Česká princezna na pařížském dvoře: Bonu Lucemburskou si ve Francii zamilovali

Počátek jejího života však ničemu takovému nenasvědčoval. Když se Jitka 20. května 1315 narodila, provázelo její vstup do tohoto světa velké zklamání. Stala se po Markétě, narozené roku 1313, již druhou dcerou Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny, zatímco celé království se těšilo na vytouženého syna a dědice. 

Rozčarovaný král Jan se u lože rodičky vůbec nezdržel a neprodleně po narození Jitky opustil ještě téhož dne Prahu kvůli tažení do Uher. Královna Eliška podle kronikáře tehdy řekla: „Protože takřka nikdo nemá rád toto dítě, musím je já mít ráda tím vřeleji.“ 

Příliš časté zásnuby 

Můžeme se domnívat, že poté co přesně za rok přišel konečně na svět syn Václav (pozdější Karel IV.), zapomnělo na někdejší zklamání i princeznino okolí a vzali malou Lucemburkovnu na milost. Jitčino dětství bylo nešťastně poznamenané opakovanými konflikty mezi rodiči způsobenými rozdílnými povahami a také politickými představami. Když se královna Eliška na počátku roku 1319 s Jitkou, Markétou a Václavem uchýlila na hrad Loket, vtrhl sem král Jan a děti od matky oddělil (v případě Václava natrvalo). Pro všechny to musel jistě být značně traumatický zážitek. Jitku pak král roku 1322 ve věku sedmi let poslal na výchovu na hrad Wartburg v Durynsku, odkud se ale zanedlouho předčasně vrátila, když ztroskotaly sňatkové dohody s durynským dvorem. 

Jak je patrné, přestože se narodila „pouze“ jako dívka, byla malá princezna ihned čile zapojena do mezinárodní politiky svého otce coby předmět sňatkových smluv. Stala se loutkou v rukách mocných. Jednou se měla provdat do německých zemí, jindy do Polska, pak zase do Rakous. Za svůj krátký život byla zasnoubena nejméně pětkrát. Na to, co si o tom všem myslí ona sama, se pochopitelně nikdo neptal. Jejím údělem se však nakonec stala Francie. 

Normandská vévodkyně 

Francouzští králové byli spojenci jejího otce Jana, který měl jako lucemburský vévoda k prostředí tamního dvora vždy blízko. Francouzský trůn tehdy patřil Filipu VI., jenž se stal prvním panovníkem z rodu Valois, který nastoupil v roce 1328 po smrti posledního krále z rodu Kapetovců. Protože si na nástupnictví dělala nároky také anglická koruna, potřeboval Filip nutně silného a spolehlivého spojence, a proto se obrátil na Lucemburky. 

Jitčinu ruku dostal Filipův nejstarší syn a dědic trůnu Jan, jenž nesl titul vévody normandského. Nic nevadilo, že nevěstě bylo sedmnáct a ženichovi teprve třináct let, stejný věkový rozdíl měli mezi sebou ostatně i Jitčini rodiče. Jan Lucemburský se do Francie osobně vydal a vše dohodl ve smlouvě z Fontainebleau u Paříže. 

Svatba Jitky s francouzským následníkem trůnu se slavila v roce 1332, nevěsta měla dostat nebývale velké věno, k jehož splácení se však český král příliš neměl. Šlo o 120 tisíc zlatých a slib vojenské pomoci francouzské koruně – jak je dobře známo, právě jako francouzský spojenec Jan Lucemburský padl ve své poslední bitvě u Kresčaku v roce 1346. 

Není bez zajímavosti, že přislíbené věno nakonec uhradil teprve Karel IV. K propojení rodu Lucemburků a Valois došlo mimoto už předtím, a sice sňatkem Jitčina mladšího bratra Václava s Blankou z Valois. Ta byla nevlastní sestrou krále Filipa VI. (měli stejného otce, ale jinou matku). Mladý kralevic Václav, který právě během dospívání na francouzském královském dvoře přijal biřmovací jméno Karel, se se svou starší sestrou ve Francii těsně minul. Na počátku třicátých let ho totiž otec poslal do Itálie, odkud se již Karel do Francie nevrátil, protože se roku 1333 odebral do Čech. 

Dobrá paní Bona 

O tom, že se lucemburská princezna v nové vlasti kladně zapsala, svědčí skutečnost, že ve Francii přijala nové jméno Bona, které zní ve francouzštině Bonne, to znamená „dobrá“. Stejný přídomek si vysloužil i její manžel, který do francouzských dějin vstoupil jako Jan II. Dobrý (ve významu „chrabrý“ či „udatný“). Manželství bylo velmi plodné. Za sedmnáct let společného života darovala Jitka-Bona svému muži jedenáct dětí, z nichž se sedm dožilo dospělosti a stalo se důležitými postavami evropské politiky. 

Většinu času trávila při francouzském dvoře v královském paláci Saint Pol v Paříži nebo na nedalekém hradě Vincennes, kde se narodila většina jejích potomků. Po svém otci zdědila také několik cenných sídel. Jednak to byl pařížský palác Nesle, který Janovi v roce 1328 věnoval Filip VI. Palác tak prostřednictvím Bony přešel znovu do rukou francouzské koruny. Dále po Janu Lucemburském získala hrad Mehun-sur-Yèvre nacházející se asi 150 km jižně od hlavního města. 

Četné porody Bonu pomalu, ale jistě vyčerpaly, takže zemřela již v 34 letech, kdy zřejmě podlehla morové nákaze, jež v polovině 14. století udeřila na Evropu. Jen o necelý rok později zesnul její tchán, král Filip, takže z následníka trůnu Jana se stal roku 1350 nový francouzský král. Protože se Bona korunovace nedočkala, zůstala v oficiální historické paměti „jen“ jako normandská vévodkyně. To však nijak neumenšuje její důležitou roli plodné a obětavé matky, kterou v dějinách francouzského královského rodu sehrála. Zůstalo po ní osm tehdy žijících synů a dcer, z nichž nejstaršímu Karlovi bylo jedenáct let a půl a nejmladší Isabele jeden rok. Matky si tedy děti příliš neužily, ale do jejich života se zjevně kladně zapsala, protože mnohé z nich v dospělosti pojmenovaly na její památku své dcery po ní. 

Stopa v literatuře 

Ačkoliv středověké ženy, přestože urozené, po sobě kromě potomstva mnoho dalšího obvykle nezanechávaly, u Bony je to jiné. Objednala spolu se svým manželem Janem několik krásných středověkých rukopisů. K literatuře měla podle všeho vůbec blízko, neboť také hmotně podporovala slavného básníka Guillauma de Machaut, jenž přešel do jejích služeb po smrti Jana Lucemburského, svého původního mecenáše. Na Boninu památku nám dvorní veršotepec zanechal tyto řádky: „(Francouzský) král Jan, Bůh měj jeho duši, se oženil s nejlepší paní, jakou mohl na tomto světě najít, neb byla prosta a čista pýchy a znala vše dobré, co dává přirozenost. To byla má paní Bonne, to dobře vím, neb jí jsem hodně sloužil, však nikdy už tak dobrou neviděl.“ 

Na její objednávku básník sepsal skladbu Soud českého krále, v níž jde o milostný spor mezi dívkou a rytířem, v němž dělá rozhodčího samotný Jan Lucemburský. Na toto dílo pak navazuje Soud krále navarrského, v němž se objevuje postava zvaná Bonneuerté, jež bývá ztotožňována právě s Bonou Lucemburskou. Ta básníkovi vyčte, že rozhodl ve prospěch mužů, a tak podrobí jeho samotného soudu. 

Kromě těchto literárních děl se do dnešních dnů dochoval také iluminovaný rukopis nazývaný Žaltář Bony Lucemburské. Zálibu v krásných rukopisech po ní ostatně zdědili její synové Karel V., který založil první královskou knihovnu, a Jan, vévoda z Berry.

Případ nevěrné manželky 

Někteří soudobí kronikáři navzdory Bonině jinak dobré pověsti zaznamenali historku, podle níž měla být vévodkyně svému muži nevěrná s francouzským konetáblem Raoulem z Brienne. Na tuto domněnku je přivedla skutečnost, že záhy po svém nástupu na trůn nechal Jan II. Raoula popravit, aniž by předtím proběhl regulérní soudní proces. To vzbudilo v některých současnících podezření, že se jednalo o nechtěného soka v lásce. Šířily se také zvěsti, že ani sama vévodkyně Bona nezemřela přirozenou smrtí, neboť ji měl kvůli nevěře nechat zemřít hladem pomstychtivý manžel. Nutno však říci, že tato informace pochází z anglického zdroje, který vzhledem k právě probíhající stoleté válce nemohl být francouzskému královskému rodu nakloněný. 

Přestože se Jan po smrti své ženy záhy znovu oženil, jeho nové manželství s Janou z Boulogne a Auvergne zůstalo bezdětné. Jan II. se do historie neslavně zapsal svým zajetím Angličany v bitvě u Poitiers v roce 1356, z něhož se vrátil teprve po několika letech. Zemřel roku 1364 a Bonu tak přežil o 15 let.