Byl mocný rod Borgiů opravdu tak nemravný, jak nám líčí romanopisci?
Rodrigo Borgia jako papež Alexandr VI. a jeho děti jsou dnes synonymem pro všechny myslitelné neřesti a špinavou politiku neštítící se ani vražd. Především se to týkalo kardinála a valencijského vévodu Cesareho, gandijského vévody Juana (Giovanniho) a také krásné ferrarské vévodkyně Lukrécie. Jejich činy i osudy ale ce skutečnosti utvářela doba a prostředí, v nichž žili a chtěli uspět.
Očernění Borgiové
Negativní kampaň kolem rodiny Borgiů rozpoutali ti církevní hodnostáři, kteří chtěli v dalších staletích církev očistit tím, že zdůrazní řádění jedné rodiny, nota bene cizí – španělské. A romanopisci skočili po šťavnatém soustu. Lukrécie kupříkladu získala svůj světový travičský věhlas na základě dramatu Alexandra Dumase.
Jenže realita fascinující doby přelomu 15. a 16. století v Itálii je daleko barvitější. Vedle sebe zde žili dekadentní vladaři miniaturních státečků, geniální vojevůdci, originální umělci a filozofové, světsky blahobytní papežové i náboženští reformátoři či ženy, které na nás dodnes shlíží z Rafaelových obrazů. Současníkem papeže Alexandra VI. a jeho dětí je Leonardo da Vinci, fascinující florentský vládce Lorenzo Medici zvaný Nádherný i největší kritik církevních poměrů florentský dominikán Girolamo Savonarola.
Údajný původ z aragonského královského rodu dokládali Borgiové svým bájným předkem Donem Pedrem de Artarès, který ve dvacátých letech 12. století během reconquisty Pyrenejského poloostrova obdržel lénem Aragonské království od svého příbuzného, krále Alfonse Kastilského. Tato konstrukce má bohužel velký háček v tom, že Don Pedro zemřel v roce 1151 bez potomků a Borgiové sami se nikdy nesnažili opírat svou rodovou legendu o jakékoliv důvěryhodné dokumenty.
Věrohodnější verze původu Borgiů je řadí mezi kastilskou šlechtu – caballeros, kteří získali na významu za Jakuba I. Aragonského během válek s Araby o Valencijské království. Na území tohoto království v Játivě (Xátivě) získali Borgiové od svého krále rozsáhlé pozemky.
Existují také domněnky, že Borjové patřili mezi marany, tedy španělské Židy, kteří přestoupili ke katolictví. V jejich rodovém znaku se objevil rudý býk ve zlatém poli, kráčející po zeleném trávníku. Teorie o židovském původu rodiny je jen jedním z mnoha důkazů jak úporně se nejen jejich soudobí protivníci, ale i pozdější dějepisci snažili o diskreditaci vlivného španělského rodu, který ovládl Řím úspěšným kariérním postupem v církvi.
Cesta do Říma
Tam, kde končí legendy, začíná příběh o úspěchu schopného předka rodu. U Borgiů jím byl bezpochyby duchovní Alonso Borja. Ten z pověření aragonského krále svým diplomatickým talentem přesvědčil k abdikaci vzdoropapeže panujícího papežského schismatu Klimenta VIII. Stalo se to v roce 1429 v pevnosti Peniscula ve Valencijském zálivu. Umožnil tak konečně potvrzení v úřadu Martinovi V. (pontifikát 1417–1431), papeži zvolenému dvanáct let předtím koncilem v Kostnici. Alonso se po zásluze stal valencijským biskupem.
Jeho kariéra tím ale zdaleka neskončila. Nadále dělal prostředníka mezi aragonským králem a papežem, tehdy už Evženem IV., nástupcem Martina V. Za tyto služby byl roku 1444 jmenován kardinálem a pozván do Říma.