Bostonské pití čaje: Den, kdy začala americká revoluce

Před třemi stoletími byly USA na hony vzdálené současné federaci se sdílenou identitou. Především nešlo o žádné státy se svrchovanou autoritou. První kolonie vznikly v Novém světě roku 1606, kdy anglický král Jakub I. ustavil dvě obchodní společnosti, jež měly na druhém břehu Atlantiku vytvořit životaschopnou infrastrukturu pro provozování byznysu. Motivace k budování zámořských osad samozřejmě spočívala i v touze po „větší slávě Británie“, nicméně hlavním motorem se stala vůně peněz. Bohatí podnikatelé získávali od britské koruny k zakládání osad licence a očekávalo se od nich, že laskavost vrátí – ideálně ve zlatě. 

Brity inspirovala španělská kolonizace Jižní a Střední Ameriky, která ve vrcholné době doslova zaplavila evropskou zemi bohatstvím, jež přivážely celé flotily galeon. Sever Ameriky sice nemohl nabídnout bezedné zlaté žíly, ale měl jiné trumfy: úrodnou zemi vhodnou k pěstování bavlny i tabáku a zdánlivě nekonečné lesy plné kvalitního dřeva a zvěře. Čistě výdělečný projekt však na sebe velmi rychle vzal podobu úniku ke svobodě, protože odchod do neznámého světa oslovoval utiskované náboženské menšiny – kvakery, puritány i katolíky. Divoké mísení ještě prohlubovaly různé národnosti, jež do nově vznikajících center obchodu přicházely, ať už se jednalo o Angličany, Holanďany, Švédy, či Němce. To vše utvářelo novou, ještě nezformovanou společnost, která lákala: V letech 1625–1775 vzrostla tamní populace asi ze dvou tisíc lidí na 2,4 milionu. 

Británie, matka vlast

Zpočátku kolonie pojily jen velmi omezené vzájemné vztahy. Zmíněná osídlení byla legálně vázaná výhradně k britské koruně a žila podle jejích zákonů. Spravovali je guvernéři dosazení z ostrovní země a pořádek udržovala královská armáda prostřednictvím svých „rudokabátníků“. Teprve s nárůstem populace vznikly v koloniích vlastní milice a parlamenty, které měly zpočátku pouze regulovat „malé“ záležitosti praktického života, zatímco opratě „velké“ politiky a zdanění dál třímal v rukou britský parlament.

Věci se změnily spolu s tím, jak rostl ekonomický úspěch osad. Svobodný duch a samozřejmě také masivní příliv afrických otroků vedly k hromadění bohatství, na něž si britská pokladna brousila zuby – což samozřejmě vyvolávalo odpor. Třetí či čtvrtá generace kolonistů už sama sebe neviděla jako Angličany žijící daleko od domova, nýbrž coby Američany, které ke staré vlasti poutá dusivý řetěz. A britští vojáci, rotující za oceánem během dlouhých turnusů, se v očích místních proměnili z ochránců spíš v okupanty.

Daně, daně a daně

Danění se v koloniích týkalo především lokálních obchodních transakcí, z nichž se financovala tamní správa, a britská pokladna tak ušetřila. Parlament se dlouho zdráhal danit kolonie napřímo, neboť podle platných zákonů v něm museli mít zastoupení všichni občané, kteří státu odváděli peníze. Jenže Británie se v Evropě zapletla do sedmileté války, z níž sice vyšla jako vítěz, ale za cenu ohromných dluhů, jež prakticky zdvojnásobily platby věřitelům. A danit anglické obyvatelstvo nepřipadalo v úvahu, protože společnost byla rozbouřená hospodářským úpadkem a unavená z válečného konfliktu.

Přišel tak nápad zákony mírně „ohnout“ a začít kolonie danit. První vlaštovkou se v roce 1673 stalo clo na prodej papíru, jenž se tam nevyráběl. Už popsaný krok vyvolal odpor, ale ještě větší rozhořčení následovalo po zavedení daně na dovoz cukrové melasy z Karibiku. Záhy přibyly nové poplatky i na barvy, olej, kovy, sklo a další výrobky z manufaktur. 

Věci se dál zhoršily, když anglické banky, jimž kolonisté dlužili za import zdaněného zboží, začaly vyžadovat platby nikoliv v místní koloniální měně, ale v nedostatkových britských librách s nevýhodným kurzem. Navrch přibyl nápad zavést kolky, kterými by se opatřovaly oficiální dokumenty, přičemž v Británii se ukázal jako ohromně ziskový. Kolonisté představu dalších poplatků nenáviděli a navržený „kolkový zákon“ odmítali. Sud střelného prachu byl tedy silně napěchovaný.

Nenávist k armádě

Myšlenka na odříznutí od britské chamtivosti nacházela u obyvatelstva odezvu už proto, že kolonie musely společně platit za „ochranu“ asi desetitisícové armádě rudokabátníků, kterou Britové po skončení sedmileté války za oceán přesunuli. Ačkoliv vojáci občas pacifikovali indiány, jejich hlavní role – tedy potírat v Severní Americe francouzský vliv – postupem času vymizela. V očích místních se poté jevili jako obyčejní darmožrouti, jenže rozpuštění armády nebylo politicky únosné, protože řada důstojníků pocházela z bohatých rodin napojených na členy parlamentu. A naopak na koloniální milici, složenou z amerických patriotů, pohlíželi důstojníci jako na burany.

Nenávist k armádě se projevila už v roce 1770 v Bostonu, kde se tehdy dostal do potyčky mladý tovaryš s vojákem na stráži. Jako odpověď na urážku padla rána pažbou do hlavy, okolo zraněného mladíka se rychle srotil dav a vojákovi přispěchali na pomoc kolegové, které obratem zasypala řada menších předmětů a kamenů. Někomu povolily nervy a kdosi z armády vystřelil. Spustil tím řetězovou reakci, po níž zůstali na zemi tři mrtví a sedm těžce zraněných obyvatel města. Vyhrocenou situaci nakonec zachránily vojenské posily a exemplární potrestání několika rudokabátníků. Krev však byla nevratně prolita.

Levný čaj, drahé následky

Navzdory varování od členů koloniálních parlamentů hledala britská vláda další způsoby, jak z kolonií vymáčknout peníze. Poslední kapkou se stal zákon zvyšující daně za import čaje – kromě toho, který měla dovážet polostátní Východoindická společnost. Britská vláda se v podstatě snažila firmu zachránit před krachem, protože se jí kvůli konkurenci levnějších holandských obchodníků nedařilo prodat na tři sta tun vzácné komodity. Jakýkoliv jiný čaj než indický měl být v koloniích dražší a zmíněná společnost by podle optimistických plánů dosáhla na pohádkový zisk. Jenže řada členů bostonské organizace Synové svobody se živila právě prodejem čaje (a často i jeho pašováním). Nový zákon tudíž ohrožoval jejich příjmy a v budoucnu by Britům prakticky zajistil monopol na dovoz do kolonií.

Koncem listopadu 1772 připluly do bostonského přístavu tři americké velrybářské lodě, jež přivezly 340 beden čaje v dnešní přepočtené hodnotě asi padesáti milionů korun. Další plavidla se dvěma stovkami beden pak dorazila do New Yorku, Filadelfie a Charlestonu. Ve všech uvedených městech dokázali Synové svobody zorganizovat protesty a donutili příjemce zakázek, aby náklad odmítli. Pouze v massachusettském Bostonu si guvernér Thomas Hutchinson postavil hlavu a rozhodl, že nařízení shora jsou svatá. Ačkoliv oponoval britské snaze o zvýšení daní, v hloubi duše zůstával koruně věrný a smysl pro povinnost v něm převážil. Zásilku čaje proto přijal.

Tak trochu karneval

Šestnáctého ledna 1773 se okolo bostonské radnice shromáždilo odhadem šest až sedm tisíc lidí, tedy třetina tehdejší populace města. Vůdci protestu požadovali, aby Hutchinson poslal lodě zpět, ale guvernér dal protestujícím jasnou zamítavou odpověď. Plamenný projev následně pronesl vůdce Synů svobody John Adams, jeden z pozdějších autorů Deklarace nezávislosti a otec zakladatel Spojených států. Netrvalo dlouho a rozhořčený dav se vydal k dokům, kde mohl sledovat úžasné představení: Několik desítek mužů – z nichž někteří si v karnevalové náladě nasadili indiánské čelenky a jiní oblékli ženské šaty nebo kněžská roucha – vniklo na zakotvené lodě a začali vytahovat náklad z podpalubí. Bedna za bednou pak letěla do moře, až nezbylo nic, co by se dalo zničit. Synové svobody si vysloužili nadšený jásot. 

Jednalo se o zlomový bod, ačkoliv jiným způsobem, než se v populární kultuře traduje. „Bostonské pití čaje“ samo o sobě nezažehlo revoluci; ostatně coby akt nesmyslného vandalismu jej tehdy hlasitě odsoudily všechny osobnosti veřejného života, včetně George Washingtona. Události postrčila přes okraj teprve reakce parlamentu, který pochopil, že bez tvrdého zásahu se mohou kolonie vzbouřit. 

Zbavil tedy místní úředníky moci a novým guvernérem jmenoval generála Thomase Gage. Ten město obsadil se čtyřmi tisíci vojáků a následně se rozhodl odzbrojit členy koloniální milice. Když se pak rudokabátníci pokusili odvézt střelivo ze skladů v městečku Concord, milice se jim postavila, došlo na střelbu – a revoluce byla na světě.