které mocí překonaly své mužské protějšky a plně na nich ležela tíha královské koruny. Nebylo jich mnoho a málokterá z dnešních zaměstnaných žen se k jejich finančním možnostem může jen vzdáleně přiblížit. To však neznamená, že u nich nemůžeme hledat inspiraci, jak dokázala mateřství s „kariérou“ skloubit taková „pracující“ královna. A proč nezačít od té, která je přímo symbolem plodnosti a promyšlené sňatkové politiky – Marie Terezie. 

Holka? 

Pragmatická sankce byl velmi praktický dokument. Trůn se běžně dědil z krále na syna, jenže ne vždy se zadařilo. Jako by to císař Karel VI. tušil. Dokument, kterým zajistil nástupnictví své dceři, vydal už čtyři roky před jejím narozením. Ve svých pouhých osmadvaceti letech. Nic nenasvědčovalo tomu, že se mu při troše snahy v následující třech či čtyřech desetiletích nepodaří obstarat svému trůnu mužského následníka. Ale pravda, Karel měl trošku důvody k nervozitě. Se svou mladinkou manželkou byli svoji už pět let a potomek žádný. Zkrátka, kdyby se konečně dočkal, nechtěl si kazit radost faktem, že má v kolébce sice konečně dítko, ale nikoliv dědice. A jeho předvídavost se vyplatila. První se narodil sice chlapec, zemřel však po pár měsících. Až poté přišla na svět Marie Terezie. Později měla ještě mladší sestru, ale pokud by se ani jedna z nich nedočkala potomka, byl by s Habsburky amen. 

I s přihlédnutím k této okolnosti si Marie Terezie velmi dobře uvědomovala zodpovědnost, kterou nese nejen jako panovnice, ale i matka. Snahu postarat se o dědice v jejím případě možná považujeme až trochu za přemrštěnou. Nehledejme však v množství dětí, které přivedla na svět, jen pragmatismus. Královna měla se svým manželem zkrátka velmi zdravý vztah a byla vzorná katolička. A i když se po desátém dítku své sestřenici svěřila, že už by to mohlo stačit, příroda byla mocnější. 

Jedenáct dívek, pět chlapců

Mezi léty 1737 a 1756 povila habsburská královna svému lotrinskému manželovi šestnáct dětí. Dívky převažovaly. Bylo jich jedenáct oproti pěti chlapcům. O trůn se zkrátka postarala dokonale. A i její potomci zajistili, že habsbursko-lotrinská dynastie hned tak nevymře nejen po přeslici, ale ani po meči. Její tažení dějinami zastavil až zánik monarchie po I. světové válce. Pravda, Marie Terezie sice porodila šestnáct dětí, dospělosti se jich však dožilo jen deset. Manželský pár si v poměru k jiným rodičům mohl s tímto nemalý procentem úmrtnosti ještě gratulovat. Vysoká mortalita zkrátka patřila k dobové realitě a to platilo i na císařském dvoře. 

Výchově svých dětí věnovala Marie Terezie zodpovědnou péči, a dokonce ji prý sama pro sebe považovala za důležitější než státnické povinnosti. Protože však byla houževnatá a zodpovědná žena, na plnění vladařských povinností nebylo takové upřednostňování znát. To však samozřejmě neznamená, že by veškerá tíha výchovy, stejně jako vládnutí ležela jen na jejích bedrech. Na mateřství i panování je zkrátka důležité obklopit se těmi správnými lidmi a i v tomto směru Marie Terezie vynikala. Současně si však neopomněla na své děti vyčlenit každý den alespoň část času. 

Zbožnost a kázeň 

Děti už krátce po narození měly ve svých rukou spolehlivé guvernantky, které společně s miminkem dostaly také podrobné instrukce, jak se o něj postarat. Některé požadavky nejspíš dnešní matky roztrpčí. Posuďte sami: na mazlení zapomeňte, dokonce ani za ruku je držet nesmíte, nějaké žvatlání nebo cukrbliky, opičky a bafání ani náhodou. Pomáhat s oblékáním budou jen osoby k tomu speciálně určené a vaše hlavní starost v tomto směru bude, aby dítěti nebyla ani zima, ani horko. 

Když chlapci trochu odrostli, dostal je na starost vychovatel a od sedmi let se systematicky vzdělávali. A to poměrně vyčerpávajícím způsobem – soboty, neděle, svátky nevyjímaje. Není divu, v následujících letech museli dostat do hlavy skutečně úctyhodné množství vědomostí a dovedností: němčinu, latinu, francouzštinu, italštinu, případně i další jazyky, dále matematiku, zeměpis, dějepis a vojenství či hru na hudební nástroj. Absolvovali i hodiny tance, šermu a jízdy na koni. Později se učili fyziku, metafyziku, logiku, rétoriku a právo. Tím vším se prolínalo náboženství. 

Pokud jste dosud měli představu o bezstarostném životě nejvyšší královské smetánky, rychle na ni zapomeňte. Život císařských dětí byl naplněn povinnostmi. Nespočívaly sice v umývání nádobí a vynášení koše, ale nejspíš by s nimi mnohé z dnešních dětí neměnily. Jistě, i císařští potomci byly jen děti, v pozdějších letech pak puberťáci, ale když si s nimi učitelé náhodou nevěděli rady, stačilo vše oznámit mamince – a ta hned zakročila. 

Jako příklad může posloužit její důrazné napomenutí syna a arcivévody Ferdinanda, který studoval v Laxenburgu: „Stále více zanedbáváte své povinnosti a rozptýlení, jež vám dopřáváme, vás jen činí lenivým a zmenšují vaši chuť do práce. Upozorňuji vás, že se to musí změnit. Váš pobyt v Laxenburgu bude věnován pouze studiu. Vaši učitelé připojí k hodnocení, jež mi zasílají, také údaje o tom, jak jste využil času a zda hodina proběhla bez vyrušování, bez odbočování od tématu a zbytečných řečí. Pokud se kterékoliv z hodin nezúčastníte, budete si ji muset nahradit, a to klidně i večer namísto projížďky.“ 

Arcivévoda versus arcivévodkyně 

Tolik mužských potomků, to už by byla skutečně velká smůla, kdyby se na trůnu měla nakonec ocitnout žena. A zdá se, že s touto variantou ani Marie Terezie nekalkulovala. Svědčí o tom alespoň výchova dcer, která se od té chlapecké přece jen lišila a směřovala k budoucí roli princezen. Ta spočívala v úkolu stát věrně po boku svého vládnoucího muže a samozřejmě mu rodit následníky. Ale, jak známo, není hlava bez krku. I královna manželka měla svou důležitou státnickou úlohu. Vzhledem k tomu, že se měla vdát do cizí země, musela o ní něco vědět a také ovládat jazyk, který se v ní užíval. Naštěstí měla budoucí manželka na přípravu dost času, protože sňatková politika se pečlivě a zdlouhavě promýšlela dlouhé roky. Malá arcivévodkyně se na svůj úkol mohla začít připravovat už téměř v plenkách. 

I na výchově dcer se podílela jejich matka. Nevyžadovala však tak striktní dodržování pravidel a na dívky neměla až tak vysoké nároky jako na chlapce. Rozvrh hodin byl nicméně také bohatý: čtení, psaní, němčina, francouzština, zeměpis, výuka tance a hudby, nechybělo ani kreslení a jízda na koni. Děti se rovněž záhy účastnily nejrůznějších dvorských ceremoniálů, aby si na život na císařském dvoře od počátků zvykaly. Chodily s rodiči na divadelní představení a balety, a to dokonce nejen jako diváci, ale v některých pro potěšení matky a otce také vystupovaly. 

Na prince s koštětem 

Byly však i situace, kdy děti mohly být dětmi a nesvazovala je jen přísná pravidla dvorské etikety. Jako příklad vezměme oslavy svátku sv. Mikuláše, které zachytila na svém obraze arcivévodkyně Marie Kristina – celá císařská rodina si v ležérní atmosféře užívá u krbu. Děti rozbalují dárky, ukusují perníčky, někdo z nich druhého rozverně pošťuchuje koštětem a maminka Marie Terezie s tatínkem Františkem Štěpánem v bačkorách na to dětské hemžení s úsměvem hledí. Je však otázka, nakolik obrázek zobrazuje pravdu a nakolik spíš zbožné přání.

Úsměvu a láskyplnosti se císařským dětem od jejich matky prý často nedostávalo. Vyžadovala disciplínu a naprostou poslušnost. A občas v nich budila až hrůzu. Nechválila mnoho, častěji kritizovala a napomínala. Daleko vstřícněji a otevřeněji se k nim choval otec František Štěpán Lotrinský, což jeho ženu zrovna netěšilo. Ne snad, že by žárlila, že ho mají děti raději než ji. Spíš se bála, aby nezkazil její úsilí o dokonalou výchovu. Nerozmazlil. 

Sňatky! 

K některým dětem Marie Terezie přilnula více, k jiným měla výhrady. A bez pochyby je svou výchovou výrazně ovlivňovala po celý život. Už jen svou sňatkovou politikou. O dědice se Marie Terezie postarala dokonale. Jak se skrze sňatky jejích dětí propojila Evropa? Zpočátku to šlo těžce. Prvorozená dcera Marie Alžběta (1737–1740) zemřela v pouhých třech letech. Milé dítko si zvláště oblíbil jeho dědeček Karel VI. a rád si s Marií Alžbětou hrál. Její smrt přišla náhle. Předcházely jí žaludeční křeče a vyčerpávající zvracení. Ani druhorozená dcera Marie Anna (1738–1789) na tom zdravotně nebyla nejlépe. Prodělala těžký zápal plic, který málem nepřežila, a zůstala jí po něm zkřivená páteř. S postiženou dcerou nemohla její matka v případě sňatkové politiky počítat. Dívka se věnovala vědě, umění a stala se představenou Ústavu šlechtičen na Hradčanech. Marie Karolína (1740– 1741) se narodila jako třetí v pořadí. Byl jí sotva rok, když ji postihly silné křeče a zemřela. 

Vytoužený chlapec se narodil jako v pořadí čtvrté dítě. Josef jako následník trůnu měl svým sňatkem přispět k dobrým politickým vztahům se spřátelenými zeměmi. Proto mu vybrali za manželku Isabellu Parmskou a nemohli učinit lépe. Dcera španělského prince a vnučka francouzského krále proslula svou krásou a Josef se do ní po uši zamiloval. Tady však veškeré výhody končí, protože ona ho nemilovala ani trochu. Když zemřela, a nadto bez dědice, matka dotlačila Josefa do nového sňatku. Marii Josefu Bavorskou vybírala tentokrát v rodině. Ke své sestřenici z druhého kolene ovšem Josef necítil zhola nic. 

Marie Kristina (1742–1798) se narodila jako pátá a matka ji zbožňovala. Jako jediná se také mohla provdat z lásky. První milostné pobláznění sice neprošlo, ale když se později zamilovala do mladšího syna polského krále, matka k sňatku svolila. V pořadí šesté narozené dítko, Marie Alžběta (1743–1808), se i díky své kráse zdála být horkým želízkem v matčině sňatkové politice. Vybíralo se však příliš dlouho mezi polským či francouzským králem. Když zasáhly Vídeň neštovice, postihly znatelně její krásnou tvář – a nápadníci ztratili zájem. Marie Alžběta se už nikdy neprovdala. 

Jako druhý mužský potomek měl Karel Josef (1745 až 1761) o nevěstu postaráno už v dětském věku. Oženit se měl se španělskou princeznou Marii Ludovikou. Osud a neštovice to ale chtěly jinak. Zemřel v pouhých patnácti letech a jeho bratr Leopold (1747–1792) tak zdědil nejen nástupnictví a později i trůn, ale i jeho snoubenku. Zplodil s ní nakonec šestnáct dětí! 

Se svým osmým dítětem, Marií Amálií (1746–1804) měla královna kvůli její rozverné a svobodomyslné povaze napjaté vztahy. Nedopřála jí sňatek z lásky, i když se dcera zamilovala. Matka ji místo toho provdala za hulvátského Ferdinanda Parmského do Itálie. Deváté dítě, Marie Karolína, patrně v roce 1748 nepřežilo porod. A následující dcera, Marie Johanna Gabriela (1750–1762), zemřela na neštovice v pouhých dvanácti letech. V té době však už jako snoubenka neapolského a sicilského krále Ferdinanda I. Ženicha po její smrti přebrala její mladší sestra Marie Josefa (1751–1767). Příliš ji to nenadchlo. Smrt sestry ji velmi zasáhla. Byly blízké a vyrůstaly spolu. Jestli by se toto přeložené manželství vydařilo, se ale nikdy nedozvíme. Nevěstu před svatbou skolila stejná nemoc jako milovanou sestru – neštovice. Nakonec se jako třetí v pořadí stala manželkou Ferdinanda I. a neapolsko-sicilskou královnou Marie Karolína (1752–1814). V počtu dětí předčila dokonce svou matku, měla osmnáct potomků.

Syn Ferdinand Karel (1754–1806) se oženil s modenskou princeznou a žil s ní v Miláně ve svazku požehnaném potomky, štěstím a harmonií. Snad nejznámějším dítkem se ovšem stala Marie Antonie (1755–1793), kterou poté, co ji provdali za francouzského krále Ludvíka XVI., známe jako Marii Antoinettu. Dívka i poté prohlašovala: „Svoji matku miluji, ale i na takovou dálku se jí bojím.“ Svůj život uzavřela Marie Antoinetta na popravišti a ze čtyř dětí, které porodila, přežilo dětské roky a francouzskou revoluci jen jedno jediné. A poslední dítě Marie Terezie? Pro Maxmiliána Františka (1756–1801) se počítalo s duchovní kariérou. Stal se kolínským arcibiskupem, münsterským biskupem a také velmistrem řádu německých rytířů.