Cesty do středu klikatého tajemství: Nejúžasnější bludiště světa
Do zamotaných chodeb labyrintů se lidé vydávali už v době bronzové a pravděpodobně ještě dříve. V jednom z nich Theseus zabil obludného Mínotaura. V jiném spočívali dávní králové. V dalším se proháněli dvořané a hrami si krátili dlouhou chvíli. Řeč je o bludištích – tajemných místech, plných zamotaných chodeb
Místo: Longleat House Existence: zachováno Vznik: 1975
Longleat House je honosné šlechtické sídlo ze 16. století, které dodnes slouží modré krvi markýzů z Bathu. Kromě rozsáhlých zahrad, které si šlechtici nechali vystavět už při založení domu, si zde návštěvníci mohou také užít největší bludiště na Britských ostrovech.
Bludiště se chlubí trasou dlouhou 2,7 kilometru, což ovšem pro šestici zahradníků znamená práci na osmi kilometrech plotů, sestávajících z 16 000 tisových keřů. Kromě běžné údržby prý spletitá zahrada prochází generálním zástřihem každých šest měsíců. Zejména pro nové zaměstnance jsou prý první týdny naprosto pekelné a ztrácejí se zde zcela běžně. Pro ně (a samozřejmě také pro návštěvníky) jsou v pravidelných intervalech rozmístěny ukazatele, které ovšem pro přečtení musíte odklopit – to udržuje v napětí ty, kteří se ztrácejí rádi. Zejména mezi mladými lidmi se ale nyní prosazuje nový trend: Cestu ven prý hledají pomocí mobilního telefonu a GPS navigace. (foto: Wikimedia Commons, Niki Odolphie, CC BY 2.0)
Zahrada mluvících zvířat
Místo: Versailles Existence: nedochovalo se Vznik: konec 17. století
Bludiště ve Versailles si nechal vystavět francouzský král Ludvík XIV. zahradním architektem André Le Nôtrem. Ten původně plánoval postavit nevyzdobené bludiště, ale spisovatel a pohádkář Charles Perrault králi doporučil, aby bludiště zahrnovalo i fontány, které by představovaly Ezopovy bajky. Práce na velkolepém díle probíhaly v letech 1672 až 1677. Když bylo vše dokončeno, bludiště zpestřovalo 39 fontán s 333 malovanými kovovými plastikami zvířat.
Trysky chrlící vodu z úst zvířat byly koncipovány tak, aby vzbudily dojem řeči mezi tvory. Vedle každé fontány stála pamětní deska s titulkem a čtyřverším básníka Isaaca de Benserade. To mělo sloužit hlavně ke vzdělávání Ludvíkova syna a je pravda, že se z těchto tabulek skutečně naučil číst. U vchodu do bludiště pak byly postaveny sochy Ezopa a Amora. Uspořádání bludiště bylo na tu dobu neobvyklé, protože v něm neexistoval žádný ústřední cíl a sestávalo z pět metrů vysokých živých plotů.
Labyrintem byli ve své době ohromeni všichni návštěvníci Versailles, včetně domácí šlechty, umělců nebo diplomatů ze zahraničí a často se o něm zmiňovali ve svých pracích. Jedná se o jeden z prvních moderních labyrintů, které sloužily k zábavě a meditaci. I přesto byl nakonec v roce 1778 labyrint odstraněn a nahrazen zahradou v anglickém stylu. (foto: Shutterstock)
Ve stínu chrličů a svatých
Místo: Chartres Existence: zachováno Vznik: konec 12. století
Labyrint byl dokončen v roce 1200 a jeho vyhotovení předcházely dlouhé přípravy a podrobné plánování. Výsledkem se stal kruhový obrazec o průměru třinácti metrů. K cestě do středu ve tvaru okvětních lístků musíte nejprve projít jedenácti chodbami a osmadvacetkrát odbočit. Tato cesta je dlouhá téměř tři sta metrů.
Labyrint byl navržen v souladu s geometrií kruhu – kruh je symbolem věčnosti, nekonečnosti, slunce nebo všemohoucnosti boha. Další symboliku labyrintu představují čísla, kterými byli středověcí architekti fascinováni. Například středová růže je zde zobrazena se šesti okvětními lístky, přestože přírodní růže má lístků jen pět. Číslo šest bylo zřejmě vybráno jako symbol dokonalosti. (foto: Corbis, Sylvain Sonnet, CC BY 2.0)
Jedenáct bludišť v jednom
Místo: zámek Loučeň Existence: zachováno Vznik: 2007
Místo: Kréta Existence: nejspíš pouze v legendě Vznik: nejasný
Zřejmě nejznámější labyrint se v minulosti objevil i mezi sedmi divy světa. Bývá ztotožňován s minojským palácem v Knossu. Archeologové sice nepotvrdili, že labyrint vůbec existoval, ale někteří se domnívají, že se mohl nacházet v goryntských jeskyních na Krétě. Jediné informace, které o něm máme, pocházejí pouze z pověstí a mýtů – především z mýtu o Mínotaurovi, kvůli němuž byl prý celý postaven.
Legenda vypráví o zrození obludy ze spojení Pasifae, manželky krále Mínoa, a posvátého býka. Královna se totiž do zvířete, darovaného krétskému králi samotným bohem moří Poseidonem, zamilovala. Z jejich sexuálního spojení pak vzešla stvůra – chlapec s býčí hlavou. Ten byl pojmenován Mínotaurus, což spojuje královo jméno Mínos a slovo „taurus“ znamenající býk. Král Mínos pověřil architekta Daidala, aby vystavěl dům se spletitými chodbami, odkud by se nikdo nedostal živý. Do této stavby pak Mínotaura uvěznil.
Athéňané pak museli každých devět let posílat sedm mladých mužů a sedm panen jako potravu Mínotaurovi. To bylo jejich trestem za dřívější zavraždění Mínoova syna. Až Theseus se rozhodl, že s oběťmi skoncuje – zabije netvora a osvobodí tak Athény od kruté daně. Hrdina přicestoval na Krétu, kde se zamiloval do Mínoovy dcery Ariadny. Jelikož ona jeho city opětovala, vyzbrojila ho na cestu do labyrintu kouzelným mečem a klubkem nití, z něhož osvoboditel cestou odmotával, a díky tomu se ve spletitých cestách neztratil. Theseus Mínotaura zabil a z labyrintu vyšel živý. Poté spolu s Ariadnou z Kréty uprchli. (foto: Wikimedia Commons, Edward Burne-Jones, CC0)
Místo, kde spí faraoni
Místo: Hawara Existence: nedochoval se Vznik: 2. tisíciletí př. n. l.
Britský archeolog Flinders Petrie objevil v roce 1988 pozůstatky bludiště nedaleko jezera Moeris u města Crocodilopolis v Egyptě. V útrobách tohoto kamenného labyrintu, který se nacházel asi sedmnáct kilometrů od největšího pohřebního komplexu Střední říše v Hawaře, bylo nalezeno několik jmen králů. Nejstarším pak bylo jméno faraona Amenemhata III. z dvanácté dynastie, který byl pohřben nedaleko – vstup do jeho pyramidy prý měla ochránit složitá spleť chodeb, přilehlá těsně k hrobce.
Amenemhat III. byl ovšem známý také pod jiným jménem – jako Lamares. Je možné, že jeho bludišti pak staří Řekové začali říkat zkomoleným jménem jako Labaris, odkud je jen krůček ke vzniku slova labyrint.
V antice bylo toto bludiště považováno za významné architektonické dílo, o němž psalo několik vzdělanců. Například Herodotos ho oceňoval výše než pyramidy, když o něm ohromeně napsal, že „má dvanáct krytých dvorů, jejichž brány leží proti sobě, šest na severní a šest na jižní straně. Budova je tvořena ze dvou poschodí a tří tisíc místností“. Herodotos také píše o tom, jak prošel část nadzemních místností, kterých bylo patnáct set. Do dalších patnácti set podzemních, kde byly hrobky králů a posvátných krokodýlů, měl ale vstup zakázán a nic o nich nevíme. (foto: Universidad de Alcalá, CC0)
Ztratit se v bludišti znamená pro jednoho zábavu klidně na celé odpoledne, zatímco pro jiného marný pokus se zorientovat, který rychle přeroste v paniku a končí voláním o pomoc...