Cesta k „nočnímu světlu“: Hledání kamene mudrců, vyústilo v objev fosforu
Dějiny vědy nám často skýtají úchvatnou podívanou na to, jak lidská píle, intelekt a intuice dovedly člověka k přelomovým objevům. Mnohdy jsme však svědky toho, jak při řešení jedné otázky byla nalezena odpověď na otázku docela jinou. A stejně tak mnoho zásadních objevů bylo dílem čiré náhody, například objev fosforu
Podle některých indicií fosfor znali již staří Římané, ale tato informace je spíše spekulací než historickým faktem. Poněkud pravděpodobnější je, že jej ve 12. století uměli vyrobit arabští alchymisté, kteří si ale toto tajemství nechali pro sebe. Evropa proto musela fosfor nalézt sama a za jeho objevitele je považován německý kupec a alchymista Hennig Brand (či Brandt), který jej poprvé připravil v čisté formě roku 1669.
Hledání kamene mudrců
Brand vůbec nepátral po fosforu, jeho cíl byl stejný jako snažení většiny alchymistů, totiž nalézt slavný kámen mudrců, záhadnou látku, která měla umožnit například přeměnu (transmutaci) obyčejnějších kovů ve zlato či zprostředkovat přípravu elixíru života. Můžeme se dohadovat, zda to byla právě zlatavá barva, která Branda vedla k myšlence, že tím nejpříhodnějším materiálem pro přípravu kamene mudrců je moč. Místo něj však připravil pouze jakýsi bílý prášek, který ve tmě světélkoval.
Brand svůj recept, stejně jako samotnou existenci světélkující substance zprvu tajil. Později postup jak ji přichystat svěřil jinému alchymistovi, Danielu Kraftovi. Ten fosfor zdárně připravil v roce 1675 a o rok později byl podobně úspěšný i Johann Kunckel. Alchymisté začali světélkující hmotu ukazovat na různých dvorech, kde ji spatřil slavný přírodovědec Robert Boyle. I ten se jal usilovně pátrat, jak svítící prášek připravit a úspěch slavil už v roce 1680.
Fosfor, kostík, světlonoš
Od Boyla máme nejpodrobnější návod, jak látku získat: Pro začátek bylo potřeba alespoň 50 až 60 kbelíků moči, což je množství, které by experimentátor jen těžko vyprodukoval sám. Udává se, že Brand ji pro svůj původní pokus sbíral od vojáků z kasáren a nakonec jí zpracoval celé dvě tuny. Dalším krokem je nechat moč „zrát“. Tedy udržet tekutinu přibližně po dobu dvou týdnů v klidu, dokud nezačne hnít a silně zapáchat.
Takto uleželá moč se nalije do velkého kotle a za stálého míchání se přivede k varu. Pokračuje se tak dlouho, dokud se produkt nezahustí. Později je nutno přidat několik dalších ingrediencí, vše promíchat a opět povařit. Následně je třeba už jen zachytávat páry unikající ze zahřáté matérie. Vysrážením par na stěnách připravené nádoby vznikne bílá usazenina. Tu stačí seškrábat a příprava prášku je hotova.
TIP: Rekordmanka Marie Curie-Sklodowská: Nobelovu cenu získala hned dvakrát
Tato hmota nazývaná noctiluca či „noční světlo“ byla zprvu především kuriozitou a jako samostatný chemický prvek ji sto let po její první přípravě rozpoznal až jeden z otců moderní chemie Antoine Lavoisier. Název fosfor, který prvek dostal, pochází z řečtiny a znamená posel světla či světlonoš. A tak známe tuto látku i my, jelikož obrozenecký název „kostík“, odkazující na důležitou roli, kterou má fosfor v tělech mnoha živých organismů, se neujal.
Radioaktivní uran
Historek o náhodných objevech je vskutku požehnaně. Vzpomeňme ještě Henriho Becquerela, který se na konci 19. století intenzivně zabýval studiem fluorescence, k čemuž využíval i uranových solí. Ty vystavoval slunečnímu záření a intenzitu luminiscence odhadoval na základě zčernání přiložené fotografické desky. Jaké bylo jeho překvapení, když horninu i s deskou ponechal delší čas v zásuvce a po jejich vyndání deska vypadala, jako by byla ozářena slunečním světlem. Tak zjistil, že sama sůl vydává energii a víceméně náhodou objevil přirozenou radioaktivitu.
