Černo-bílé klapání zobákem: Černí čápi jsou k vidění stále častěji

Přestože čápi nepatří mezi nejohroženější ptačí druhy, ukazují nám, jak se svět kolem nás proměňuje. Bílí čápi se stěhují z úrodných nížin zaplavených zemědělskými chemickými přípravky do podhůří, což jim umožňuje i změna klimatu. Naopak dříve přísně lesní čápi černí jsou čím dál méně plaší a nezřídka se s nimi setkáme i v blízkosti lidských sídel.

Symbol měnící se přírody

V poslední době byly dokonce zaznamenány i vzácné případy, kdy čápi černí zahnízdili ve stromořadí. Ornitologové tento jev vysvětlují nejen přizpůsobivostí druhu, ale i úbytkem a vyčerpáním vhodných lokalit v daném území.

Čápi jsou pravděpodobně nejznámějším tažným druhem a jarnímu tahu čápů lidé odjakživa věnovali na mnoha místech Evropy velkou pozornost. Někde býval jejich přílet dokonce ohlašován troubením na roh. Přesto můžeme každoročně s úžasem sledovat zprávy o zimujících jedincích, kteří jsou schopni přečkat i extrémně nízké teploty (až kolem -27 °C). Přezimování čápů bílých je v posledním desetiletí registrováno i jinde v Evropě.

V současnosti se čáp může stát nově symbolem změn nejen v přírodě, ale i v lidském myšlení. Stejně, jako klapání zobákem zvěstovalo naším předkům naději, že se navrátilo jaro, bylo by hezké, aby pro nás byl čapí klapot zvukem vyhlídky, že se do lidských srdcí navrací pokora, která povede k životu v souladu s přírodou.

V čapím ráji

Představu o tom, jak dřív leckde vypadala i česká krajina, poskytne návštěva polské Biebrzi, kde je jedna z největších destinací hnízdících čápů bílých v Evropě. Zachumlaní v pláštěnkách pochodujeme jako hejno zmoklých hus za průvodkyní, která je do dnešní nepohody na rozdíl od nás dostatečně vyzbrojena. Lijáky jsou prý zjara v Biebrzańskem Parku Narodowem běžné, jak nám vysvětluje průvodkyně, když se s úsměvem ve vysokých gumácích přebrodí další obrovskou louži, kterou nelze obejít. Všude kolem je totiž bažina. Někteří z nás se už ani neobtěžují s obouváním a zbytek (naštěstí nedaleké) cesty k dřevěné pozorovatelně dojdou bosky. Pohorky jsou na tenhle poslední úsek „krátké“.

Pod střechou pozorovatelny sledujeme z relativního sucha mumraj kolem. Lovím v paměti, zda jsem vůbec někdy viděla tolik rozmanitých vodních ptáků pohromadě. Asi ne. A už vůbec jsem neviděla na jednom místě tolik čápů, především čápů bílých. Uvidíte je kroužit nad mokřady, procházejí se v rákosinách a loví; téměř každá víska se pyšní hned několika čapími hnízdy, jejichž bíločerní majitelé na ně neúnavně kupí další a další stavební materiál (klacky, hlínu, trávu, včetně různých lidských odpadků). Při pozorování jejich píle člověk leccos pochopí. Například proč některá čapí hnízda váží až dvě tuny a dosahují výšky dvou metrů (bylo nalezeno hnízdo vysoké dokonce čtyři metry). Také se nám poštěstilo pozorovat dramatické zápolení čápa s potenciální kořistí, kterou ovšem lovec podcenil – jednalo se o dost macatého úhoře. Jednoduše řečeno, nadšený čapí obdivovatel se zde ocitá v čapím ráji a zaručeně si přijde na své.

Ústup z evropské scény

Když se ohlédneme do minulosti, zjistíme, že rozsáhlé odlesnění Evropy ve středověku znamenalo pro čápa černého úbytek hnízdních možností, zatímco čápi bílí se mohli značně rozšířit. K dalšímu zlomu pak došlo s nástupem průmyslové revoluce, která s sebou přinesla nejen industrializaci zemědělství, ale například i rozsáhlé odvodňování luk. Evropská populace čápů bílých se v té době snížila natolik, že v některých zemích (Švédsko, Belgie, Švýcarsko) tento opeřenec jako hnízdní druh vyhynul. Od té doby byl negativní trend zvrácen, nicméně v dotčených zemích jsou čapí populace i nadále velmi malé. U nás byli ještě na sklonku 19. století oba druhy čápů vzácností.

Početnost čápa bílého v Evropě a její změny jsou známé díky opakovanému mezinárodnímu sčítání, které v roce 1934 odstartoval německý ornitolog V. Rossitten. Od roku 1974 jsou čápi sčítáni jednou za deset let pod záštitou BirdLife International a NABU (partner BirdLife v Německu).

Problémy za hranicemi

Oba druhy čápů migrují na veliké vzdálenosti a jejich tah probíhá přes den ve větších skupinách. V tom jsou na rozdíl od jiných našich ptačích druhů pozoruhodnou výjimkou. Většina ptáků totiž naopak táhne jednotlivě a během noci. Migrační trasy čápů bílých a čápů černých se navzájem trochu liší, ale zjednodušeně můžeme říci, že probíhají dvěma směry: na západ přes Gibraltar a na východ přes Turecko. Čápi oblétají Středozemní moře, protože na cestě využívají stoupajících teplých vzdušných proudů, které nad hladinou chybí.
Oba druhy zimují v subsaharské Africe, ale tisícovky čápů černých v poslední době zůstávají už v Izraeli, stovky ve Španělsku a Portugalsku a někteří dokonce i v Bulharsku. Naopak nejvzdálenější destinací čápů bílých (jedna přímá trasa je dlouhá cca 9 000 km) je Jihoafrická republika, v níž bylo zaznamenáno nejvíce okroužkovaných jedinců z naší republiky.

Jestliže se tedy chceme zabývat ochranou čápů, musíme si v prvé řadě uvědomit, že na evropských hnízdištích tráví jen polovinu svého života. Mnohá nebezpečí pak na ně čekají na tahových cestách a zimovištích. Například opakovaná sucha v oblasti Sahelu (pás táhnoucí se jižně od Sahary napříč celou Afrikou) mají na migrující čápy tragický dopad. Vysílení ptáci zde využívají oázy, v nichž by se mohli napít a nakrmit. Pokud však po přeletu Sahary najdou vodní zdroje vyschlé, hynou po tisících.

Čápi na mušce

Velké nebezpečí na tahu představují (nejen pro čápy) dráty venkovního elektrického vedení a vrtule větrných elektráren, které jsou hojně rozmístěny především na pobřeží jižního Španělska. Kvůli těmto překážkám došlo k mnoha čapím úmrtím, z nichž nejrozsáhlejším známým případem byl úhyn 150 čápů bílých, kteří u města Jiddah v Saudské Arábii naletěli do drátů. Podle fotodokumentace, kterou ČSO obdržela, se však lze domnívat, že počty zabitých ptáků na této lokalitě (jež leží na významné tahové trase) budou za celé období tahu dosahovat mnohem vyšších čísel.

Dílo zkázy pro čapí populace pak dokonává cílené vysušování mokřadů v Africe a používání DDT. Výrazný negativní podíl má rovněž lov čápů pro obživu, ale i pro hloupou zábavu znuděných střelců. To se bohužel týká nejen Afriky, ale i Sicílie a Malty.

Elektřina zabíjí nezkušené

Jestliže ovšem lamentujeme nad barbarstvím civilizovaného světa, v němž je stále dovoleno lovit pro zábavu, musíme zmínit, že podobné jevy nejsou úplně vymýceny ani u nás. Před pár lety byl například jeden čáp bílý, podle statistik ČSO vypuštěný v rámci reintrodukčního programu ve Švédsku, zastřelen poblíž Prahy.

Hlavní hrozbou pro čápy, především pro čápy bílé, jsou však v našich končinách kolize s nadzemním vedením vysokého a velmi vysokého napětí. Obětí se stávají hlavně odrostlá mláďata, která zkoušejí své první „krůčky“ v létání. Podobný trend potvrzují i data z Polska, kde se jen v osmi z 290 úhynů zaznamenaných na elektrických vodičích jednalo o dospělé ptáky.

Čtyři roky do bezpečí

Ke zbudování hnízd využívají čápi vyvýšená místa, která jim umožňují dobrý výhled. V případě, že v krajině takové přirozené pozorovatelny (solitérní vzrostlé stromy) chybí, využívají ptáci právě sloupy vysokého napětí. K neštěstí už potom stačí jen dotek křídlem o neizolovaný vodič při vzlétání nebo dosedání ptáka. Někdy může být osudný i obyčejný stříkanec trusu.

Když se čápi rozhodnou na nějakém sloupu přímo zahnízdit, může takový počin znamenat nejen smrtelné nebezpečí pro budoucí čapí rodinu, ale také nemalý problém pro distributora elektřiny (např. výpadky proudu). Proto je v energetickém odvětví podporována výstavba příhradových stožárů bez vodičů s hnízdními podložkami. Podle novelizovaného energetického zákona mají být navíc všechny sloupy vysokého napětí do roku 2024 proti kolizím s ptáky zabezpečeny.

Věci, které neovlivníme

Samotná čapí hnízda čas od času ohrožuje demolice objektu nebo kácení stromu, na němž je hnízdo umístěno. Někdy kvůli nadměrným rozměrům hrozí, že hnízdo spadne samo. Z toho důvodu je třeba pečovat především o hnízda umístěná na domech a jednou zhruba za tři až pět let sundat část hnízdního materiálu. Každý zásah do přirozeného vývoje obou druhů čápů, tedy i snižování, údržbu nebo rekonstrukci hnízda, lze však provést pouze se souhlasem krajského úřadu.

TIP: Drobní průvodci lidské společnosti: Mají vrabci do budoucna šanci?

Vedle vlivů způsobených člověkem jsou zde i takové, které můžeme ovlivnit jen nepřímo nebo vůbec ne. Mezi ně patří především počasí. Protože je ale počasí nevyzpytatelné, buďme alespoň my všichni k čápům ohleduplní a snažme se usnadnit jim život. Jejich důstojné siluety bychom na nebi určitě postrádali.