Britská měna: Velké problémy s malými mincemi

Brit John Curd se narodil v roce 1943 a vzpomíná, že v jeho vesnici se až do roku 1971 platilo zhruba dvanácti druhy mincí. Nechyběly mezi nimi klasické libry, pence a šilinky, v oběhu však byly také guiney, farthingy a mnoho dalších. Jejich hodnota přitom nepodléhala desítkové soustavě, jak jsme zvyklí. Jednalo se o směs archaických platidel založených na tuctu a na váze stříbra, jež pletla hlavu nejednomu obyvateli ostrovní země. 

Základem pro libru, měnovou jednotku Britského impéria, se stalo oběživo Římské říše: Tamní obyvatelé tehdy platili stříbrnými denáry, přičemž 12 denárů odpovídalo jedné zlaté minci zvané solidus. Zároveň se z jedné římské libry stříbra – tedy 328,9 gramu – dalo vyrobit 240 denárů. A tak vznikla libra, jež měla hodnotu onoho stříbrného kusu.  

Kolik stojí vejce?

S Římany se jejich měna postupně rozšířila na většinu starého kontinentu. Po rozpadu mocné říše v roce 476 se ovšem Byzanc na východě od tradičních platidel vzdalovala a vytvářela si nové soustavy, zatímco nástupnické státy západu si původní měnový systém ponechaly a přizpůsobily ho vlastním potřebám. Například Francie libru pojmenovala „livre“, v Britském impériu se pak udrželo označení „libra“. 

K nákupu čehokoliv menšího než několika volů se ovšem třísetgramový kus stříbra příliš nehodil, a bylo tedy třeba jej dělit na menší jednotky. Základem se stalo 12 pencí neboli jeden šilink. Libru potom tvořilo 240 pencí, respektive 20 šilinků. Nicméně i pence se dál členily na čtvrtiny, tzv. farthingy. Na první pohled složitý systém se přizpůsobil faktu, že lidé tehdy museli počítat z hlavy a k základním jednotkám množství patřil tucet, tj. 12 kusů. Pokud tak například tucet vajec stál čtyři šilinky, nebylo obtížné určit, že jedno vejce má hodnotu čtyř pencí. 

Baťovský chaos

Problémy nastaly, když se mezi základními mincemi začaly objevovat „mezičlánky“ různých hodnot: Dva šilinky tvořily jeden florin, dva šilinky a šest pencí dávaly dohromady půl koruny a celá koruna měla hodnotu pěti šilinků. Šestipence se razila jako samostatná mince a říkalo se jí „tanner“, zatímco šilinku se přezdívalo „bob“. 

Aby zmatků nebylo málo, nesčítaly se ceny do jednoho čísla, ale vznikaly jakési složeniny. Jestliže chtěl například obchodník za zboží dvě libry, tři šilinky a šest pencí, stálo na cenovce „£2.3s.6d.“. Písmeno „d“ přitom značilo penci, ale odvozovalo se od římského denáru. Pomyslná baťovská cena pak mohla mít třeba tvar „£1/19/​11 3⁄4d.“ – výrobek stál libru, 19 šilinků, 11 pencí a tři farthingy.   

Vznešená a přebývající

Komplikace způsobovaly i mince se zvláštní hodnotou. Například tzv. guinea získala jméno podle stejnojmenné africké země, jejíž pobřeží proslulo zásobami zlata. Šlo o „vznešenější“ libru: Její hodnota odpovídala jedné libře a jednomu šilinku. Razila se ze zlata a obvykle sloužila prodejcům luxusního zboží či nábytku, lékařům nebo právníkům. 

Guineou se platilo za nadstandard a využívala se také v aukčních síních: Zájemce uhradil cenu v guineách, ale prodejce dostal sumu v librách a jednošilinkový „přeplatek“ tvořil zprostředkovatelskou provizi. Některé aukční síně, například Tattersalls se zaměřením na dostihové koně, pak uvedenou tradici udržují dodnes. Mincí se zvláštní hodnotou přitom existovalo mnohem víc. 

Desítkový den

Vzhledem k výše popsanému nepřekvapí, že Spojené státy upustily od starého měnového systému již v roce 1792, jako první anglicky mluvící země, a přešly na desítkovou soustavu. O tři roky později ji přijal i francouzský frank, načež v roce 1824 vznesl sir John Wrottesley návrh na decimalizaci libry – narazil ovšem na tradicionalistický parlament. Ačkoliv jeho iniciativa neuspěla, ozývalo se v království stále víc hlasů volajících po změně, jež by usnadnila mezinárodní obchod.

Nasazení nového měnového systému se nakonec protáhlo až do druhé poloviny 20. století. Tzv. desítkový den nastal v Británii 15. února 1971 a díky dlouhodobé přípravě obyvatel se odehrál relativně hladce: Konec přechodového období vyhlásila vláda už 31. srpna téhož roku.