Bojovník za svobodu: Proč byl Ital Silvio Pellico internován na Špilberku?
Italský patriot a dramatik Silvio Pellico strávil devět let života v rakouském vězení a pobýval i ve vězeňské kobce na pevnosti Špilberk v Brně. Kdo byl tento muž mnoha talentů?
Hrdina Risorgimenta, hnutí za svobodu a národní jednotu Itálie… Silvio Pellico svým osudem politického vězně, který barvitě popsal v autobiografii Mé žaláře, výrazně přispěl k italskému sjednocení proti rakouské nadvládě. Mladý revolucionář chtěl měnit svět pomocí progresivního vzdělávání a literatury.
Romantický revolucionář
Silvio Pellico byl velmi vzdělaný muž se širokým rozhledem. Narodil se v revolučním roce 1789 ve městě Saluzzo v království Sardinie. Nejdříve se vzdělával v Turíně a později v Lyonu, kam odjel jako doprovod své sestry-dvojčete, která se do Francie provdala. Čtyři roky zde zasvětil studiu francouzské literatury. V ní našel inspiraci pro vlastní literární tvorbu.
Svou kariéru začal jako básník a dramatik. Jeho první tragédie Francesca da Rimini si okamžitě získala oblibu u italského publika. Není divu, autor v ní hrál na struny národní hrdosti a volal po potřebě svobodného italského národa.
Jako mladík se Pellico přestěhoval do Milána, kde se živil jako učitel. Psal články do novin a začínal se prosazovat i v literatuře, což mu přineslo známosti s italskými revolucionáři. V době, kdy Pellico stál na vrcholu tvůrčích sil, byl převážně sever Itálie centrem liberálních a patriotických myšlenek, kde se formovaly mnohdy utopistické představy o budoucnosti země. Pellico patřil do kroužku romantických revolučních autorů, kam se řadil i Vincenzo Monti, Ugo Foscolo nebo Alessandro Manzoni.
Byl oddaný patriot a tak nechyběl roku 1818 u zrodu liberálních patriotických novin Il Conciliatore. Progresivní tiskovinu, jíž se stal editorem, však o rok později zakázala rakouská policie. Tato skutečnost Silvia pobouřila a on se přidal k mnohem radikálnější revoluční skupině Karbonárům, což později vedlo k jeho uvěznění.
Nešťastný pátek
Silvio Pellico byl zatčen v pátek třináctého října roku 1820 v Miláně. K výslechu jej odvezli do města Santa Margherita, kde se ho rakouská policie celý den vyptávala na jména jeho kompliců. Jako správný revolucionář se nenechal zlomit a neprozradil nic, co by mohlo uškodit komukoli z hnutí. Taková je alespoň verze, kterou nabízí jeho kniha. Jak tomu ale bylo ve skutečnosti?
Buňka Karbonárů, jejíž součástí byl i Silvio Pellico, byla prozrazena, když došlo k zatčení Piera Marocelliho. Ten měl v té chvílí kapsy plné kompromitujících dopisů, které napsal buď on sám, nebo jiní členové skupiny. Když byl Maroncelli vyslýchán, prozradil všechna jména svých soudruhů a potvrdil obsah dopisů. Všichni zmínění byli zatčeni a prozradili zase další osoby, a tak pořád dál, dokud nebyla konspirace zcela rozdrcena. Realita byla mnohem prozaičtější, než jak si ji mladí intelektuálové vysnili. Vzdorovat lze s alespoň minimální vidiou úspěchu. Tu však Karbonáři neměli. Jejich činnost byla samozřejmě trnem v oku oficiální rakouské vládě už nějakou dobu. Čekalo se jen na vhodnou příležitost k dopadení revolucionářů.
Mezi zločinci
Rozsudek Maronelliho a Pellica se četl veřejně v Benátkách 21. února roku 1822: oba byli odsouzeni k trestu smrti. Oběma byl trest naštěstí zmírněn na dlouholetý žálař.
Ke konci března se odsouzení karbonáři vydali na strastiplnou cestu. Trest totiž Pellico nastoupil nejprve v Miláně, poté byl převezen do Benátek a nakonec se přes Udine a slovinskou Ljubljanu dostal až do Brna, kde se jeho domovem stala majestátní pevnost Špilberk. Věznění karbonáři měli daleko k vrahům a zlodějům a sami dozorci na Špilberku nevěděli, jak se ke slušným vězňům chovat.
TIP: Špilberské kasematy: Nejobávanější kriminál v Evropě
Silvio nakonec ve věznici strávil devět let. Po svém propuštění v rámci amnestie v roce 1830 se stal knihovníkem a sekretářem Giulie Colbert Faletti, filantropky a markýzy z Barola. Silvio se v té době zcela stáhnul z aktivního politického života. Dával přednost společnosti literátů a žil se svou ženou v Turíně. V paláci Barolo zůstal až do své smrti v roce 1854. Bojovník za svobodu svého národa, spisovatel a vězeň, který už navždy zůstane spojen s Moravou, je pohřben na turínském centrálním hřbitově.
