Čapek a Masaryk: Dokázali spolu mluvit beze slov

Karel Čapek přistupoval k Masarykovi s žákovskou pokorou a obdivem, vážil si ho jako člověka vzdělaného, zároveň vážného a přísného na sebe i ostatní. Prezident se na Čapka obracel nejprve ve věcech kulturních (ptal se ho například, zda zveřejnit či nezveřejnit tu či onu pasáž ve svém chystaném díle atd.). Po dalších setkáních si oba muži uvědomili, že je spojuje něco víc než jen pouhé „politické a společenské souznění“. Jejich přátelství paradoxně nahrávala i doba plná zmatků a hledání.

Když promlouvá prezident

Už od jara 1926 vládlo totiž v politických kruzích Československa jisté napětí. Výsledek voleb z předešlého roku neumožnil sestavit vládu, která by zahrnovala vedle vítězných republikánů (agrárníků) a lidovců také státotvorné socialistické strany (národní socialisty a sociální demokraty). Byla tedy vytvořena úřednická vláda, jejíž existence posilovala útočnost české pravice, která se obracela proti Pražskému hradu. Už od roku 1925 byly prezidentské pravomoci silně omezeny. A Masaryk, který byl zvyklý vyjadřovat své názory veřejně a pro nějž byla aktivita téměř bytostným rysem, se rozhodl k politikům, ale i obyčejným lidem promlouvat jinak. Prostřednictvím rozhovorů pro Lidové noviny a hlavně ústy Karla Čapka. 

Čapek se tedy stává jakýmsi neoficiálním mluvčím prezidenta, a jelikož jsou setkání obou mužů čím dál častější, příjemná a pro oba poučná, oběma se zalíbila možnost společně napsat „Hovory“. Z knihy měla vystupovat prezidentova „lidská podoba“, samozřejmě se počítalo s jakousi apelativní a výchovnou funkcí. Oba muži totiž vyznávali hodnoty, které se v době, kdy nápad vznikal, poněkud ztrácely. A protože se při práci sešel vypravěčsky živý styl Čapkův a osobité a poutavé názory prezidentovy, vzniklo čtenářsky zajímavé dílo (Hovory s T. G. Masarykem) o člověku, který se vlastní prací a houževnatostí stal respektovaným politikem a veřejným činitelem, zároveň však zůstal člověkem, jehož lze považovat i za vzor mravní.