Československo mezi válkami: Konec iluzí o první republice
S koncem 1. světové války se Češi a Slováci dočkali vytoužené svobody. 28. října 1918 vyhlásili zástupci Národního výboru samostatný československý stát. Po říjnovém převratu převládala ve společnosti představa, že národní osvobození se stane také základem hlubokých sociálních změn.
Nouze a mizerné zásobování však neklesaly ani půl roku po konci války a davy hladových lidí se valily ulicemi měst. Rabovaly obchody a zabíraly byty boháčů. S návratem demobilizovaných vojáků prudce vzrostla nezaměstnanost, ale podpora v nezaměstnanosti, okamžitě zavedená novým státem, byla na hranici možného přežití. Pracovní morálka klesala, naopak strmě stoupaly ceny věcích nezbytných k životu, především potravin.
Mizérie přerušená zlatými léty
Hladové bouře vyvrcholily v květnu 1919, kdy jen díky rozvaze ministra vnitra Švehly nezůstali po opatrném zákroku ozbrojených složek mezi vládou a lidem žádní mrtví. Hospodářské zlepšení pak pomohlo utišit vlnu nepokojů. Reálné mzdy se postupně zvyšovaly, dělníci byli částečně uspokojeni zavedením osmihodinové pracovní doby, postupně zaváděnou placenou dovolenou a dalšími zlepšeními v sociální oblasti.
Druhá polovina 20. let je označována za zlatá léta republiky. Díky konjunktuře rostla výroba i platy a nezaměstnanost byla zanedbatelná. Po několika letech klidu však republiku a její občany postihla, stejně jako celý svět, hospodářská krize. ČSR se s ní vyrovnávala jen velmi pomalu a koncem 30. let, když už se zdálo, že krize pominula, objevilo se nebezpečí zvenčí. Německá menšina v českých zemích podporovaná Hitlerem nakonec dosáhla svého a v září 1938 bylo v Mnichově rozhodnuto o připojení Sudet k Německé říši. Československá republika téměř přesně dvacet let po svém vzniku přestala existovat.
Škola základ života
Když v září 1918 nastupovali v českých zemích a na Slovensku prvňáčci do školních škamen, shlížel na ně obraz jejich panovníka – rakousko-uherského císaře Karla I. Habsburského. O několik měsíců později jej na stěně i v čele státu vystřídal prezident T. G. Masaryk. Malým školákům však pramálo záleželo na tom, kdo je pozoruje přísným leč mrtvým pohledem z obrazu či fotografie. Nevěděli mnoho o změnách, které nastaly ve školství po vzniku Československého státu. Novým povinným předmětem se stala občanská nauka, náboženství se zase stalo nepovinným.
Takzvaný malý školský zákon z roku 1922 nařídil postupné snižování žáků ve třídách z 80 na 60. Nadále zachoval povinnou osmiletou školní docházku, ale zrušil úlevy, které mohly být v posledních dvou letech žákům poskytovány, aby mohli zejména v měsících zemědělských prací pomáhat rodičům hospodařit. Povinná osmiletá docházka se uskutečňovala na obecných školách (v menších místech bylo velmi často v jedné třídě soustředěno více ročníků).
Po pěti letech na obecné škole zde mohl žák zůstat zbývající tři roky, nebo přejít na školu měšťanskou, což platilo jen pro nejnadanější děti. Část dětí po skončení školní docházky nastupovala do zaměstnání jako dělníci, nádeníci i služebnictvo. Absolventi měšťanských škol se šli učit řemeslu či jinému povolání v továrnách či živnostech.
Vzdělání jen pro vyvolené
Jen velmi malá část dětí přecházela po pátém ročníku obecní školy na gymnázia, reálky a reálná gymnázia. Vlastně jen gymnázia byla označována za střední školy, které připravovaly studenty pro studium na vysoké škole. Existovala však řada dalších typů odborných škol, především obchodních či průmyslových. K těmto odborným středním školám se řadily i učitelské ústavy, na nichž se připravovali studenti k práci učitele na obecné či měšťanské škole.
Po vysokoškolském vzdělání učitelé marně volali po celou dobu první republiky, pouze středoškolští profesoři museli mít vystudovanou vysokou školu. Paní učitelky a jistě i pány učitele určitě potěšilo, že byl v roce 1919 zrušen celibát učitelek. Před vydáním tohoto zákona se sňatek učitelky považoval za dobrovolné ukončení služby.
„Osamělý život učitelčin – zvláště na venkově – poskytuje jí málo opory v těžkém a vysilujícím povolání…“ – také těmito slovy odůvodňovali předkladatelé zákona nutnost zrušení celibátu. Už v listopadu 1918 bylo dívkám povoleno studium na chlapeckých středních školách. Struktura školství však zůstala v českých zemích republiky prakticky stejná jako za monarchie. Na Slovensku bylo vybudováno slovenské střední školství od základu, neboť za maďarské nadvlády prakticky neexistovalo.
Dělník na hranici bídy
Po dokončení obecné školy, případně vyučení se nějakému řemeslu, nastupoval mladý člověk do zaměstnání. Zákonem byla zakázána práce dětem mladším 14 let, starší však již pracovat museli. Pokud se šli učit řemeslu, pak to bylo pekaři, řezníci, stavební řemeslníci, krejčí, číšníci. Jejich sociální postavení bylo různorodé. Časté byly případy, kdy jejich přípravu převzali příbuzní a snažili se je co nejlépe připravit. Řemeslo se dědilo z otce na syna.
Ve větších podnicích pojednávaly o učních kolektivní smlouvy, které jim zajišťovaly důstojné podmínky a aspoň minimální mzdu. Mnohde však učni pracovali zdarma, výjimkou nebyly fyzické tresty a pořekadlo z rakouské éry „učedník-mučedník“ nezřídka vystihovalo stav věcí. V letech doznívající hospodářské krize mohl být mladík hledající zaměstnání v průmyslové oblasti rád, když našel uplatnění například v textilním průmyslu, kde výdělky patřily k vůbec nejnižším.
Jako pomocný dělník mohl počítat každou sobotu po zapískání parní píšťaly oznamující konec pracovní doby s vyplacením týdenní mzdy ve výši přibližně 90,– Kč. Nutno říci, že to nebyl zrovna bohatý výdělek, neboť například dělníci v kovoprůmyslu vydělávali dvakrát až třikrát více. Mnoho však pro zvýšení výdělku udělat nemohl, neboť mzdy byly ujednány předem mezi zaměstnavatelem a dělníky, respektive jejich zástupci.
V neděli byl den odpočinku, kdy si udřený dělník přepočítal svých devět desetikorun a rozvažoval, co za ně nakoupí. Bydlel-li dosud u rodičů a neměl vlastní rodinu, pak mohl soustředit své výdaje pouze na potraviny a oblečení. Pro představu: kilo chleba 2,25 Kč, vepřová kýta 13,30, pánská košile 27,50, brambory 0,50. Pokud žil skromně, dalo se s tímto příjmem vyžít. Ovšem zajít si do kina za 5 Kč, nebo na pivo za 1,50 Kč už znamenalo jistý přepych (ceny z roku 1937).
Pokud měl živit rodinu s několika dětmi a platit nájem, žila rodina v bídě. V případě nemoci mu bylo vypláceno nemocenské pojištění ve výši dvou třetin platu. Na ně měli nárok také nejbližší členové jeho rodiny. Československo mělo na tehdejší dobu a ve srovnání s ostatními státy poměrně vyspělý systém sociálního zabezpečení. V roce 1924 byl přijat zákon o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří. Bylo povinné a hrazené z příspěvků, které podle výše mzdy hradil z poloviny zaměstnavatel a z poloviny zaměstnanec. Zavedení starobního důchodu se vztahovalo na podstatnou část zaměstnanců, ale nepatřili sem samostatní živnostníci a rolníci. Po dosažení 60 let věku se starobní důchod poskytoval mužům i ženám.
Krizová nezaměstnanost
Pokud si člověk udržel svůj příjem a zaměstnání i po roce 1929, pak si mohl blahopřát, že má vůbec práci. Statisíce jiných totiž ztratily zaměstnání během velké hospodářské krize, která počátkem 30. let postihla celý svět. Zdraví a silní, většinou zcela kvalifikovaní, či dokonce středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaní muži nebyli schopni najít si práci. Životní úroveň prudce klesala a lidé kupovali jen to nejnutnější.
Krize v ČSR dosáhla svého vrcholu v letech 1932–33, kdy průmyslová výroba klesla na 63,5% úrovně z roku 1929. Oficiální statistiky zachycovaly pouze ty nezaměstnané, jež evidovaly zprostředkovatelny práce, tedy „registrované“ nezaměstnané. Odhaduje se však, že ve skutečnosti bylo nezaměstnaných 1,1 až 1,3 milionu v zimě 1932/33. Připočteme-li rodiny, které živili, pak byla nezaměstnaností zasažena celá čtvrtina až třetina populace ČSR.
Část nezaměstnaných hledala pracovní uplatnění individuálně, neboť šance získat zaměstnání pomocí zprostředkovatelen byla velmi nízká. V roce 1934 připadalo na jedno volné místo 144 uchazečů. Jen ti, kteří byli odborově organizování, měli nárok na státní příspěvek v nezaměstnanosti. Ostatní byli odkázáni na různá nouzová řešení, např. na státní stravovací akci řízenou ministerstvem sociální péče.
Ministerstvo měsíčně poskytovalo určité dotace okresům nejvíce postiženým krizí. Dotace byly ve formě poukázek na základní potraviny rozdělovány nezaměstnaným bez jiných podpor (ve výši 10 a 20 korun, lidově byly nazývány žebračenky). Byly také organizovány takzvané nouzové práce, aby nezaměstnaní aspoň částečně nahrazovaly podpory vlastní prací. Zmírňovat nouzi a utrpení pomáhaly také dobrovolné organizace, např. Červený kříž. Vláda se snažila bránit podnikům v hromadném propouštění, ale přesto každý den ztrácely práci další tisíce lidí. Proti propouštění se dělníci bránili stávkami, přičemž Mostecká stávka na jaře 1932, jež se rozšířila do celého severočeského hnědouhelného revíru, se za velké hospodářské krize stala největší stávkou v Evropě. Po čtyřech týdnech byla ukončena, když dělníci dosáhli částečného splnění svých požadavků.
Boj o úrodnou půdu
Ačkoliv byly české země značně průmyslově vyspělé, v době svého vzniku se Československo označovalo za stát agrárně-průmyslový, neboť v zemědělství a lesnictví pracovalo až do roku 1930 více lidí než v průmyslu. Nepřekvapí proto, že pro obyvatelstvo byla po převratu nanejvýš aktuální otázka pozemkové reformy. Šlechtě a církvi patřilo 30 % půdy a právě na jejich latifundia si brousili zuby bezzemci a malorolníci.
Pádem monarchie se otevřela cesta k řešení, neboť reforma se spojila s národním hnutím pod heslem „Odstraňme následky Bílé hory!“ O velikost záboru se vedl lítý boj, ale nakonec se politické strany dohodly na kompromisu – konfiskována bude zemědělská půda nad 150 hektarů a veškerá půda nad 250 hektarů. Půda nebyla vyvlastňována, ale vykupována podle cenové hladiny z roku 1915, a takto získaná půda se dávala přidělencům.
Když se v létě 1920 vracel kolem světa legionář do rodné vsi, byla už přijata řada zákonů (záborový, přídělový, náhradový), které upravovaly vlastní provádění reformy. Jakmile se tedy přivítal s rodinou a sousedy po létech odloučení, neváhal už ani okamžik a přihlásil se do Domoviny – organizace žadatelů o půdu z reformy založené a ovládané agrární stranou. Měl tu výhodu, že jako legionář a tudíž „o stát mimořádně zasloužilý“, měl při přidělování půdy přednost před nezasloužilými sousedy (to zase do zákona prosadily socialistické strany).
Mnoho drobných rolníků tak zlepšilo své postavení přidělením několika hektarů. Vznikla také nová vrstva statkářů, kteří během reformy získali 2 055 tzv. zbytkových statků, které byly zpravidla vytvořeny na nejlepší půdě kolem hospodářských objektů dřívějšího velkostatku. I nadále zůstala vesnice rozdělená na malé a chudé a velké a bohaté zemědělce a rozhodně se nedá říct, že by platilo heslo agrární strany: Venkov jedna rodina. Pozemková reforma však ještě nebyla zcela dokončena, když ČSR obsadil Hitler.
Živnostníci a podnikatelé
Významnou sociální skupinu obyvatelstva tvořili drobní živnostníci. Na počátku hospodářské krize bylo evidováno 378 000 takzvaných majetnických živností, které nezaměstnávaly žádné námezdní pracovníky. Malých živností do 5 zaměstnanců bylo 550 000. Velká většina živnostníků pracovala jen s jedním učněm, případně se členy rodiny. Malovýroba byla sice s rozvojem kapitalismu zatlačována, ale stále si zachovávala významné a někde i nezastupitelné postavení. Typickou doménou drobného řemesla zůstávaly obory, do nichž zatím příliš nepronikla konkurence velkoprůmyslu, například sklenáři, pokrývači, malíři pokojů, kováři apod. Odlišná byla situace v řemeslech, kde drobné podnikání muselo čelit tlaku velkovýroby. Klasickým příkladem byli v tomto směru obuvníci ruinovaní Baťou.
Ten byl skutečným protipólem drobného živnostníka, ačkoliv sám začínal v malé rodinné dílně. Na naše poměry představoval neobvyklý typ muže, jenž z ničeho a vlastními silami dosáhl mimořádného úspěchu. Vybudoval ze Zlína moderní průmyslové město a zaměstnal desetitisíce lidí. To však moc neocenily stovky drobných ševců, které přivedl k bankrotu. Celkové podmínky malovýrobců se zhoršily za krize třicátých let, kdy velký počet živností zanikl. Pokud živnostník přišel o zdroj obživy, byla jeho situace horší, než kdyby byl propuštěn z továrny. Na podporu v nezaměstnanosti totiž stát přispíval jen odborově organizovaným. Ani na další novou vymoženost nové republiky, starobní důchod, se živnostník (ani rolník) nemohl spoléhat, ten byl totiž vyplácen pouze zaměstnancům.
Pokud jde o nemocenské pojištění, byl redukován počet různých předválečných tzv. nemocenských pokladen a byly zřízeny okresní nemocenské pokladny. Zdravotní péči zajišťovali obvodní lékaři a v souvislosti se zaváděním nemocenského, invalidního a úrazového pojištění se rozšiřoval počet lékařských služeb, které obdrželi pojištěnci zdarma či za částečnou úhradu nákladů. To platilo i pro nemocniční a lázeňské léčení. Jinak ovšem si musel každý platit lékaře i pobyt v nemocnici sám.
