Čas triumfů i porážek: Výjimečné bitvy starověku, které měnily chod dějin
Tyto starověké bitvy jsou výjimečné hned z několika hledisek: z vojenského hlediska přinášely technologické i taktické inovace a ve svých důsledcích zásadně měnily jak politiku, tak chod celých civilizací
Válečnictví patří k lidským dějinám již od pravěku. Již během střední a zejména mladší doby kamenné došlo k velkému vylepšení vojenské techniky. Začaly se objevovat nové ruční zbraně a došlo k zásadnímu technologickému vynálezu: luku a šípu. Střelba umožnila zvětšit vzdálenost, na kterou bylo možné zabít, a zároveň poskytovala střelci úkryt.
Do následujícího období chalkolitu a doby bronzové spadá vznik prvních starověkých civilizací. V ten čas se postupně měnilo válečnictví ze spíše nahodilé praxe do organizované formy. Válečnické družiny či armády se čím dál více prosazovaly jako důležité společenské skupiny. Každý vládce musel být dobrým bojovníkem nebo alespoň stratégem. Další technologický pokrok přineslo zavádění nových materiálů – kovů. Objevovaly se tak nové typy zbraní, ale i válečné stroje. Jednotlivé skupiny vojska se více specializovaly na konkrétní styl boje či druh zbraní. Vznikala stále propracovanější obranná výzbroj.
Starověké bitvy jsou vůbec první bojová střetnutí v lidských dějinách, která již známe z dobových písemných pramenů. Samozřejmě jde o informace často velmi kusé, které prezentovaly realitu upravenou dle přání jedné z bojujících stran. V některých případech lze tyto konflikty doložit i archeologickým výzkumem. Všechny tyto zdroje nám podávají velmi zajímavý obraz tehdejšího válečnictví. Nechybějí v něm zpravodajské hry včetně (zne)užívání dezinformací, příběhy neuvěřitelného hrdinství i zrady a možná trochu překvapivě i mírové smlouvy.
Megiddo
- Kdy: cca 1458/7 př. n. l.
Nejstarší či první známou bitvou dějin, o níž existují relativně hodnověrné informace, včetně těch dobových, je střetnutí u Megidda v dnešním Izraeli. V něm se utkali egyptský vládce Thutmose III. a koalice království Mittani v severní Mezopotámii a několika jeho menších syropalestinských vazalských států. Thutmose shromáždil na svou dobu ohromnou armádu čítající asi 10 tisíc vojáků a vytáhl do oblasti Palestiny, kde se na vyvýšenině u dobře opevněného města Megiddo shromáždila nepřátelská armáda.
Egypťané na protivníky odvážně a čelně zaútočili. Tím způsobili chaos v nepřátelských řadách a rozvrátili jejich šiky. Podařilo se jim nicméně ustoupit do relativního bezpečí za městské hradby. Začalo tedy obléhání, které trvalo sedm měsíců a během této doby prokázali obránci velké hrdinství. Nakonec ale Megiddo zachvátil hladomor a město se muselo vzdát. Thutmose si pak domů do Egypta přivezl obrovskou kořist. Na tehdejší dobu šlo o tak impozantní vojensko-politický úspěch, že i biblické proroctví o Armageddonu, což v překladu znamená „vrch u Megidda“, je možná ozvěnou tohoto válečného tažení.
Kadeš
- Kdy: 1285 nebo 1274 př. n. l.
Střetnutí mezi egyptskou Novou říší, kde vládl Ramesse II., a královstvím Chetitů s centrem v Malé Asii bylo patrně největší vozovou bitvou všech dob. Obě mocnosti se snažily rozšířit své území a mocensky dominovat oblasti Syropalestiny. K bitvě nakonec došlo u města Kadeš na syrsko-libanonském pomezí. Podle moderních odhadů měli Egypťané k dispozici asi 18 tisíc mužů a dva tisíce válečných vozů. Chetité shromáždili 20 tisíc mužů a skoro tři tisíce vozů.
Před bitvou chetitský král Muvatalliš II. mazaně prostřednictvím dvou zajatců – ve skutečnosti špionů – podsunul Ramessovu velitelskému aparátu několik dezinformací. Zajatá dvojice Ramessovi sdělila, že chetitská armáda je ještě dost daleko od města. V ten čas se však už ukrývala za ním. Zatímco Ramesse se s jednou divizí vojska už utábořil u Kadeše, ostatní egyptské oddíly se nacházely ještě poměrně daleko.
Při vlastní bitvě zaútočili Chetité na jednu egyptskou divizi, zničili ji a pak napadli Ramessův tábor. Egyptský vládce statečně se svým oddílem čelil chetitskému náporu a začal nepřátele zatlačovat zpět. Do bitvy se postupně zapojovaly nově příchozí egyptské oddíly. Konflikt skončil vyčerpáním obou stran. Egypťané sice dosáhli taktického vítězství, ale strategickou výhru zaznamenali Chetité, protože město Kadeš zůstalo v jejich rukou a egyptskou expanzi dále na sever se jim podařilo zastavit.
Zajímavé je, že obě strany prezentovaly výsledek bitvy jako svůj velký úspěch. Po dalších sporech mezi oběma mocnostmi v následujících letech nakonec oba panovníci museli v roce 1258 př. n. l. uzavřít mírovou smlouvu. Šlo o vůbec první doloženou mezinárodní dohodu v lidských dějinách. Navíc nikdy nebyla porušena! Dokonce se dochovaly oba její exempláře, egyptský i chetitský. Ve světle uzavřené mírové smlouvy skončila egyptsko-chetitská válka mezinárodní „remízou“.
Marathón
- Kdy: 490 př. n. l.
Jde o první velkou pozemní bitvu řecko-perských válek, která je zároveň označována za první střet mezi Východem a Západem. Perská říše s centrem v dnešním Íránu se během 6. století př. n. l. postupně rozrůstala, až nakonec ovládla i řecké městské státy na pobřeží Malé Asie. Povstání těchto měst na samém počátku 5. století př. n. l. však bylo i přes pomoc některých států pevninského Řecka – zejména Athén – krutě potlačeno. Peršané, pod vedením krále Dáreia I., začali proti vlastnímu Řecku chystat trestnou výpravu.
Marathónská pláň leží asi 40 km východně od Athén. V září roku 490 př. n. l. se tam sešikovalo athénské vojsko. Jeho základ tvořilo asi 10 tisíc těžkooděnců, které posílila asi tisícovka vojáků ze spřátelených Platají. Řekové odvážným útokem prorazili několikanásobně početnější perské linie a obrátili je na útěk. Počáteční síla Peršanů se přitom odhaduje na 25 tisíc až sto tisíc bojovníků! Poražení prchali zpět k nedaleko kotvícím lodím.
Thermopyly a Salamis
- Kdy: 480 př. n. l.
Tyto dvě bitvy byly rovněž součástí řecko-perských válek, konkrétně druhé perské výpravy, kterou uskutečnil král Xerxes I. Koalice Řeků se nejprve pokusila zastavit ze severu přicházející perské vojsko. Antické zdroje udávají, že ho tvořilo až dva a půl milionu mužů, střízlivější odhad hovoří o cca třiceti tisících. V úzkém thermopylském průsmyku ve středním Řecku, tedy asi 140 km severozápadně od Athén, se shromáždilo asi sedm tisíc vojáků, mezi nimi především tři stovky Sparťanů a sedm set vojáků z Thespií.
Několik dnů se Řekům podařilo Peršany úspěšně odrážet. Nakonec ale zrádce prozradil Peršanům existenci stezky, kterou se dal průsmyk obejít. Řekové se o perském obchvatu včas dozvěděli a většině vojska se podařilo včas ustoupit. Zůstali jen Sparťané pod vedením krále Leonida. Rozkazu k ústupu se odmítli podřídit i Thespijští. Tato tisícovka Řeků pak bojovala do posledního dechu a napsala tak jeden z největších příběhů vojenské odvahy a hrdinství. Připomíná jej i legendární epigram básníka Simónida z Keu: „Jdi, poutníče a zvěstuj Lakedaimonským, že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám.“
V bitvě u Thermopyl ztratili Řekové asi čtyři tisíce mužů. Peršané ale utržili ztráty pětinásobně větší – přišli třebas o elitní gardy a dva Xerxovy bratry. Výsledek střetu každopádně dopřál Řekům čas zformovat další obranu, mimo jiné evakuovat Athény. Řekové obdrželi věštbu ze slavné věštírny v Delfách, že jim „zůstanou dřevěné hradby, které nápory vydrží“. Athénský politik Themistoklés přesvědčil ostatní spojence, že dřevěnými hradbami jsou myšleny lodě.
Řecké loďstvo v počtu asi čtyř stovek lodí (z nichž většina patřila Athénám, Korintu a Aigině) se zformovalo v úžině mezi poloostrovem Attika a ostrovem Salamis. Themistoklés pak lstí přesvědčil perského krále, aby mnohem početnější perská flotila čítající odhadem asi sedm stovek lodí svedla bitvu v úzké zátoce. Tam nemohla využít svou výraznou přesilu ani pořádně manévrovat. Odvážným útokem dosáhli Řekové rozhodného vítězství. Potopili asi dvě stě lodí a řadu dalších poškodili nebo zajali. Sami při tom ztratili jen asi 40 lodí! Perská flotila se pak vrátila do Anatolie a jen menší část pozemní armády přezimovala ve středním Řecku, kde ji o rok později Řekové porazili v bitvě u Platají.
Gaugamély
- Kdy: 331 př. n. l.
Rozhodující bitva mezi Alexandrem Velikým a upadající, ale stále obrovskou perskou říší krále Dáreia III. proběhla na pláni Gaugamély v dnešním severním Iráku. Střetlo se tu makedonsko-řecké vojsko o síle asi 47 tisíc mužů s početnější perskou armádou o síle asi 86 tisíc mužů. V těchto číslech zahrnujeme i jízdu obou armád – perská armáda si navíc přivezla válečné slony a vozy.
Jádro makedonsko-řeckého vojska tvořily sevřené šiky pěšáků zvané falangy. Ty třímaly šest metrů dlouhá kopí. Doplňovalo je dále několik tisíc těžce vyzbrojených jezdců. Dáreiova armáda naproti tomu sestávala z různě vyzbrojených oddílů z provincií perské říše a kontingentu řeckých žoldnéřů. Na začátku bitvy se makedonská jízda pod vedením samotného krále pomalu rozjela na pravou stranu. Dáreios poručil natáhnout linii – a mezi perským středem a levým křídlem tak vznikla mezera. Do ní poté prudce zaútočila Alexandrova jízda. Primárně se snažila porazit nejlepší perské oddíly, jež vedl samotný král. Smrt panovníka by jistě bitvu velmi proměnila, ale Dáreios se poměrně brzy z obav o svou bezpečnost rozhodl opustit bojiště.
Možná by jej Alexandr pronásledoval i tak, ale řecké levé křídlo se ocitlo pod silným perským tlakem. A tak se jako správný vůdce rozhodl pomoci svým vojákům. Bitvou u Gaugamél si Alexandr definitivně podrobil perskou říši. Dáreios III. ještě několik měsíců unikal, než ho zavraždil perský velmož Béssos.
Milvijský most
- Kdy: 312
Pons Milvius na slavné silnici via Appia vedoucí od severu k hlavnímu městu říše je posledním mostem stojícím před Římem. Bitva, která tu proběhla, patřila k občanské válce mezi dvěma z tzv. tetrarchů, tedy čtyř spoluvladařů římské říše. Tetrarcha Maxentius, který ovládal Itálii, se chtěl vypořádat s Konstantinem, spravujícím Galii. Konstantin se v čele své armády o síle snad 50 tisíc mužů vydal k Římu. Maxentius se zhruba 75 až sto tisíci vojáky mu vytáhl vstříc. Milvijský most zničil, řeku Tiberu nicméně na druhý břeh překročil po nedaleko zbudovaném pontonovém mostě.
O samotné bitvě toho bohužel není mnoho známo. Konstantinovy lépe vycvičené oddíly patrně prorazily Maxentiovy šiky a způsobily v jeho řadách zmatek. Maxentiovi vojáci se pak snažili zachránit ústupem k Římu a vrhli se na pontonový most. Ten se však pod nimi zhroutil a mnoho z nich, včetně samotného Maxentia, se utopilo. Bitva tak definitivně ukončila systém tetrarchie – od této chvíle už vládl římské říši jediný panovník. Změnila i celou náboženskou politiku, protože o rok později Konstantin zrovnoprávnil křesťanské náboženství s ostatními římskými kulty. Ukončil tím i pronásledování křesťanů.
Katalaunská pole
- Kdy: 451
Poslední velká bitva antiky zároveň znamenala poslední velké vítězství západořímské říše. Valentinianus III. společně s germánskými spojenci z řad Vizigótů, Alanů a Sasů porazil Huny a jim podřízené kmeny. Ty vedl král Atilla řečeným „Bič boží“. Attilova hvězda porážkou značně pohasla, ale ani tento taktický úspěch bezprostředně neodvrátil hunské nebezpečí.
K bitvě došlo někde v severní Francii v provincii Champagne, přesné místo bohužel dosud nebylo zcela jednoznačně lokalizováno. Bojiště měla tvořit „pláň, která se prudkým svahem zvedala v hřeben“ a protékala jí řeka Marna. Na římské straně stálo pod velením vojevůdce Flavia Aetia asi 30 až 50 tisíc pěších a jezdců. Hunové a jejich spojenci disponovali asi 30 až 80 tisíci především jezdců.
TIP: Podlosti, tvé jméno je… Pět nejslavnějších zrádců v časech války
Při vlastní bitvě hunské šiky prudce zaútočily na římské vojsko. Nejlepší Attilovy jednotky se vrhly přímo na římský střed, jen bránili Alani. A podařilo se jim je zahnat na útěk! Aetiovi Římané a Vizigóti na obou křídlech však statečně setrvávali na svých pozicích. Hunové pak zaútočili na Aetiovy legionáře, kterým ale později přišli na pomoc znovu zformované zbytky ustoupivších spojeneckých Germánů. Attila po velkých ztrátách postupně prohrál bitvu a stáhl se do svého tábora. Po několik následujících dní ho tam římské vojsko obléhalo. Když se ale neklidní Vizigóti od římských legionářů odpojili, Attila mohl z bojiště stáhnout svoji armádu bez dalších ztrát na životech i kořisti.
