Bombardér North American B-25 Mitchell (1): Tažný kůň amerického letectva

Roku 1935 americké letectvo zařadilo do výzbroje první moderní celokovový jednoplošný bombardér Martin B-10. O něco později pak přišly i militarizované verze slavné dakoty, nesoucí označení B-18. Letectví se tehdy ale rozvíjelo ohromnou rychlostí, a tak již roku 1937 armádní letectvo zadalo objednávku na výkonnější bombardér.

Společnost North American Aviation Inc. zareagovala projektem NA-40-1. Jednalo se o moderně koncipovaný dvoumotorový stroj s dvojitou směrovkou a dlouhou kabinou, kde pilot a druhý pilot seděli za sebou. Poháněly ho hvězdicové motory Pratt & Whitney Twin Wasp a přistával na příďovém podvozku, který umožňoval mnohem lepší výhled při pohybu po zemi.

Letectvo však první prototyp zalétaný v lednu 1939 příliš neuspokojil a společnost postavila druhý, nesoucí označení NA-40B. Ten ale během zkoušek havaroval. Společnost proto postavila další prototyp NA-62, u kterého se křídlo posunulo do uspořádání středoplošníku. Piloti nyní v rozšířené kabině seděli vedle sebe a letoun poháněla dvojice agregátů Wright R-2600. Jeho výkony už představitele armádního letectva uspokojily a přišla objednávka na 184 sériových strojů nesoucích označení B-25 Mitchell na počest slavného leteckého generála Billyho Mitchella. První stroj North American dodal 19. srpna 1940 a do konce roku vyrobil celkem 25 kusů. Osádky si stroj, který se pyšnil rychlostí 518 km/h, pochvalovaly. 

Poprvé do boje

Tou dobou už ale v Evropě zuřila válka. Bojové zkušenosti ukázaly, že bombardéry ke svému přežití nutně potřebují samosvorné obaly nádrží zacelující se při průstřelu a také pancéřování pracovních prostor osádky. Na to u společnosti zareagovali čtyřicetikusovou sérií B-25A, nesoucí všechny tyto prvky. Váha sice stoupla o více než 100 kg a klesla i maximální rychlost, šance na přežití v boji ale výrazně stouply. Následovala série B-25B bez střeliště na konci trupu.

Dne 7. prosince 1941 napadli Japonci bez vyhlášení války Pearl Harbor a USA vstoupily do války. Známý letec Jimmy Doolittle navrhl originální odplatu. Nechal nalodit 16 mitchellů na letadlovou loď Hornet a 18. dubna 1942 s nimi odstartoval k útoku na Tokio. Nesly přídavné nádrže a každé jen čtyři pumy o váze 227 kg. Kvůli úspoře hmotnosti kulomety nahradily na černo natřené násady od košťat.

Nad Japonskem

Všem strojům se podařilo odstartovat z houpající se paluby a po dosažení cíle svrhly pumy na japonská města. Pak pokračovaly do neobsazené části Číny, kde posádky nouzově přistály nebo vyskočily. Jednalo se o mimořádný úspěch, který sice nenapáchal velké škody, Japoncům ale způsobil naprostý šok.

Americké armádní letectvo od léta 1942 mitchelly nasadilo proti Japoncům ze základen na Nové Guineji. Jejich cílem se staly především základny na Rabaulu a bombardéry se zde setkávaly se silným odporem japonských zer. Výkony mitchellů neunikly ani pozornosti nákupčí komise britského letectva. Ta nakoupila stroje série Mitchell Mk.I, odpovídající americkým B-25B. Jako první je převzala 98. a 180. peruť a na začátku roku 1943 zahájily denní bombardovací akce nad okupovanou Francií. Tvrdý odpor Luftwaffe ale nutil velení RAF posílat je do akcí se silným stíhacím doprovodem.

Nové a lepší B-25

U společnosti North American zatím pokračovali ve vylepšování svého díla a od ledna 1942 se rozběhla výroba varianty B-25C a téměř identických B-25D vycházející z nové linky v Kansas City. Oproti starším verzím měly autopilota, rozšířenou pumovnici a poháněly je agregáty R-2600-13. Na konec trupu se vrátilo střeliště s dvojicí velkorážních kulometů. Stovky kusů odebralo britské RAF jako Mitchell Mk.II a další desítky čínské a sovětské letectvo, Kanada a Brazílie.

Ač šlo o klasický střední bombardér, v Pacifiku se stále častěji používal k hloubkovým útokům na letiště a především na lodě. Proto si jednotlivé osádky nechávaly v polních podmínkách výzbroj doplňovat o dodatečně přidané kulomety v přídi nebo na bocích trupu. Improvizace se natolik osvědčila, že se do Austrálie vypravil tým techniků firmy North American a tam takto upravoval většinu strojů předávaných frontovým jednotkám.

Verze bombardéru B-25G disponovala oproti předchozím typům ještě silnější protilodní výzbrojí, když nesl v přídi ručně nabíjený kanon M4 ráže 75 mm se zásobou 21 granátů. Jeho zkrácená neprosklená příď ukrývala ještě dvojici kulometů sloužících k zastřílení kanonu na cíl. Po vyrobení 405 kusů přešla produkce na B-25H s odlehčeným kanonem T-13E1. Kromě něj měl letoun až 14 kulometů včetně čtyř v pouzdrech na bocích trupu a mohl nést až 1 451 kg pum, osm neřízených raket nebo dvě torpéda o váze 907 kg.

Dokončení: Bombardér North American B-25 Mitchell (2): Tažný kůň amerického letectva