Černý den na Bílé hoře: Začátek konce moci českých stavů

Ráno 8. listopadu 1620 se k Bílé hoře přiblížil předvoj vojska Katolické ligy. Za úsvitu se ligisté zastavili u Hostivic, kde generál Tilly obdržel zprávu, že se čelo jeho armády dostalo do styku s nepřítelem. Poslal proto dopředu dvě stovky jezdců, aby svůj předvoj posílil. Sám se pak rozjel prozkoumat terén. Viděl před sebou Litovecký potok, který se v těch místech rozléval a vytvářel mokřiny. Přejít ho bylo možné po jediném mostě, přes který běžela od Prahy karlovarská silnice. Hájil ho oddíl českých pěšáků, kteří se však po krátké přestřelce stáhli.

Promarněná šance

Srážka u mostu přesvědčila Tillyho, že má před sebou celou českou stavovskou armádu. Rozhodl se proto přejít potok i s ostatním vojskem. Nemohl však využít jinou cestu než přes most, což bylo riskantní, a Tilly mohl mluvit o štěstí, že krajinu kryla mlha. Tak se stalo, že české vojsko nevyužilo možnosti napadnout bavorského vojevůdce v této choulostivé situaci. Kritický stav trval pro ligisty i poté, co přešli most a seřadili se pod kopcem. V dohledu totiž zatím nebyli císařští pod generálem Buquoyem, kteří si jako obvykle dávali na čas a nakonec dorazili s více než hodinovým zpožděním. Buquoy trápený zraněním, které utrpěl při srážce u Rakovníka, je čekal ve svém kočáře u Hostivic a s velkým znepokojením sledoval, jak se zvětšovala mezera mezi rychle postupujícími bojechtivými ligisty a jeho vlastními oddíly.

Jakmile přešel most, stočil Tilly své pluky doleva a uvolnil tak císařským prostor po svém pravém boku. Když okolo deváté hodiny ranní rozptýlilo studené listopadové slunce mlhu, mohli velitelé českého stavovského vojska spatřit, že pod Bílou horou nastupuje celá spojená katolická armáda. 

Anhaltovy chyby

Česká královská armáda (říkejme jí tak, třebaže v jejích řadách bojovala skoro polovina Evropy) disponovala celkem asi 21 000 muži. Nejvyšší velitel Kristián z Anhaltu dal sešikovat své vojsko do tří sledů podle zásad nizozemské taktiky. Vznikla tak dlouhá a nepříliš hluboká sestava. Anhaltovo rozhodnutí bylo problematické, protože nizozemská taktika vyžadovala velmi dobrou souhru mezi formacemi a zvlášť velkou odolnost proti nepřátelskému útoku, který mohl být veden na libovolný úsek fronty.

Pravé křídlo opřel Anhalt o úžlabí při zdi obory u letohrádku Hvězda. Celá fronta pak pokračovala k jihozápadu, překřížila karlovarskou silnici a levým křídlem sahala až k srázu nad Motolem. V prvním a druhém sledu se střídaly pěší útvary s jezdeckými. Asi 200 kroků před prvním šikem v pravé části fronty se rozestavily v otevřeném poli čtyři kornety rejtarů Anhaltova pluku. Ještě během dopoledne došlo k několika přesunům, jejichž cílem bylo posílit levé křídlo. Kromě jednotek rozmístěných na bělohorské pláni stálo asi 1800 mužů, mezi nimi oddíl tělesné gardy Fridricha Falckého, uvnitř obory, kde měli vyčkat dalších rozkazů… 

Vojsko se dává na útěk

Bitva začala až krátce po poledni. Na krajním pravém křídle císařského vojska vyrazily kupředu dva valonské pěší pluky sražené do jedné tercie. Pochodující tercie působila jako tank, zadní řady pěšáků tlačily za pochodu na ty před nimi a dávaly celé formaci obrovskou razanci. Kníže Anhalt, který jejich pochod sledoval z návrší, doufal, že se za rychlého pochodu tercie uvolní a snad se její řady spletou. Pak by byl protivník snadným terčem stavovské pěchoty – v daném případě Thurnova pěšího pluku.

Než se však oba valonské pluky dostaly do kontaktu s českým vojskem, předjeli je císařští rejtaři. Proti nim se vyřítilo devět kornet české jízdy vedených samotným hrabětem Thurnem a zahnaly je na ústup. Panika prchajících císařských kyrysníků se přenesla do prvních řad valonské tercie. Nejvyšší polní strážmistr Tiefenbach viděl tuto nebezpečnou situaci a vyslal kyrysníkům na pomoc císařské jezdectvo z druhého sledu. Těm už čeští jezdci neodolali a stáhli se, avšak neopustili bojiště.V tu chvíli dostalo šest kompanií Thurnova českého pěšího pluku rozkaz zaútočit. Tisíc tři sta českých pěšáků odhodlaně vykročilo, ale nějakých 300 metrů před nepřítelem náhle zastavilo. Část se obrátila na útěk a část jich vystřelila do vzduchu. Pak všichni zcela nečekaně odhodili zbraně a dali se na útěk. Celé české levé křídlo tak bylo uvedeno ve zmatek a začalo se hroutit.

Stále ještě nebylo vše ztraceno. Anhalt, který se zděšením pozoroval útěk Thurnova pluku, sledoval, jak teď do boje zasáhla před frontu předsunutá formace, tvořená čtyřmi kornetami jeho vlastního jezdeckého pluku. Tomuto malému předvoji velel podplukovník Streif. Jeho jezdci se vrhli v karakole proti postupující valonské tercii pravého křídla císařských. Karakola však jen odpálila své zbraně a dala se na útěk. Z celého levého křídla českého vojska se nyní držely pouze čtyři kompanie Thurnova pluku pod Thurnovým synem Františkem Bernardem. Ze středu fronty českého vojska sem byly narychlo převeleny jeden pěší a jeden jezdecký pluk, aby vyplnily mezeru vzniklou po útěku vojáků levého křídla. Po několika výstřelech se však v panice rozprchli. Od této chvíle ztrácelo velení české stavovské armády kontrolu nad bojovými operacemi.

Vítězové versus poražení

Vítězství katolické armády bylo rychlé a nečekané. Bitva byla nejen srážkou dvou znepřátelených konfesí a měřením sil dvou rozdílných politických principů, ale v tomto případě také střetnutím dvou vojenských doktrín, dvou válečných škol.

Paradoxní je, že na Bílé hoře podlehla progresivnější nizozemská taktika (zajisté nevhodně a nedůsledně uplatněná) zastaralejší a v té době už překonané taktice španělské. Rozdíl však nespočíval v míře uplatnění teoretických pouček. Ve skutečnosti zvítězila na Bílé hoře profesionalita nad dezorganizací a fušérstvím.