Cesta k porážce: Proč čeští stavové proti císaři neuspěli?

Defenestrace byla rázným činem, ale další kroky rebelů už o dobré promyšlenosti nesvědčily, spíše o jakési rozpolcenosti. Důkazem je text Apologie (Obrany), kterou vzbouřenci odeslali do Vídně již 25. května. Celý text byl zřejmě připraven již dopředu a stojí v něm, že povstání není v žádném případě namířeno proti císaři a Habsburkům. Potrestáni byli špatní úředníci, kteří svými kroky škodili nejen Království českému, ale i samotnému panovníkovi. Další skutky stavů ovšem nepřátelské byly a vzpouru prohlubovaly. Konšele Nového a Starého Města pražského vyhnali z jejich funkcí, přičemž jim vyhrožovali další defenestrací. Navíc už 24. května zvolili třicetičlenné direktorium a zmobilizovali zemskou hotovost. 

Přesto nebyli ve Vídni zpočátku přesvědčeni o nutnosti vojenského zásahu. Proti němu se stavěl zejména hlavní Matyášův rádce, kardinál Melchior Khlesl (1552–1630). Ten byl však v červenci po zásahu Ferdinanda Štýrského odstraněn a spor měla rozhodnout válka. V diplomatické přípravě měli navrch katolíci. Rychle zareagoval zejména papež, ale ani Madrid neváhal a pro Ferdinanda našel peníze i vojsko. To vzbouřenci byli při svých jednáních zklamáni. Morava zachovala neutralitu a zahraniční pomoc rovněž nepřicházela. Protestantská unie se v konfliktu angažovat nechtěla, nizozemské stavy sice poslaly jistou finanční a vojenskou pomoc, nebyla ale nijak významná. Úspěchem bylo připojení Slezska k povstalcům a také příchod oddílů Arnošta Mansfelda (1580–1626), jehož poslal savojský vévoda. 

Až smrt Matyáše 20. března 1619 přinesla zásadní změnu. Lužice povstala a po násilném převratu totéž zopakovala i Morava. Když se v srpnu přidaly také hornorakouské a dolnorakouské stavy, zdálo se, že revolta může mít úspěch. Dne 19. srpna 1619 byl Ferdinand prohlášen za zbaveného českého trůnu.

Zimní král 

Novým panovníkem se stal teprve třiadvacetiletý Fridrich Falcký (1596–1632). Čekalo se od něj mnohé, neboť byl jedním z vůdců Protestantské unie a rovněž zetěm anglického krále. O to tvrdší bylo vystřízlivění. Fridrich byl sice sympatický mladík, nedostávalo se mu ale panovnické autority. Jako kalvinista se navíc dost obtížně sžíval s převážně luteránským prostředím. Mnoho sympatií mu nezískalo ani zpustošení svatovítské katedrály kalvinistickými duchovními. Kýžená zahraniční pomoc ovšem nepřišla, naopak, anglický král se od nezdárného zetě úplně odvrátil a Protestantská unie dokonce povolila španělským oddílům průchod svým územím. 

Navenek se sice stále zdálo, že by vzbouřenci mohli uspět – to když povstaly i Uhry – jenže za úspěchy se skrývaly narůstající problémy. Tím největším byly rozhodně finance, jichž se bolestně nedostávalo. Nizozemská podpora zdaleka nestačila a berně se platily jen liknavě. Ačkoliv vzbouřenci prohlašovali, že jsou ochotni nasadit svá hrdla, co se statků týkalo, příliš se k obětem neměli. Když vítězné oddíly císařských a ligistů vydrancovaly Prahu, odvezly si kořist v hodnotě několika milionů. I pouhý zlomek této částky by stačil na pokrytí dlužného žoldu. 

Nový král si v nastalé situaci poradit nedokázal a chybějící finance nebyl schopen sehnat. Další problémy se skrývaly za hranicemi. Saský kurfiřt zpočátku kolísal v podpoře, doufal, že by českou korunu mohl získat sám. Zklamal se, přednost dostal Fridrich, a tak pokořený Jan Jiří Saský (1585–1656) nabídl své služby císaři. Za příslib Lužice poskytl 15 000 vojáků, kteří proti vzbouřencům udeřili ve Slezsku a severních Čechách. 

Vrtkavá válečná štěstěna 

A jak se vlastně situace vyvíjela na bitevních polích? Jednoduše řečeno, jako na houpačce. Na podzim roku 1618 vytáhla císařská vojska vedená Karlem Buquoyem (1571–1621) do Čech. Moravané, tehdy neutrální, jim povolili průchod svým územím, čímž vzbouřence zaskočili. Thurn však dokázal postup císařských zastavit ve srážkách u Lomnice a Nových Hradů a Buquoy se pak stáhl do jižních Čech, které udržel. Velkým úspěchem stavovských zbraní bylo dobytí Plzně Arnoštem z Mansfeldu. 

Poté, co se k povstalcům připojila Morava, zaútočil Matyáš Thurn v létě 1619 na Vídeň. Šlo spíše o vpád, který měl Ferdinanda znepokojit, na dobytí města neměl dost sil, přesto však ostřelování Hofburgu panovníka vyděsilo. Po porážce Mansfelda u Záblatí (10. červen 1619) se stavovská vojska od Vídně stáhla, aby bránila vlastní území. Thurn se pak ještě jednou před sídelní město Habsburků vrátil, a to na podzim roku 1619. Šance na dobytí byly větší, kromě českého a moravského vojska podpořil útočníky i sedmihradský vévoda Gábor Bethlen (1580–1629), ale stále chybělo obléhací dělostřelectvo. Poté, co na Moravu a do Uher vpadli polští kozáci v císařském žoldu, bylo obléhání ukončeno.

Na počátku roku 1620 se do války zapojila i Katolická liga. Její armáda vedená Maxmiliánem Bavorským (1573–1651) a Janem Tsercleasem Tillym (1559–1632) se spojila s Buquoyovou císařskou armádou a zahájila tažení na Prahu. Demoralizovaná stavovská vojska, která už řadu měsíců nedostala žold, jim nebyla schopna čelit a pozvolna ustupovala k Praze. Na svazích Bílé hory se sešikovala a očekávala nepřítele. Bylo 8. listopadu 1620…